Učte tak, jak učil Spasitel
Slon ve třídě
Schůzky rady učitelů nemění jen to, jak učíme druhé; mění i to, jak se učíme my sami.
Před Miswakhem Sitolem stojí velká výzva. Jakožto president Nedělní školy sboru má Bohem danou zodpovědnost pomáhat zlepšovat studium a výuku evangelia ve sboru.1
Ale členové jeho sboru v Johannesburgu v Jihoafrické republice pocházejí v některých případech z velmi odlišného prostředí a mají velmi rozdílná očekávání. Někteří jsou vzdělaní; jiní nikoli. Mnohé z nich učili, že úlohou studenta je poslouchat, a nikoli mluvit. Jiní svádějí těžký boj s názory vyplývajícími z kulturních odlišností, aby pochopili, že do výuky v Církvi a doma se mají zapojovat jak muži, tak i ženy.
„Také zde máme členy, kteří mluví různými jazyky,“ říká bratr Sitole. „Ale Duch si přeje promlouvat ke každému z nich.“
Když byly vloni představeny schůzky rady učitelů a příručka Učte tak, jak učil Spasitel, sbory a odbočky po celé Církvi začaly pořádat schůzky rady učitelů, aby měli učitelé příležitost diskutovat o tom, co znamená učit tak, jak učil Spasitel, a sami se tomu učit a procvičovat to.
A právě tehdy si bratr Sitole začal uvědomovat, jak mohou schůzky rady učitelů jeho sboru požehnat. Problémy spojené s kulturními odlišnostmi lze vyřešit, zapojení studentů do výuky lze podpořit a rozdílné pohledy a názory členů se mohou stát požehnáním.
Podobně jako mnozí jiní po celém světě si i bratr Sitole uvědomil, že Pán nevyužívá schůzky rady učitelů jen ke změně toho, jak učíme druhé; využívá je i ke změně toho, jak se učíme my sami.
Netradiční pohled na slona
Jedním z nejzajímavějších objevů bylo pro bratra Sitoleho zjištění, že když dají učitelé studentům možnost zapojit se do toho, čemu se učí, může každý čerpat užitek z širšího náhledu, který na danou věc poskytují pohledy z různých úhlů.
Toto poznání získal bratr Sitole během jedné schůzky rady učitelů, když se jistý člen sboru podělil o podobenství o slepých mužích a slonovi – jen z netradičního pohledu. Podobenství vypráví o tom, jak každý z šesti slepých mužů popisuje slona úplně jinak (sloní nohu jako sloup, ocas jako provaz, chobot jako hadici atd.), protože se každý dotýká jiné části sloního těla.2
„Předpokládejme ale, že slon představuje výuku evangelia,“ říká bratr Sitole. „Pak je zapotřebí, abychom každému členovi třídy umožnili podělit se o vlastní náhled na věc, abychom společně dospěli k celkovému poznání toho, jak nám všem evangelium žehná.“
A právě proto si učitelé ve sboru bratra Sitoleho na schůzkách rady učitelů vždy sedají ke kulatému stolu – aby podpořili společnou diskusi. „Připomíná nám to, že každý hlas má stejnou váhu,“ říká.
Podle jejich potřeb
Natsuko Soejimová z japonského Tokia měla pochybnosti, zda dokáže dobře učit. „Když jsem byla povolána učitelkou Nedělní školy pro mládež,“ vypráví, „řekla jsem biskupovi, že z toho budu mít strach. Ale on řekl, že toto povolání je od Boha, a tak jsem ho přijala.“
Její třída jí kvůli tomu, jaké výzvy její jednotliví členové představovali, naháněla obavy. Dva mladí členové měli sluchové postižení. Někteří členové třídy se přestěhovali do Japonska z jiných zemí a mluvili jen anglicky. Také se obávala věkového rozdílu mezi ní a členy třídy.
Pak, na jedné schůzce rady učitelů, sestra Soejimová našla odpověď. „Mluvili jsme o tom, jak mít rád každého člena třídy, jak si máme zapamatovat jejich jména, modlit se jednotlivě za každého z nich a učit je – tak, jak nás povede Duch – podle jejich potřeb,“ vysvětluje, „a tak jsem to začala dělat.“ Také začala používat něco dalšího, čemu se na schůzkách rady naučila: „Používala jsem slova, kterými jsem jim dávala najevo svou lásku.“
A výsledek? „Změnilo mi to srdce. Začala jsem ke svým studentům pociťovat lásku. Záleželo mi na těch, kteří ve třídě chyběli, a také jsem se za ně modlila. Jakmile skončila jedna vyučovací hodina, začala jsem se připravovat na tu další, abych měla dost času na přemýšlení o příležitostech k výuce. Byla jsem radostí celá bez sebe.“
Konkrétní odpovědi
Brad Wilson, president Nedělní školy z Minnesoty ve Spojených státech, dbá na to, aby učitelé ze schůzek rady učitelů neodešli, dokud si nepromluví o tom, jak se na základě toho, čemu se naučili, změní.
„Řídíme se podle osnovy v příručce Učte tak, jak učil Spasitel,“ říká bratr Wilson. „Diskutujeme o zkušenostech učitelů a pak o jednom z navrhovaných témat. Já, jakožto vedoucí diskuse, kladu otázky a shrnuji myšlenky. Pak si procvičujeme, jak bychom dané myšlenky zavedli do praxe. Rozdělíme se do skupinek a ptáme se: ‚Co budu díky dnešnímu setkání dělat jinak?‘“
Ron Goodson, instruktor kvora jáhnů v tomtéž sboru, říká, že na něj dělá velký dojem, když vidí, jak bratr Wilson „koučuje“ setkání rady. „Povídáme si o tom, jak by učil Spasitel,“ říká. „Když pak pocítíte Ducha, pomyslíte si: ‚Tohle je něco, co bych měl vyzkoušet ve své třídě.‘ Když přemýšlíte o Spasiteli, váš přístup se mění. Začínáte méně přemýšlet ve smyslu: ‚Musím se připravit na výuku‘ a více ve smyslu: ‚Co tito jáhni potřebují a jak mohu pomoci jim to předat?‘“
Vzpomíná, jak si do deníku napsal: „Dnes jsem se zúčastnil schůzky rady učitelů a musím udělat následující.“ Jeho deník je ve skutečnosti plný podobných poznámek. Nyní se připravuje předem: „Začněte včas a budete celý týden dostávat vnuknutí.“ Ptá se jáhnů, co v životě prožívají a jak se jim daří: „Když je lépe znám, jsem schopen jim efektivněji pomáhat.“ A vybízí jáhny, aby mu pomáhali učit: „Když učí druhé, učí se lépe i oni sami.“3
Zpívala jsem dál
„Na radě jsme si povídali o tom, jak může hudba přivolat Ducha,“ říká Jocelyn Herringtonová, učitelka Primárek z téhož sboru v Minnesotě. „Pak jsem učila třídu Sluneční paprsek. Pomyslela jsem si: ‚Až budou vybarvovat, budu jim zpívat – to bude hezké.‘ Začala jsem zpívat a oni všichni přestali vybarvovat a poslouchali. A tak jsem zpívala dál. Opravdu to přivolalo Ducha, a když jsem dozpívala, děti se chovaly uctivě a čekaly, až začnu mluvit. Mluvili jsme o tom i [na radě] – abychom, když nastane vhodná příležitost, vydávali svědectví. Takže jsem dětem vydala svědectví slovy, kterým rozuměly.“
Sestra Herringtonová říká, že je ráda, že jsou do schůzek rady začleněni i učitelé a učitelky Primárek. „Povídáme si o výuce dospělých,“ říká, „ale pak se ozve bratr Wilson: ‚A co výuka mládeže? Co výuka dětí?‘ Znovu nám připomene, že jsou zde zastoupeny všechny různé věkové skupiny.“
Od rady k radě
Adam Martin, president Nedělní školy sboru v Calgary v kanadské provincii Alberta, říká, že si váží návrhů a doporučení z rady sboru. „Presidentka Pomocného sdružení nebo president kvora starších například řeknou: ‚Chtěli bychom, aby se učitelé soustředili na to a to,‘ a tak o tom diskutujeme na [schůzce] rady učitelů,“ dodává.
Když se se schůzkami rady učitelů začínalo, učitelé zprvu nevěděli, co mají očekávat, a tak všechny osobně pozval a seznámil je se školicími materiály dostupnými na stránkách teaching.lds.org. „Teď už jde všechno samo,“ říká. „Učitelé vědí, že schůzky jsou místem, kde mohou diskutovat o tom, co se právě teď děje.“
Na jedné nedávné schůzce se zaměřili na následování Ducha. „Mluvili jsme o tom, jak se dobře připravit na výuku, ale nedělat si starosti s tím, zda probereme všechno,“ říká. „Jedna sestra řekla, že měla vždy pocit, že musí probrat každý bod osnovy své lekce. Když jsme pak mluvili o tom, že se při vedení diskuse během výuky máme řídit inspirací, bylo vidět, jak to začíná chápat.“
Společné hledání řešení
Každá situace při výuce zahrnuje příležitosti, výzvy i potenciální požehnání. A právě proto jsou rady tak efektivní – umožňují totiž učitelům, aby s pomocí Ducha hledali a nacházeli odpovědi na své konkrétní těžkosti.
Geoffrey Reid, kůlový president Nedělní školy v Arizoně, říká, že schůzky rady učitelů fungují nejlépe tehdy, když učitelé chápou, že jejich účelem je radit se spolu: „Pak pochopí, že si mohou navzájem pomáhat.“
Říká, že vedoucí kůlu se zaměřují na to, aby učitelům pomohli posunout se od úvah ve stylu: „Vedu si dobře?“ k přemýšlení ve stylu: „Jak druzí dané poselství přijímají?“
Marisa Canovaová, učitelka Primárek v kůlu, říká, že na základě vnuknutí, které pocítila na radě učitelů, nyní povzbuzuje členy své třídy Statečných ve věku 8 let, aby se modlili jeden za druhého. Bylo to efektivní, ale ve třídě dospělých by to takto fungovat nemuselo. „Modlit se za každého člena ve velké třídě Nauky evangelia by mohlo být až příliš náročné,“ poznamenává. „Naštěstí se tito učitelé ptají: ‚Jak bychom toto podle vás mohli přizpůsobit potřebám naší třídy?‘ A společně najdeme řešení.
Na schůzkách rady učitelů si cením toho,“ říká, „že nám dávají čas k přemýšlení o tom, jak se nám daří a co děláme. Je užitečné vzájemně se podporovat, mít zpětnou vazbu a vnímat, že se všichni snažíme dosáhnout téhož cíle. Líbí se mi také různé náhledy na věc, které vnášejí do diskuse různí lidé. Pomáhá mi to uvažovat o něčem, co by mě samotnou vůbec nenapadlo.“
Když se budeme účastnit schůzek rady učitelů a zapojovat se do nich, naše představa slona s názvem „výuka evangelia“ začne být jasnější. Mnozí členové v celé Církvi, podobně jako bratr Sitole v Africe, zjišťují, že když se naše schopnost učit po způsobu Spasitele zlepšuje, mění se nejen to, jak učíme druhé, ale i to, jak se učíme my sami.