Vyber si to lepší

Jednoho dne Zoltán Szücs ze Szegedu v Maďarsku překvapil svého trenéra kanoistiky, když mu oznámil, že nepojede do Německa na závody.

„Závody byly v den mého křtu, a tak jsem řekl, že nepojedu,“ řekl Zoltán.

V sedmnácti letech měl Zoltán za sebou již řadu vítězství v kanoistických závodech. V Maďarsku je to oblíbený druh sportu a Zoltán v něm vynikal – byl dost dobrý na to, aby se mohl stát profesionálním kanoistou. Nejen že se Zoltán rozhodl vynechat jeden závod, ale brzy se vzdal kanoistiky úplně. Měl totiž na práci něco lepšího.

Kanoistika Zoltánovi prospívala. Za ta léta, kdy se za pomoci svého trenéra vypracovával, se naučil sebeovládání, poslušnosti a tvrdé práci. Zoltán se také naučil vyhýbat se látkám a návykům, které by mohly snížit jeho výkonnost. Nebyl to jednoduchý život, byl samotářský; a kdyby chtěl Zoltán dělat kanoistiku profesionálně, zabíralo by mu to ještě více času. Profesionálové trénují 12 hodin denně a musí závodit i v neděli.

„Kanoistika mě stála většinu mého času,“ říká Zoltán. „Byl jsem fanatik. Vypustil jsem kvůli tomu ze svého života mnoho věcí.“

Proto se Zoltán rozhodl, že se nemůže oddat evangeliu i kanoistice zároveň. V roce 2004 oznámil svému trenérovi, že už na kanoistiku chodit nebude.

Začátkem téhož roku začali misionáři učit Zoltánovu maminku. On se lekcí neúčastnil. Pozvání na maminčin křest přijal jen zdráhavě. Když však vstoupil do církevní budovy, pocítil něco, co se dotklo jeho srdce. Souhlasil, že se bude scházet s misionáři, částečně proto, že se s nimi dokázal ztotožnit.

„Misionáři pro mě byli zajímaví tím, že to byli normální lidé, ale žili podle vyšších měřítek,“ říká Zoltán.

Díky vyšším měřítkům, podle kterých Zoltán jako kanoista již žil, byl připraven přijmout učení evangelia jako něco hodnotného. Byl pokřtěn o dva měsíce později.

Prvně si myslel, že bude moci v kanoistice pokračovat, jen nebude závodit v neděli. Ale vzhledem k tomu, že Zoltán je typ člověka, který má v povaze, že když se jednou zaváže k nějaké činnosti nebo cestě, chce v tom být dobrý, rozhodl se, že se vzdá kanoistiky úplně.

Po svém křtu zkusil provozovat kanoistiku jen jako koníčka. Ale když to dělal, jeho trenér ho požádal, aby mu alespoň pomáhal učit ostatní a organizovat výjezdy, když už nezávodí. On však nechtěl mít vůči kanoistice – ani žádné jiné aktivitě – žádné závazky, které by mohly stát v cestě jeho učednictví.

A tak Zoltán pověsil pádlo na hřebík a zasvětil se službě v Církvi, čímž učinil podobné rozhodnutí jako president Howard W. Hunter (1907–1995), když se oženil. President Hunter byl uznávaný hudebník, který hrál na desítky hudebních nástrojů. Po večerech hrával v orchestru, avšak životní styl lidí, se kterými spolupracoval, nebyl v souladu s měřítky evangelia. A tak president Hunter odložil své hudební nástroje a vyndával je jen příležitostně, když chtěl doprovodit rodinu při zpěvu.¹

Zoltánovi se po kanoistice stýská, ale uvědomil si, že jeho láska ke kanoistice je natolik silná, že by mohla konkurovat jeho lásce k Pánovi, nebo ji dokonce přesáhnout, kdyby u tohoto sportu zůstal.

Tutéž zásadu je možné vztáhnout na jakoukoli činnost, která nás vzdaluje od toho, kým Bůh chce, abychom byli. Pro každého z nás může být lepší procházet životem bez některých věcí – i když to jsou věci dobré –, než riskovat svůj věčný život, jen abychom je měli.

„Církev se stala mým životem,“ vypráví Zoltán. „Věděl jsem, že kanoistika se nemůže stát mou profesí, pokud chci být aktivní, a že bude jenom mým koníčkem, a tak bylo lehčí se jí vzdát. Namísto toho jsem chtěl, aby se ústředním bodem mého života stal Nebeský Otec.“

Zoltán začal studovat evangelium se stejnou vervou, se kterou se pouští do čehokoli jiného. Dal si za cíl sloužit na misii. Chtěl zůstat ve své zemi a učit ostatní.

Sloužil v Maďarsku a nyní pracuje jako učitel angličtiny na střední škole. I nadále si stanovuje priority na základě evangelia. „Jsou věci, kterých se musíme vzdát, protože se staví do cesty Bohu,“ říká. „Je snadné vzdát se špatných věcí, když poznáme, že je správné to udělat. Často si však neuvědomujeme, že se máme vzdát i něčeho dobrého pro něco lepšího. Říkáme si, že když to není špatné, můžeme v tom pokračovat a zároveň následovat Boží plán.“ Zoltán ale ví, že se musíme vzdát i dobrých věcí, pokud nám brání následovat Boží plán, který pro nás Bůh má.