2013
Poslání a služba Ježíše Krista
Duben 2013


Poslání a služba Ježíše Krista

Z proslovu proneseného 18. srpna 1998 během zasvěcujícího shromáždění na Univerzitě Brighama Younga. Úplný text v angličtině najdete na adrese speeches.byu.edu.

Obrázek
Starší Russell M. Nelson

Nejlepší důkaz našeho uctívání Ježíše spočívá nepochybně v tom, že Ho napodobujeme.

Jako jeden ze „[zvláštních svědků] jména Kristova na celém světě“ (NaS 107:23) se domnívám, že nejlépe sloužím tehdy, když učím a svědčím o Něm. Nejprve bych rád položil tutéž otázku, kterou kdysi položil On farizeům: „Co [si myslíte] o Kristu? Čí jest syn?“ (Matouš 22:42.)

Tyto otázky často vyvstávají, když se setkávám se státníky a s vedoucími různých náboženských denominací. Někteří odpovídají, že „Ježíš byl veliký učitel“. Jiní říkají, že „Ježíš byl prorok“. A jiní Ho zkrátka neznají vůbec. To by nás nemělo nijak zvlášť překvapovat. Koneckonců jen relativně málo lidí má znovuzřízené pravdy evangelia, jež máme my. Členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů představují jen malou část těch, kteří se prohlašují za křesťany.

Okolnosti naší doby viděl již před několika staletími Nefi:

„A stalo se, že jsem spatřil církev Beránka Božího, a bylo jich málo …; nicméně spatřil jsem, že církev Beránkova, což byli svatí Boží, byla také po celé tváři země; a jejich panství na tváři země byla malá. …

A stalo se, že já, Nefi, jsem spatřil moc Beránka Božího, jak sestoupila na svaté z církve Beránkovy a na lid smlouvy Páně, který byl rozptýlen po celé tváři země; a byli ozbrojeni spravedlivostí a mocí Boží ve veliké slávě.“ (1. Nefi 14:12, 14.)

Ona spravedlivost, ona moc a ona sláva – tedy ve skutečnosti všechna naše mnohá požehnání – pramení z našeho poznání a poslušnosti Pána Ježíše Krista, z naší vděčnosti za Něj a z naší lásky k Němu.

Během svého relativně krátkého pobytu ve smrtelnosti naplnil Spasitel dva stěžejní cíle. Jedním z nich bylo Jeho dílo a sláva – „uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka“. (Mojžíš 1:39.) Druhý cíl vyjádřil On sám těmito prostými slovy: „Příklad zajisté dal jsem vám, abyste, jakož jsem já učinil vám, i vy činili.“ (Jan 13:15.)

Onen první cíl je nám známý jako Usmíření. To bylo Jeho vznešené poslání ve smrtelnosti. Lidem v dávné Americe popsal vzkříšený Pán své poslání takto:

„Přišel [jsem] na svět, abych vykonal vůli Otce svého, protože Otec můj mne poslal.

A Otec můj mne poslal, abych mohl býti pozvednut na kříži; a poté, co jsem byl pozvednut na kříži, abych mohl přitáhnouti všechny lidi k sobě.“ (3. Nefi 27:13–14.)

Později během svého kázání se zmínil také o svém druhém cíli – být naším příkladem: „Vy znáte věci, jež musíte činiti …; neboť skutky, jež jste mne viděli činiti, máte činiti také.“ (3. Nefi 27:21.)

Jeho první cíl jsem vymezil jako Jeho poslání. Jeho druhý cíl bych rád vymezil jako Jeho službu. Podívejme se nyní na obě tyto části Jeho života – Jeho poslání a Jeho službu.

Poslání Ježíše Krista – Usmíření

Jeho posláním bylo Usmíření. Toto poslání patřilo pouze Jemu. Narodil se smrtelné matce a nesmrtelnému Otci, a byl tím jediným, kdo mohl zcela dobrovolně položit život a znovu ho vzít na sebe. (Viz Jan 10:14–18.) Nádherné důsledky Jeho Usmíření jsou nekonečné a věčné. Smrti odebral její osten a zármutek hrobu učinil dočasným. (Viz 1. Korintským 15:54–55.) To, že On bude zodpovědný za Usmíření, bylo známo dokonce ještě před Stvořením a Pádem. Nejen že tím mělo být zajištěno vzkříšení a nesmrtelnost všech lidí, ale díky Usmíření také můžeme získat odpuštění hříchů – za podmínek, které On stanovil. Jeho Usmíření tedy otevřelo cestu, díky níž můžeme být sjednoceni s Ním i se svou rodinou na věky. Tuto naději považujeme za věčný život – největší Boží dar člověku. (Viz NaS 14:7.)

Usmíření nemohl vykonat nikdo jiný. Nikdo jiný, dokonce ani ten nejbohatší a nejmocnější, nemůže zachránit neboli spasit jedinou duši – a to ani tu svou. (Viz Matouš 19:24–26.) A po nikom jiném nebude požadováno, a ani to nikomu nebude dovoleno, aby prolil krev proto, aby mohl někdo jiný obdržet věčné spasení. Ježíš to vykonal jednou provždy za všechny. (Viz Židům 10:10.)

Ačkoli Usmíření bylo vykonáno v době Nového zákona, události ve Starém zákoně často předpovídaly jeho význam. Adamovi a Evě bylo přikázáno, aby přinášeli oběti jako „podobenství oběti Jednorozeného Otcova“. (Mojžíš 5:7.) Jakým způsobem? Proléváním krve. Z vlastní zkušenosti potvrzovali verš v písmech, že „duše všelikého těla ve krvi jest“. (Leviticus 17:11.)

Lékaři vědí, že jakmile do nějakého orgánu přestane proudit krev, je to počátek komplikací. Je-li přerušen tok krve do nohy, může být následkem sněť. Je-li přerušen tok krve do mozku, může dojít k mrtvici. Neproudí-li krev řádně koronární tepnou, může následovat infarkt. A pokud se nezastaví krvácení, pacient umírá.

Adam, Eva i generace, které následovaly, věděli, že kdykoli prolijí krev nějakého zvířete, ono zvíře zemře. Pro tento obětní rituál nebylo možno použít ledajaké zvíře. Muselo to být prvorozené ze stáda, bez jakékoli vady. (Viz například Exodus 12:5.) Tyto požadavky byly rovněž symbolem pozdější oběti Beránka Božího, který byl také bez vady.

Adamovi a Evě bylo dáno přikázání: „Pročež, budeš činiti všechno, co činíš, ve jménu Syna a budeš činiti pokání a vzývati Boha ve jménu Syna na věky.“ (Mojžíš 5:8.) Od onoho dne až do zenitu času byly zvířecí oběti předobrazem a předzvěstí Usmíření Syna Božího, ke kterému mělo dojít.

Poté, co bylo Usmíření vykonáno, ona veliká a poslední oběť naplnila zákon Mojžíšův (viz Alma 34:13–14) a ukončila zvyk přinášení zvířecích obětí, podle něhož byla „duše všelikého těla ve krvi“ (Leviticus 17:11). Ježíš vysvětlil, že prvky dávné oběti byly zahrnuty v Usmíření a že si je lidé symbolicky připomínají při svátosti. Znovu si všimněte zmínek o životě, tělu a krvi:

„I řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě.

Kdož jí mé tělo a pije mou krev, máť život věčný, a jáť jej vzkřísím v nejposlednější den.“ (Jan 6:53–54.)

Díky Usmíření Ježíše Krista budou všichni lidé vykoupeni – tolik, kolik jich bude chtít. Spasitel nezačal prolévat krev za celé lidstvo až na kříži, nýbrž již v zahradě getsemanské. Právě tam na sebe vzal tíhu hříchů všech lidí, kteří kdy žili a kteří kdy budou žít. Pod velikým tlakem krvácel z každého póru. (Viz NaS 19:18.) Agónie Usmíření skončila na kříži na Kalvárii.

Význam a důležitost Usmíření shrnul Prorok Joseph Smith. Řekl: „Základními zásadami našeho náboženství jsou svědectví apoštolů a proroků ohledně Ježíše Krista, že On zemřel, byl pohřben a opět vstal třetího dne a vystoupil na nebesa; a vše ostatní, co se týká našeho náboženství, jsou pouhé přídavky.“1

S touto pravomocí a s hlubokou vděčností o Něm učím a svědčím i já.

Služba Ježíše Krista – náš Příklad

Pánovým druhým stěžejním cílem ve smrtelnosti bylo stanovit pro nás příklad. Jeho příkladný život utvářel Jeho službu ve smrtelnosti. Její součástí bylo Jeho učení, podobenství a kázání. Pánova služba zahrnovala Jeho zázraky, milující laskavost a shovívavost vůči dětem lidským. (Viz 1. Nefi 19:9.) Patřilo k ní Jeho soucitné používání kněžské pravomoci. A patřilo k ní i Jeho spravedlivé rozhořčení, když zavrhoval hřích (viz Římanům 8:3) a když zpřevracel stoly penězoměncům (Matouš 21:12). Její součástí byl i Jeho zármutek. Jeho vlastní lid se Mu vysmíval, bičoval Ho a zřekl se Ho (viz Mosiáš 15:5) – dokonce Ho zradil jeden z Jeho učedníků a další Ho zapřel (viz Jan 18:2–3, 25–27).

Ať jsou skutky Jeho služby jakkoli úžasné, nebyly a ani dnes nejsou příznačné pouze pro Něho. Počet těch, kteří mohou následovat Ježíšův příklad, je neomezený. Podobné skutky konali a konají Jeho proroci a apoštolové i další Jeho zplnomocnění služebníci. Mnozí kvůli Němu trpěli pronásledováním. (Viz Matouš 5:10; 3. Nefi 12:10.) I v naší době najdete bratry a sestry, kteří se upřímně snaží – a to i za ohromnou cenu – napodobovat Pánův příklad.

Tak tomu také má být. Přesně v to On doufá, že budeme dělat. Pán nás žádá, abychom následovali Jeho příklad. Jeho výzvy znějí zcela jasně:

  • „Jakými lidmi máte býti? … Dokonce jako já jsem.“ (3. Nefi 27:27; viz také 3. Nefi 12:48.)

  • „Poďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí.“ (Matouš 4:19.)

  • „Příklad zajisté dal jsem vám, abyste, jakož jsem já učinil vám, i vy činili.“ (Jan 13:15; viz také Jan 14:6.)

Tyto a další verše nebyly napsány jen jako pouhá doporučení či návrhy. Jsou to božské příkazy! A my máme následovat Jeho příklad!

Abychom pomohli své touze následovat Ho, mohli bychom se možná zamyslet nad pěti stránkami Jeho života, které můžeme napodobovat.

Láska

Kdybych se vás zeptal, který z charakteristických rysů Jeho života vás napadá jako první, myslím, že byste jmenovali lásku. K tomu patří i Jeho soucit, laskavost, pravá láska, oddanost, odpouštění, milosrdenství, spravedlnost apod. Ježíš miloval svého Otce i svou matku. (Viz Jan 19:25–27.) Měl rád svou rodinu a Svaté. (Viz Jan 13:1; 2. Tessalonicenským 2:16.) Měl rád hříšníka, aniž by toleroval samotný hřích. (Viz Matouš 9:2; NaS 24:2.) A učil nás, jak my můžeme projevovat lásku k Němu. Řekl: „Milujete-li mne, přikázaní mých ostříhejte.“ (Jan 14:15.) Poté, aby zdůraznil, že Jeho láska není bezpodmínečná, dodal: „Budete-li zachovávati přikázaní má, zůstanete v mém milování, jakož i já přikázaní Otce svého zachoval jsem, i zůstávám v jeho milování.“ (Jan 15:10; viz také NaS 95:12; 124:87.)

Dalším projevem Spasitelovy lásky byla Jeho služba. Sloužil svému Otci a sloužil lidem, mezi nimiž žil a pracoval. V obou případech máme následovat Jeho příklad. Máme sloužit Bohu, „[chodit] po všech cestách jeho, a … [milovat] ho“. (Deuteronomium 10:12; viz také 11:13; Jozue 22:5; NaS 20:31; 59:5.) A máme mít rádi své bližní a projevovat to tím, že jim budeme sloužit. (Viz Galatským 5:13; Mosiáš 4:15–16.) S tím začínáme v rodině. Hluboká láska, která spojuje rodiče a děti, je utvrzována službou, kterou rodiče dětem poskytují v době jejich naprosté závislosti. Později v životě mohou mít vychované děti příležitost oplatit tuto lásku tím, že budou sloužit svým zestárlým rodičům.

Obřady

Druhou stránkou Spasitelova příkladného života byl Jeho důraz na posvátné obřady. Během své služby ve smrtelnosti ukazoval, jak důležité jsou spásné obřady. Byl pokřtěn Janem v řece Jordánu. I samotný Jan se zeptal: „Proč?“

Ježíš odpověděl: „Neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost.“ (Matouš 3:15; zvýraznění přidáno.) Nejen že byl zásadní samotný obřad, ale zásadní byl i příklad, který tím Ježíš a Jan stanovili.

Později Pán ustanovil obřad svátosti. Vysvětlil symboliku spojenou se svátostí a její posvátné symboly podal svým učedníkům. (Viz Matouš 26:26–28; Marek 14:22–24; Lukáš 24:30.)

Také Nebeský Otec nám dal pokyny týkající se obřadů. Řekl: „Musíte býti znovuzrozen[i] do království nebeského z vody a z Ducha a býti očištěn[i] skrze krev, a to krev mého Jednorozeného; abyste mohl[i] býti posvěcen[i] od veškerého hříchu a těšiti se ze slov věčného života v tomto světě a z věčného života ve světě, který přijde, a to z nesmrtelné slávy.“ (Mojžíš 6:59.)

Během Pánovy posmrtné služby byly zjeveny i obřady oslavení. (NaS 124:40–42.) Ustanovil, že tyto obřady mají být vykonávány v Jeho svatých chrámech. V naší době jsou těm, kteří se náležitě připraví, udíleny obřady omývání, pomazání a obdarování. (Viz NaS 105:12, 18, 33; 110:9; 124:39.) V chrámu může být člověk připečetěn k manželovi či manželce a k předkům i potomkům. (Viz NaS 132:19.) Náš Mistr je Bohem zákona a pořádku. (Viz NaS 132:18.) To, jakou váhu přikládá obřadům, je pro nás mocnou připomínkou Jeho příkladu.

Modlitba

Třetí stránkou Spasitelovy příkladné služby je modlitba. Ježíš se modlil ke svému Otci v nebi a také učil nás, jak se máme modlit. Máme se modlit k Bohu, Věčnému Otci, ve jménu Jeho Syna, Ježíše Krista, mocí Ducha Svatého. (Viz Matouš 6:9–13; 3. Nefi 13:9–13; Překlad Josepha Smitha, Matouš 6:9–15.) Moc se mi líbí ona mocná Přímluvná modlitba, kterou pronesl Pán a která je zaznamenána v 17. kapitole Jana. V ní rozmlouvá Syn zcela důvěrně s Otcem ve prospěch svých učedníků, které má velmi rád. Je to vzor účinné a soucitné modlitby.

Poznání

Čtvrtou stránkou Pánova příkladu je to, jak používal své božské poznání. Jak jsem uvedl na začátku, lidé, kteří nejsou křesťané, často říkají, že Ježíš byl veliký učitel. A to On skutečně byl. Ale v čem bylo Jeho učení vskutku jedinečné? Byl snad zkušeným odborníkem na strojírenství, matematiku nebo vědu? Jako Stvořitel tohoto i dalších světů (viz Mojžíš 1:33) jím nepochybně mohl být. Nebo, coby Autor písem, mohl s přehledem učit i slohu.

Ovšem tím, v čem bylo Jeho učení jedinečné a v čem se lišilo od všech ostatních učitelů, bylo to, že On učil pravdám věčného významu. Jedině On mohl zjevit účel našeho života. Pouze skrze Něho jsme se dozvěděli o předsmrtelné existenci a o tom, jaké máme možnosti v posmrtném světě.

Při jedné příležitost řekl Mistr Učitel svým pochybovačným posluchačům, že o Něm mají k dispozici tři svědectví:

  • Jana Křtitele.

  • Skutky, které Ježíš vykonal.

  • Slovo Boha, Věčného Otce. (Viz Jan 5:33–37.)

Poté jim dal čtvrté svědectví: „Ptejte se na písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně.“ (Jan 5:39.)

Na první pohled se může zdát, že sloveso domnívat se, které je v tomto verši uvedeno, tam nepatří. Avšak ono je zcela zásadní pro myšlenku, kterou se Ježíš snažil předat. On věděl, že mnozí z těch, kteří Mu naslouchali, se ve skutečnosti domnívali, že věčný život naleznou v písmech. To se však mýlili. Písma sama o sobě nedokáží zajistit nikomu věčný život. Samozřejmě, že v písmech se nachází moc, ale tato moc pochází přímo od Ježíše. On je ono Slovo: Logos. Moc věčného života se nachází v Něm, neboť On byl „na počátku … Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh“. (Jan 1:1; viz také 2. Nefi 31:20; 32:3.) Poté, kvůli zatvrzelému postoji pochybovačů, Ježíš tyto pochybovače pokáral: „Ale nechcete přijíti ke mně, abyste život [věčný] měli.“ (Jan 5:40.)

Mistr by nás mohl svým božským poznáním zahltit, ale On to neudělá. On ctí naši svobodu jednání. On nám dopřává radost z objevování. Povzbuzuje nás k tomu, abychom činili pokání z vlastních chyb. Umožňuje nám zažívat svobodu, která se dostavuje tehdy, jsme-li ochotně poslušni Jeho božského zákona. Ano, způsob, jak Spasitel používá své poznání, je pro nás velkým příkladem.

Vytrvalost

Pátou stránkou Pánovy služby je Jeho odhodlání vytrvat až do konce. Nikdy neodstoupil od svého úkolu. Přestože zažil utrpení, jež přesahuje naše chápání, nikdy se nevzdal. Ačkoli se Jeho zkoušky stále prohlubovaly, On vytrval ve svém pověření – usmířit hříchy celého lidstva – až do konce. Jeho poslední slova, když visel na kříži, byla: „Dokonánoť jest.“ (Jan 19:30.)

Uplatnění v našem životě

Těchto pět stránek Jeho služby můžeme uplatňovat i ve svém životě. Nejlepší důkaz našeho uctívání Ježíše spočívá nepochybně v tom, že Ho napodobujeme.

Jakmile si začneme uvědomovat, kdo Ježíš je a co pro nás udělal, porozumíme, do jisté míry, smyslu prvního a velikého přikázání: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých.“ (Marek 12:30.) Jinými slovy, vše, na co myslíme, co děláme a co říkáme, má vycházet z naší lásky k Němu a k Jeho Otci.

Zeptejte se sami sebe: „Miluji někoho více než Pána?“ Poté své odpovědi porovnejte s těmito Pánovými měřítky:

  • „Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, neníť mne hoden.“

  • „Kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, neníť mne hoden.“ (Matouš 10:37.)

Láska k rodině a přátelům, ať je jakkoli velká, může být mnohem hlubší, když vychází z lásky k Ježíši Kristu. Láska rodičů k dětem má zde i ve světě, který přijde, hlubší význam díky Němu. Všechny láskyplné vztahy jsou díky Němu vznešenější. Láska našeho Nebeského Otce a Ježíše Krista poskytuje světlo, inspiraci a motivaci k tomu, abychom měli rádi druhé ještě vznešenějším způsobem.

Obřady obracejí naši pozornost na službu věčného významu. Rodiče by měli zvážit, který další obřad každé z jejich dětí potřebuje. Domácí učitelé by měli přemýšlet o dalších vhodných obřadech, které potřebují jednotliví členové rodiny, které domácí učitelé slouží.

Spasitelův příklad modlitby nám připomíná, že osobní modlitba, rodinná modlitba a modlitbou naplněné vykonávání našich církevních úkolů by se měly stát součástí našeho života. Když známe vůli Otce a konáme ji, poskytuje nám to velikou duchovní sílu a důvěru. (Viz NaS 121:45.) My chceme být na Pánově straně!

Díky poznání věcí „tak, jak skutečně jsou, a tak, jak skutečně budou“ (Jákob 4:13), můžeme jednat podle pravých zásad a pravé nauky. Toto poznání pozvedá úroveň našeho chování. Skutky, které jsou jinak motivovány choutkami a emocemi, jsou nahrazeny skutky, které jsou formovány rozumem a spravedlivostí.

Závazek vytrvat až do konce znamená, že nebudeme žádat vedoucí o to, aby nás uvolnili z povolání ke službě. Znamená to, že vytrváme ve snaze dosáhnout spravedlivého cíle. Znamená to, že nikdy nezlomíme hůl nad někým blízkým, kdo sejde z cesty. A znamená to, že si budeme vždy vážit svých věčných rodinných vztahů, a to i v těžkých chvílích nemoci, postižení či smrti.

Celým srdcem se modlím o to, aby proměňující vliv Pána mohl ve vašem životě způsobit velikou změnu. Jeho poslání a Jeho služba mohou být pro nás požehnáním dnes i kdykoli jindy.

Odkaz

  1. Učení presidentů Církve: Joseph Smith (2008), 49.

Ježíš jde večer do Betany, James Tissot

Ženo, aj, syn tvůj (Stabat Mater), James Tissot © Brooklyn Museum, Brooklyn, New York; vložený obrázek: detail z obrazu V zahradě getsemanské, Carl Heinrich Bloch

Kázání na hoře, James Tissot; vložený obrázek: detail z obrazu Kristus a bohatý mladý kníže, Heinrich Hofmann, laskavě poskytla společnost C. Harrison Conroy Co.

Celé město se seběhlo, James Tissot