Růst v úrodné půdě – věrná mládež v Ugandě

Mladé ženy z jednoho sboru se nechaly inspirovat učením sestry Elaine S. Daltonové, generální presidentky Mladých žen, ohledně ctnosti: „Nyní je čas, aby každý z nás povstal a rozvinul před celým světem prapor s výzvou k návratu ke ctnosti.“¹ Mladé ženy vystoupily na pahorek tyčící se nad městem a pozvedly zlaté prapory symbolizující jejich závazek být příkladem ctnosti. Společně si zazpívaly píseň „Na vrcholku hory“. (ZNPPD 1, str. 26.)

Tyto mladé ženy pozvedly svá osobní měřítka spravedlivosti. Jejich poslušnost posiluje jejich svědectví a ovlivňuje druhé. Sestra Daltonová řekla: „Nikdy nesmíte podceňovat moc svého spravedlivého vlivu.“² A podobně jako prapor, i příklad těchto mladých žen vlaje celému světu.

Obrázek

Sandra, podobně jako mnoho mladých žen v Ugandě, chodí na shromáždění necelé dva kilometry pěšky, v pátek pomáhá s úklidem sborového domu a v sobotu chodí na seminář. V týdnu vstává ráno před pátou, aby si pročetla učebnice, poté jde do školy a vrátí se domů po šesté hodině večer. Jeden rok školy musela kvůli finančním obtížím vynechat, ale ke svým problémům zaujímá pozitivní postoj: „Evangelium mi opravdu pomáhá zůstat stálá a neochvějná.“

Sandra je jediným členem Církve ve své rodině, ale její rodiče ji ve službě v Církvi podporují – například přišli pomoci, když sbor uklízel pozemky místního sirotčince. Její rodina vidí, že jí evangelium pomáhá být silnou, dokonce i tehdy, když čelí nevyřešeným problémům. Poté, co Sandra přemítala o zdroji této síly, řekla: „Když jdu na shromáždění, mám pocit, jako bych na sebe brala odění Boží.“ (Viz Efezským 6:11–17.)

Susan, která se obrátila teprve nedávno, má Církev moc ráda. Pochází z jižního Súdánu, odkud její rodina kvůli těžkostem uprchla, a v Ugandě byla požehnána tím, že potkala misionáře. Jako uprchlice nalezla v evangeliu pokoj a ochranu. V neděli s sebou na shromáždění vodila mladší sourozence a také až deset dalších dětí, které nebyly členy Církve. Po nečekaném úmrtí člena rodiny se Susan vrátila do jižního Súdánu, kde čeká, až bude Církev založena i na jejím území. Susan i Sandra čelí těžkostem, ale spoléhají se na Boha a těší se z ovoce života podle evangelia Ježíše Krista. (Viz Alma 32:6–8, 43.)

Mladí muži v Ugandě začínají hrát fotbal již jako malí chlapci, a místo míče používají pevně svázané větve. Denis má již od raného věku na tento sport talent a jeho střední škola mu udělila stipendium, aby hrál za její fotbalový tým. Po dokončení střední školy mu jeden profesionální tým nabídl plat, stravu a ubytování. Pro Dennise to byl splněný sen, ale také si uvědomoval, že to pravděpodobně ovlivní jeho plány odejít do roka na misii.

Obrázek

Dennisova touha činit to, co si Nebeský Otec přál, aby činil, byla tak silná, že se nechtěl vystavovat pokušení zůstat v týmu, až nastane čas nástupu na službu na misii. Mnozí lidé jeho volbu zpochybňovali, ale Dennis si je jistý, že jeho rozhodnutí bylo správné – pro něho i pro druhé. „Moji mladší bratři a má mladší sestra byli právě pokřtěni,“ říká. „Nikdy bych si nepomyslel, že má sestra přijme evangelium. Když vidím, jak Bůh koná v mé rodině zázraky, dává mi to zářivou naději do budoucna.“

Mladí muži v Dennisově sboru studují každý týden příručku Kažte evangelium mé. Jsou jako tým, který úzce spolupracuje s misionáři na plný úvazek a vodí své přátele na nedělní shromáždění i na další akce, například na basketbalová a fotbalová utkání v průběhu týdne. Kněží pokřtili přátele a další zájemce, které mladí muži spolu s misionáři učili. Tento tým mladých mužů posiluje již několik let celý sbor a čtyři mladí muži, včetně Dennise, obdrželi povolání sloužit v Keňské misii Nairobi.

Uposlechli rady staršího Davida A. Bednara z Kvora Dvanácti apoštolů a „[stali se] misionáři dlouho předtím, než [odeslali] své misionářské papíry“.³ Dokázali to díky tomu, že spolu pracovali jako kvorum – nejlepší tým ze všech.

Všichni čtyři misionáři museli překonat mnoho těžkostí, aby mohli sloužit. Wilberforce vysvětluje: „[Kvůli nákladům] jsem už téměř ztrácel naději, že půjdu na misii, ale potom jsem si v Matoušovi 6:19–20 přečetl tato slova: ‚Neskládejte sobě pokladů na zemi …, ale skládejte sobě poklady v nebi.‘ A tak jsem byl s pílí a oddaností schopen svého cíle dosáhnout a začít sloužit na misii na plný úvazek. Misionářskou službu mám moc rád. Není nic lepšího než nejprve hledat království nebeské.“

Mládež v Ugandě pomáhá ve své zemi budovat království Boží s velikou nadějí do budoucna. Přestože ve východní Africe není žádný chrám, mladí se těší, až jednou uzavřou sňatek v nějakém vzdálenějším chrámu. Jedna akce kůlu byla zaměřena na přípravu ke vstupu do chrámu a na závěr jeden člen předsednictva kůlu vydal svědectví: „Bůh vás miluje. Jste budoucností Církve v Ugandě.“ Tato spravedlivá mládež má již nyní velký vliv.

Mladí muži a mladé ženy v Ugandě obětují věci tohoto světa pro požehnání, která potrvají na věky. Zasadili seménko víry a pečlivě se o ně starají. (Viz Alma 32:33–37.) Po vzoru stromu obsypaného ovocem (viz Alma 32:42) se mládež v této úrodné zemi dělí o radost z evangelia.