Připravujte se na misionářskou službu

Na nedávné konferenci kůlu hovořil jeden navrátivší se misionář o přípravě na misionářskou službu. Použil pro přirovnání situaci, kdy otec říká svému synovi: „Budu rád, až budeš hrát svůj první zápas v basketbale, že se tam naučíš driblovat a střílet na koš.“ Tento příklad přirovnal k otci, který říká svému synovi: „Budu rád, až půjdeš na misii, že se tam naučíš být dobrým člověkem a že se naučíš učit evangeliu.“ Toto přirovnání mne silně oslovilo, když jsem se podíval zpět na svůj život.

Když jsem byl ještě kluk, mým největším přáním bylo hrát basketbal. Naštěstí se můj otec snažil ze všech sil, aby se přání jeho syna vyplnilo. Spolu s tatínkem jsme v naší malé kuchyni dlouhé hodiny trénovali základy nahrávání a driblování s basketbalovým míčem. Poslouchal jsem rozhlasové přenosy univerzitních zápasů v basketbale a snil jsem o tom, že jednoho dne budu hrát za univerzitní družstvo. O službě na misii jsem tehdy příliš nepřemýšlel, a tudíž jsem přípravě na misii věnoval minimální úsilí. Můj tatínek, ve snaze zajistit určitou vyváženost mého života – neměl po dlouhá léta žádné církevní povolání – přijal povolání vedoucího mého skautského oddílu. Snažil se ze všech sil a díky jeho píli se někteří moji přátelé i já stali Orlími skauty. Nyní si uvědomuji, že skauting je vynikající přípravou na misii.

Můj klukovský sen se stal skutečností, když jsem byl vybrán do basketbalového družstva na Utah State University. Během druhého roku na universitě jsem se skamarádil s jedním navrátivším se misionářem. Díky jeho příkladu jsem se začal dívat na své známé ve škole i v basketbalovém družstvu a uvědomil jsem si, že ti, kterým jsem se chtěl podobat nejvíce, byli ti, již sloužili na misii. Pod laskavým a láskyplným vedením svého dobrého přítele – a jistě také jako výsledek modliteb a dobrého příkladu mé maminky – se mé touhy změnily. Po dokončení druhého ročníku na Utah State University jsem byl povolán do Západní kanadské misie.

Po třech měsících misie se mým společníkem stal nový misionář z Idaha. Byli jsme spolu pouze pár dní, když jsem si uvědomil něco velmi významného: můj nový společník znal evangelium, zatímco já jsem pouze uměl diskuse. Jak jsem si přál, abych se byl býval připravoval na misii stejně usilovně, jako jsem se připravoval na hraní basketbalu! Můj společník se připravoval na misii po celý svůj život a okamžitě se stal platným členem týmu. Je velmi důležité, aby otcové a synové společně pracovali na základech přípravy na misii.

Myslím, že je vhodné, abych přirovnal hru basketbal k misionářské práci. Ke hraní basketbalu nepatří pouze čas strávený při zápase proti jinému družstvu na hřišti, ale patří k tomu také hodiny náležité přípravy a trénování. Ona největší práce na spasení duší není omezena na ty dva roky, kdy sloužíte na misii, ale, přesněji řečeno, vyžaduje roky spravedlivého žití a příprav, abyste splnili požadavky kladené na misionářskou službu na plný úvazek.

V rámci celosvětového školení vedoucích 11. ledna 2003 dal president Gordon B. Hinckley pokyny vedoucím kněžství ohledně misionářské práce. Jeho poznámky vedou každého z nás k tomu, abychom se zamysleli nad svou osobní zodpovědností sdílet evangelium. President Hinckley řekl: „Nastala doba, kdy musíme zpřísnit požadavky na ty, kteří jsou povoláváni ke službě světu jako vyslanci Pána Ježíše Krista“ („Misionářská služba“, První celosvětové školení vedoucích, 17. ledna 2003).

Měli bychom posoudit především dva aspekty, které se týkají toho, jak zpřísnit požadavky na misionářskou službu. Tím prvním je včasná příprava mladých mužů a mladých žen. První předsednictvo v dopise, ve kterém zavádí některé úpravy programu Mladých mužů a Mladých žen, říká: „Pokud budou mladí lidé pracovat na těchto cílech, získají dovednosti a vlastnosti, které je povedou do chrámu a připraví je na celoživotní službu své rodině a Pánu.“ (Dopis Prvního předsednictva, 28. září 2001.) Pozorně naslouchejte jejich slovům – „získají dovednosti a vlastnosti“. My, rodiče a vedoucí mládeže, musíme pomáhat našim mladým lidem tyto dovednosti a vlastnosti objevovat.

Druhým aspektem je otázka osobní způsobilosti, které se dosáhne skrze dodržování Božích přikázání. Někteří mladí muži se domnívají, že mohou porušovat přikázání, vyzpovídat se svému biskupovi rok před plánovaným odchodem na misii a poté být hodni této služby. Proces pokání je něco mnohem více než naplánované vyznání, které následuje po určitém období čekání. Často slyšíme od těch, kteří se dopustili nějakého přestupku, tuto otázku: „Jak dlouho budu muset čekat, než budu moci jít na misii?“ Pamatujte na to, že pokání jednoduše není hra, při které se čeká. Spasitel pravil: „A nechať mi přinášíte zkroušené srdce a lítostivou mysl za oběť. A všichni, kdož ke mně přijdou se zkroušeným srdcem a s myslí lítostivou, chci pokřtíti ohněm a Duchem Svatým“ (3. Nefi 9:20).

Nyní je ten čas, kdy je třeba rozdmýchat onen oheň. President Hinckley řekl: „Prostě nemůžeme dovolit těm, kteří nedosáhli potřebné způsobilosti, aby šli do světa a hlásali dobré zvěsti evangelia“ (První celosvětové školení vedoucích, 17. ledna 2003). Z prohlášení Prvního předsednictva o misionářské práci jasně vyplývá, že jsou přestupky, které mladé muže a ženy diskvalifikují z misionářské služby (viz „Prohlášení Prvního předsednictva a Kvora dvanácti apoštolů k misionářské práci“, 11. prosince 2002).

President James E. Faust řekl: „V životě musejí být některé absolutní pravdy. Jsou věci, které se nemají nikdy udělat, hranice, které se nemají nikdy překročit, sliby, které se nemají nikdy porušit, slova, která se nemají nikdy vyslovit, a myšlenky, kterými se nikdy nemáme zabývat“ („Integrity, the Mother of Many Virtues”, Ensign, May 1982, 48).

Laťka pro misionářskou službu byla zvýšena. „Ti jedinci, kteří nejsou schopni vyhovět fyzickým, duševním a emočním nárokům misionářské práce na plný úvazek, jsou se ctí omluveni… Mohou být povoláni ke službě na jiných záslužných úkolech“ („Prohlášení Prvního předsednictva a Kvora dvanácti apoštolů k misionářské práci“, 11. prosince 2002). Věříme, že budeme-li se řídit pokyny stanovenými Prvním předsednictvem, zvýší se počet misionářů na plný úvazek, kteří jsou způsobilí a připravení ke službě.

Ve sportu často máme sportovce, které obdivujeme, a snažíme se osvojit si určité dovednosti tak, abychom se jim podobali. Ve svém duchovním životě máme také velké příklady k následování, a tím největším je náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, který odpověděl na Tomášovu otázku: „A kterak můžeme cestu věděti?“ (Jan 14:5.)

Písma uvádějí: „Dí jemu Ježíš: Já jsem ta cesta“ (Jan 14:6). Ve 2. Nefi čteme: „Následujte mne. Nuže, milovaní bratří moji, můžeme Ježíše následovati, nemáme-li vůli, abychom zachovávali přikázání Otce?“ (2. Nefi 31:10.)

Mladí přátelé, je mnoho těch, kteří následují Spasitelovu „cestu“, jejichž příklad se můžete snažit následovat, když se připravujete na misionářskou službu. Najdete je ve své rodině, mezi svými přáteli i mezi církevními vedoucími. I dnes považuji za jedno ze svých největších požehnání ony drahé přátele, kteří mi dali správný příklad tím, že následovali Spasitele.

Modlím se o to, abyste vy, mladí muži, byli pilní ve svých spravedlivých touhách, abyste byli úspěšní ve všem, co děláte, a abyste byli, jak řekl starší M. Russell Ballard, „největší generací misionářů v historii Církve“ („Největší generace misionářů,“ Liahona, listopad 2002, 46).

Svědčím o tom, co nedávno řekl president Hinckley o misionářské práci, o tom, že „není většího díla a není důležitějšího díla“. (První celosvětové školení vedoucích, 11. ledna 2003.) Ve jménu Ježíše Krista, amen.