Smrt a život

Příběh jednoho nejmenovaného Svatého posledních dnů ze Skandinávie, jehož malý syn zemřel na cestě z New Yorku do Utahu v roce 1866:

„Přítel mu pomohl vykopat malý hrob a uložit do něj ostatky. Dítě zemřelo na nakažlivou nemoc; žádné shromáždění truchlících se nekonalo, žádný formální obřad, žádná květinová výzdoba, žádná duchovní píseň, žádné chvalořečení. Než však truchlící otec od hrobu odešel, poklekl a pronesl ve svém rodném jazyce (dánštině) tuto krátkou zasvěcovací modlitbu: …

‚Nebeský Otče, dal jsi mi tento maličký poklad – tohoto drahocenného chlapce, a nyní jsi ho povolal zpět k sobě. Dej prosím, ať jeho ostatky zůstanou nerušeně ležet na tomto místě až do jitra prvního vzkříšení. Staniž se vůle tvá. Amen.‘

Když se postavil, jeho poslední slova zněla takto:

‚Na shledanou, můj milovaný Hansi – můj úžasný chlapče.‘ Poté se skloněnou hlavou a bolavým srdcem statečně odešel zpět do tábora.“¹

President Joseph Smith (1805–1844):

„Jak utěšující pro truchlící, když jsou vyzváni, aby se rozloučili s manželem, manželkou, otcem, matkou, dítětem nebo milovaným příbuzným, je vědět, že ačkoli se pozemská schránka položí a rozloží, oni opět povstanou, aby dleli ve věčném ohni nesmrtelné slávy, aby již nesmutnili, netrpěli ani nezemřeli, ale že budou dědici Božími a spoludědici s Ježíšem Kristem.“²

Joseph Watson Young (1828–1873), synovec Brighama Younga, se vydal do Spojených států z Anglie v roce 1853:

„Se zármutkem jsme pozdě večer pohřbili drahou bytost do hlubin oceánu, a to jen s několika osamělými přihlížejícími. … Neměl na palubě žádného příbuzného ani nikoho konkrétního, kdo by za něj truchlil, jen svého spoluslužebníka. V jediném okamžiku vyhasly ty nejhlubší naděje, které člověk může mít. Tento mladý muž opustil vše, aby se dostal do Sionu, a jeho srdce hořelo zářivým očekáváním budoucnosti. Ani na chvíli nepomyslel na to, že jeho smrtelné tělo bude pohřbeno do hladových mořských hlubin. On však nezemřel jako člověk bez naděje, neboť byl smířen se svým Bohem a měl plné ujištění o skutečnosti nádherného vzkříšení v jitru spravedlivých.“³

President Brigham Young (1801–1877):

„Jak temné údolí a stín je to, co nazýváme smrtí! Jak je podivné přejít z tohoto stavu existence, pokud jde o smrtelné tělo, do stavu prázdnoty! Jak temné je toto údolí! Jak tajemná je tato stezka, a my po ní musíme kráčet sami! Rád bych vám, přátelé a bratří, řekl, že kdybychom mohli vidět věci takové, jaké jsou, a jak je uvidíme a jak jim porozumíme, je tento temný stín a údolí tak bezvýznamný, že když ho překročíme, otočíme se a podíváme se na něj a budeme myslet na to, proč je toto skutečně největší výhoda celé mé existence, neboť jsem přešel ze stavu bolesti, zármutku, truchlení, bídy, neštěstí, bolesti, úzkosti a zklamání do stavu existence, kde se mohu těšit životu v nejširším rozsahu, tak dalece, jak jen to lze činit bez těla.“⁴

Dan Jones (1811–1862), velšský obrácený, který se s paní Williamsovou a dalšími členy Církve plavil do Spojených států v roce 1849:

„Stav paní Williamsové z města Ynysybont nedaleko Tregaronu ve Walesu se rychle zhoršuje a vše naznačuje tomu, že již nebude žít dlouho. … Řekla, že tou největší poctou, kterou kdy obdržela, bylo to, že se mohla stát členkou pravé církve Syna Božího. Také řekla, že uvnitř nepociťuje žádný strach, pokud jde o další život, a že její náboženství nyní prokazuje svou sílu více než kdy předtím. … Se vší vážností řekla svým synům, aby až do smrti zůstali věrní, aby mohli spolu s ní získat lepší vzkříšení. … Během noci byla při smyslech a nad ránem, krátce po čtvrté hodině, její duch pokojně odešel zanechav na jejích rtech úsměv.“⁵

President John Taylor (1808–1887):

„Jakou útěchu přináší těm, kteří truchlí nad ztrátou drahých přátel, vědomí toho, že s nimi jednou budeme znovu sjednoceni! Jak povzbuzující je pro ty, kteří žijí podle zjevených zásad pravdy, a možná ještě více pro ty, kteří mají za sebou dobře strávený život, kteří prošli ohněm a vytrvali v těžkostech života, vědět, že zakrátko zlomíme pouta hrobu a vyjdeme jako žijící a nesmrtelné duše, budeme se těšit ze společnosti svých vyzkoušených a důvěryhodných přátel, již nebudeme sužováni seménky smrti a dokončíme dílo, které nám zadal Otec, abychom vykonali!“⁶

Andrew Jenson (1850–1941), emigrant z Dánska, který putoval s Andrewem H. Scottem ve výpravě ručních vozíků z Nebrasky do Utahu v roce 1866:

„Kdykoli jsme byli svědky toho, jak se jejich [těch, kteří putovali s námi] pozemské ostatky ukládají do matky země, v pustině, plakali jsme nebo jsme byli sklíčení; neboť pomyšlení na to, že pohřbíváme blízké tímto způsobem, kdy přátelé a příbuzní musí bez otálení pokračovat dál, bez naděje, že někdy budou moci znovu navštívit poslední místo odpočinku svých zesnulých, bylo vskutku smutné a vyčerpávající. … Avšak ve chvíli, kdy anděl Gabriel zatroubí v jitru prvního vzkříšení na pozoun, budou jejich hroby nalezeny. Tito zesnulí tedy odložili své tělo v době, kdy pochodovali do Sionu. Pán je povolal domů ještě předtím, než svého cíle dosáhli; nebylo jim umožněno spatřit Sion v těle; avšak oni obdrží slávu a radost v životě, který přijde; zemřeli, zatímco se snažili být poslušni Boha a dodržovat Jeho přikázání, a požehnaní jsou ti, kteří umírají v [Pánu].“⁷

President Wilford Woodruff (1807–1898):

„Bez evangelia Kristova je odloučení ve smrti jedna z nejvíce skličujících věcí, o kterých vůbec můžeme uvažovat; avšak jakmile obdržíme evangelium a poznáme zásadu vzkříšení, tak sklíčení, zármutek a utrpení, které smrt způsobuje, jsou do značné míry odňaty. … Vzkříšení mrtvých osvítí mysl člověka a jeho duch tak získá základ, o který se může opírat. Takový postoj k tomu zaujímají Svatí posledních dnů dnes. Víme to sami pro sebe; pokud jde o tuto záležitost, netápeme v temnotě; Bůh nám to zjevil, a my chápeme zásadu vzkříšení mrtvých a to, že evangelium přináší na světlo život a nesmrtelnost.“⁸

William Driver (1837–1920), pionýr, který se vydal z Anglie do New Yorku v roce 1866:

„Willie, mé nejdražší dítě, byl celou noc až do půl osmé ráno velmi nemocný, až byl nakonec od svého utrpení osvobozen. Bůh žehnej jeho drahé duši. Tolik trpěl! Zemřel poté, co se v St. Ann’s Hill ve Wandsworthu v Surrey v Anglii rozbil vozík pana Poultera. Jak moc mě tato veliká bolest tíží! Ó Pane, pomoz mi svou mocí snést tuto bolest, jako by to byla Tvá vůle, a dopomoz mi k tomu, abych Ti mohl sloužit ještě ušlechtileji a věrněji, a kéž žiji tak, abych se připravil na opětovné setkání s ním ve šťastnějším a lepším světě a i s jeho drahou sestrou, Elizabeth Maryann, a kéž budu moci zažít vzkříšení spravedlivých, abych se tam s nimi setkal.“⁹

President Lorenzo Snow (1814–1901):

„V příštím životě bude naše tělo oslavené a osvobozené od nemoci i smrti. Nic není tak nádherného jako člověk ve vzkříšeném a oslaveném stavu. Není nic krásnějšího, než být v tomto stavu a mít po svém boku manželku, děti a přátele.“¹⁰