Mluvíme o Kristu
Není příliš pozdě na druhou šanci
Autorka žije ve Virginii v USA.
Otec jedné mé žákyně, která měla problémy se studiem, své dceři řekl: „Není příliš pozdě, abys to nakonec zvládla.“ Pán nám dává najevo totéž.
Ilustrace: Kelley McMorrisová
Sandra chodila na mou hodinu angličtiny pro pokročilé. Od začátku roku uběhlo již několik týdnů, a ona nevypracovala žádný domácí úkol ani projekt. Seděla v lavici a snila s otevřenýma očima. Vymýšlela si výmluvy ohledně toho, proč úkoly nesplnila, a neměla ani správný postoj, ani nepracovala tak, aby v tomto náročném předmětu uspěla.
Společně se Sandřinou poradkyní jsem se rozhodla naplánovat setkání se Sandrou samotnou, s jejím otcem a s několika dalšími jejími učiteli, abychom stanovili, jak má pokračovat dál – má zanechat studia náročných předmětů a místo toho se věnovat těm na standardní úrovni? Tím nejpodstatnějším byla nevyřčená otázka, která nás všechny tížila – dokážeme zjistit, jak Sandře pomoci uspět?
Byla jsem přesvědčena, že Sandra již dostala mnoho příležitostí k tomu, aby studium úspěšně zvládala, ale ona se místo toho rozhodla propadnout, a tak jsem na setkání šla ve velmi pesimistické náladě. Tajně jsem doufala, že se rozhodne z mé třídy odejít, abych si s ní již nemusela dělat starosti. Měla jsem pocit, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách, a že pro Sandru je již příliš pozdě.
Řeč Sandřina těla během tohoto setkání prozrazovala, že i ona pochybuje o tom, zda bude schopna uspět. Když jsem vyjmenovávala její neúspěchy při studiu angličtiny, zírala na stůl. Když učitelka dějepisu potvrdila, že Sandra propadá i v tomto předmětu, sesunula se na židli ještě níže a já jsem si všimla, že jí po tváři stékají slzy.
Našla jsem v sobě slitování a Sandře a jejímu otci vysvětlila, že pokud Sandra chce tyto náročné předměty zvládnout, bude muset změnit své chování, kvůli kterému je až po uši v maléru, což bude velmi těžké.
Poselství Sandřina otce
Poradkyně se pak obrátila na Sandřina otce – na muže, který nebyl příliš vzdělaný a který, jak se zdálo, se ve školním prostředí necítil moc příjemně. Poradkyně se ho zeptala, zda se chce učitelů na něco zeptat. Odpověděl, že ne, a poděkoval nám za to, co jsme pro Sandru udělali. Pak ale poznamenal, že chce něco říci dceři.
Sevřelo se mi srdce. Byla jsem svědkem několika setkání rodičů s učiteli, při nichž rodiče své děti před učiteli a poradkyněmi kárali a vytýkali jim, že jsou líné a nepozorné a že jim chybí motivace. Připravovala jsem se na to, že to uslyším znovu.
Ale to, čeho jsem byla svědkem, mě překvapilo. Sandřin pokorný otec se obrátil na svou uslzenou 16letou dceru, kterou tížilo břímě studu a lítosti, a řekl jí: „Ještě není příliš pozdě. Není příliš pozdě na to, abys to všechno zvládla. Opravdu ještě není příliš pozdě.“
Odcházela jsem ze setkání vděčná za jeho láskyplnou reakci, ale dělalo mi starosti, že nemá tušení, co bude muset jeho dcera udělat, aby se jí za těchto okolností podařilo prospět. Zdálo se to nemožné. Později jsem se dozvěděla, že se rozhodla odhlásit z třídy dějepisu, ale v mé třídě angličtiny pokračovat.
Když jsem později onoho dne poklekla k modlitbě a přitom přemítala o vlastních nedokonalostech a prosila Nebeského Otce o odpuštění, uvědomila jsem si, jak moc se toho mám od Sandřina otce ještě učit. Kvůli své nejistotě a pocitům nedostatečnosti jsem si občas v osobním životě kladla otázku, zda jsem hodna toho, abych dostala druhou šanci, nebo zda si ji vůbec zasluhuji. V oněch okamžicích se Pán, podobně jako Sandřin otec, rozhodl nic mi nevyčítat, ale místo toho mě ujistit: „Není příliš pozdě, má dcero. Ještě není příliš pozdě.“
Poselství evangelia
Jak často jsme uvěřili poselství protivníka, že již nemáme žádnou naději? Proroci nám ale říkají opak. Izaiáš prohlašuje: „Nechť se navrátí k Hospodinu, i slitujeť se nad ním, a k Bohu našemu, nebť jest hojný k odpuštění.“ (Izaiáš 55:7.) Mormon přidává své svědectví: „Kolikráte s opravdovým záměrem činili pokání a usilovali o odpuštění, tolikráte jim bylo odpuštěno.“ (Moroni 6:8.) Radost plynoucí z evangelia spočívá v tom, že nikdy není příliš pozdě. Neboť kolikrát budeme usilovat o odpuštění, tolikrát nám Pánovo vykoupení umožní začít znovu.
Sandra, s motivací začít znovu, začala dělat pomalé, ale významné změny. Proměna nebyla snadná – bylo zapotřebí každodenního úsilí, aby překonala své zlozvyky – ale viděla výsledky svého snažení, když postupně dostávala lepší známky.
Z hlediska evangelia naše výsledná známka nebude brát v úvahu to, jak dlouho se nám nedařilo nebo jak hluboko do problémů jsme zabředli. Pán namísto toho bude soudit náš život podle toho, jakým směrem se ubíráme, jak činíme pokání a jak moc se spoléháme na Pánovo Usmíření.
Svým omezeným chápáním jsem pochybovala o tom, zda bude Sandra schopná překonat chyby z minulosti. Náš dokonalý Otec naopak nikdy neztrácí naději ve schopnost svých dětí dosáhnout spasení tím, že budou zdokonaleny v Kristu. Nezáleží na tom, jak moc jsme zbloudili – On nás bude vždy hledat, jednoho po druhém. Pán nás naléhavě žádá, abychom již nebloudili jako cizinci v hříchu, ale abychom Ho s nadějí hledali a těšili se z požehnání plynoucích z Jeho nekonečného Usmíření. Opravdu nikdy není příliš pozdě.