Jan, učedník, jehož Ježíš miloval

Janovo jméno v hebrejštině – Jochanan – znamená „Bůh je milostivý“. Většina informací, které o Janovi máme, pochází z prvních tří evangelií, která příběh Spasitelova působení ve smrtelnosti vyprávějí do značné míry z téhož pohledu. Všechna tato evangelia se shodují na tom, že Jan byl synem úspěšného galilejského rybáře Zebedea, který měl svou vlastní loď a mohl najímat nádeníky, aby jemu a jeho synům pomáhali při práci. Jan a jeho bratr Jakub také spolupracovali s bratry Petrem a Ondřejem; a tito čtyři opustili své rybářské podnikání, když je Ježíš vyzval, aby Ho následovali a stali se učedníky na plný úvazek.²

Obrázek

Jesus calling fishermen

Kristus povolává apoštoly Jakuba a Jana, Edward Armitage (1817–1896) / Sheffield Galleries and Museums Trust, UK / © Museums Sheffield / The Bridgeman Art Library International

Ačkoli se v evangeliích Zebedeus již později znovu nezmiňuje, matka Jakuba a Jana se stala Ježíšovou následovnicí, přimlouvala se u Ježíše za své syny a byla svědkem Ukřižování.³ Obvykle byla označována jménem Salome a dost možná byla sestrou Marie, matky Ježíšovy, což by znamenalo, že Jakub a Jan byli bratranci Ježíše a příbuzní Jana Křtitele.⁴

Jan byl krátce po svém počátečním povolání svědkem mnoha Pánových raných zázraků a učení.⁵ Možnost vidět zázraky a naslouchat takovým kázáním, jako je Kázání na hoře, Jana nepochybně připravila na okamžik, kdy ho Ježíš povolal, aby se stal jedním z Jeho dvanácti apoštolů.⁶ Mezi těmito zvláštními svědky tvořili Petr, Jakub a Jan vnitřní okruh blízkých učedníků, kteří byli přítomni u významných okamžiků Ježíšova působení ve smrtelnosti:

Stejně jako dal Ježíš Kristus Šimonovi další jméno Céfas neboli Petr, což znamená „kámen“, dal i Jakubovi a Janovi označení Boanerges neboli „synové hromu“.¹¹ Vzhledem k tomu, že se ptali Ježíše, zda mají na samařskou vesnici, která Krista zavrhla, seslat oheň z nebe (viz Lukáš 9:51–56), může tato přezdívka naznačovat, že měli vznětlivou či přinejmenším velmi ráznou povahu. Nicméně je stejně tak možné, že toto jméno jim bylo dáno v očekávání toho, že se mohou stát mocnými svědky, podobně jako Petrovo jméno pravděpodobně neodráželo ani tak jeho dřívější oddanou, avšak impulzivní povahu, jako spíše jeho pevnost a sílu po Ježíšově Vzkříšení.¹²

Jan je v situacích, kdy se objevuje v knize Skutků, popisován jako silný a neochvějný společník Petra. Jan byl s Petrem, když Petr uzdravil chromého muže u chrámu, a společně odvážně kázali před židovskými představiteli Jeruzaléma. Tito dva apoštolové spolu putovali do Samaří, aby udělili dar Ducha Svatého samaritánům, které učil a pokřtil Filip.¹³

Jan se však právě ve spisech, jejichž autorství je s ním spojováno, nejlépe projevuje jako mocný svědek božskosti svého mistra a přítele Ježíše Krista. Tyto novozákonní knihy představují Jana jako učitele i jako vzor, který můžeme následovat na své cestě učednictví.

Je zajímavé, že Jan není v evangeliu, které je mu tradičně přisuzováno, nikde jmenován. Evangelium podle Jana zmiňuje dva syny Zebedeovy pouze jednou – v poslední kapitole, kde byli dvěma ze sedmi učedníků, kteří potkali vzkříšeného Pána u Galilejského moře. Ani v tomto případě však nejsou zmiňováni jménem. Místo toho je Jan podle tradice, s podporou písem z období Znovuzřízení,¹⁴ oním anonymním učedníkem, jehož Pán miloval a který byl přítomen u Poslední večeře, Ukřižování, prázdného hrobu a při Ježíšově posledním zjevení se u Galilejského moře.¹⁵

Možná je i oním druhým učedníkem, který byl společně s Ondřejem následovníkem Jana Křtitele a slyšel ho svědčit o tom, že Ježíš je Beránek Boží (viz Jan 1:35–40), a pravděpodobně je i oním učedníkem, který doprovázel Petra po Ježíšově zatčení a pomohl Petrovi dostat se do síně nejvyššího kněze (viz Jan 18:15–16).

V Janově evangeliu se tento milovaný učedník objevuje jako blízký a osobní přítel Pána. Jan je v tomto evangeliu společně s Martou, Lazarem a Marií výslovně uveden jako ten, koho Ježíš miloval. (Viz Jan 11:3, 5.) Jeho místo u stolu během Poslední večeře odráželo nejen poctu, ale i blízkost.

Vedle jeho přátelství se Spasitelem je i podle ostatních pasáží mocným svědkem nejdůležitějších událostí Ježíšova poslání – stál u paty kříže a byl svědkem Pánovy smrti jako oběti za hřích; přiběhl k hrobu po Vzkříšení a potvrdil, že je prázdný; a viděl vzkříšeného Spasitele.

Dvakrát se v Janově evangeliu mluví o tom, že toto evangelium se zakládá na očitém svědectví milovaného učedníka, a zdůrazňuje se, že jeho svědectví je pravdivé,¹⁶ což odráží skutečnost, že Joseph Smith přejmenoval toto evangelium na „Svědectví Janovo“.¹⁷

Ačkoli odborníci nadále debatují o totožnosti milovaného učedníka, pokud jím byl apoštol Jan, pak byl zdrojem textu tohoto evangelia, ne-li jeho původním autorem.¹⁸ Proč tedy zůstal nepojmenován a nikdy se o něm přímo nemluví jako o apoštolu Janovi? Odpovědí může být zčásti to, že měl v úmyslu, aby jeho zážitky byly předobrazem pro věřící a učedníky v jakékoli době. Díky tomu, že zůstal v anonymitě, nám umožnil představit si sami sebe v tom, co prožil, naučit se milovat Pána a být Jím milováni a pak získat vlastní svědectví, o které jsme poté vyzýváni dělit se s druhými.

Podobně jako v případě Janova evangelia není žádný z těchto tří dopisů přisuzován jmenovitě Janovi. Nicméně 1. epištola Janova, což je spíš naukové pojednání než dopis, je úzce spojena s Janovým evangeliem svým stylem a tématy, mezi něž patří důležitost lásky a poslušnosti – což jsou témata, kterým Spasitel učil v Janově vylíčení Poslední večeře.

1. epištola Janova, napsaná po Janově evangeliu, začíná prohlášením autorova svědectví o Pánu Ježíši Kristu, který byl „od počátku, [kterého] jsme slýchali, [kterého] jsme očima svýma viděli, a [kterého] jsme pilně spatřili, a [kterého se] ruce naše dotýkaly, o slovu života“. (1. Janova 1:1; zvýraznění přidáno.) Autor – kromě toho, že znovu opakuje úvodní řádky evangelia Janova – klade důraz na své mocné, osobní a fyzické svědectví o Ježíši Kristu: o Slovu Božím, jež bylo doslova učiněno tělem.

První křesťané, kterým byla tato kniha původně adresována, se zřejmě potýkali s vnitřním rozkolem, kdy jistá skupina přijala nesprávné přesvědčení, že Ježíš Církev opustil.¹⁹ Autor 1. epištoly Janovy není jen svědkem, je také autoritou povolanou opravit falešnou nauku a odrazit útoky na víru ze strany antikristů a falešných duchů. (Viz 1. Janova 2:18–27; 4:1–6.) Jeho posláním bylo také povzbudit ty, kteří zůstali věrní, tím, že se s nimi podělil o významné pravdy týkající se Boha a Krista a o to, jak je důležité pokračovat ve víře a spravedlivosti.

Ve 2. a 3. epištole Janově se autor označuje jednoduše jako „starší“ a dál klade důraz na důležitost lásky a poslušnosti a na nebezpečí spočívající ve falešných učitelích a těch, kteří zavrhují řádnou církevní pravomoc.²⁰

Všechny tyto tři knihy nás učí tomu, jak je důležité být nadále oddanými zjevenému Ježíši Kristu.

Z pěti knih, jejichž autorství je Janovi přisuzováno, ve skutečnosti jen kniha Zjevení používá jméno Jan a označuje ho v úvodních verších tímto jménem třikrát. (Viz Zjevení 1:1, 4, 9.) Pisatel, kromě toho, že sám sebe označuje za služebníka Božího, neuvádí žádné jiné indicie ohledně svého postavení či povolání, ale většina raných křesťanských autorit je přesvědčena, že se jednalo o Jana, syna Zebedeova.

Kniha Mormonova a Nauka a smlouvy potvrzují, že apoštol Jan dostal zvláštní pověření přijmout a zaznamenat vidění, která obdržel.²¹ Kniha Zjevení, složitá a velmi symbolická kniha, má za úkol uklidnit a utěšit křesťany, kteří v jakékoli době trpí pronásledováním či zkouškami, a zároveň zjevit, jakou roli v průběhu historie zastává Ježíš Kristus.

Ačkoli jsou pro dobu, kdy Jan knihu Zjevení napsal, uváděna dvě různá data – dřívější datum v 60. letech po Kr., během vlády císaře Nerona, a pozdější datum v 90. letech po Kr., během vlády císaře Domitiana – obě data spadají do doby po mučednické smrti Petra, díky čemuž byl Jan služebně nejstarším žijícím apoštolem.

Jeho povolání se však netýkalo jen toho, aby přijal a zaznamenal vidění obsažená v této knize. V jednom jeho vidění anděl Janu Zjevovateli řekl, aby vzal knížku, neboli svitek, a snědl ji. Zprvu byla v jeho ústech sladká, ale v břiše mu zhořkla, což Joseph Smith vyložil jako symbol jeho poslání pomáhat shromažďovat Izrael v rámci znovuzřízení všech věcí. (Viz Zjevení 10:9–11; Nauka a smlouvy 77:14.) Toto poslání mohl Jan naplňovat díky své pokračující službě poté, co byl přenesen. Ačkoli se dávní i novodobí komentátoři neshodují na tom, co znamenají Ježíšova slova Petrovi ohledně Janova osudu uvedená na konci evangelia (viz Jan 21:20–23), Joseph Smith obdržel zjevení potvrzující, že Jan bude dál sloužit jako přenesená bytost až do Spasitelova návratu. (Viz Nauka a smlouvy 7:1–6.) Jinak řečeno, Jan nejenže prorokoval o posledních dnech, ale jeho posláním je i pomáhat tato proroctví naplňovat a také být svědkem naplňování toho, co mu bylo zjeveno.

Ačkoli naše osobní poslání nemusí být tak velkolepé, Janův příklad nás učí tomu, že naše láska k Ježíši Kristu nás vede k tomu, abychom přijímali vlastní povolání a výzvy v životě – bez ohledu na to, jak hořké a zároveň sladké se mohou občas zdát.

Obrázek

John and Peter at the tomb

Jan a Petr u hrobu, Robert Theodore Barrett

Jan byl vedoucím členem Ježíšových původních dvanácti apoštolů, měl blízký osobní vztah se Spasitelem a zastával důležité role jako Jeho svědek, jako vedoucí Církve a jako zjevovatel. Přesto však skutečnost, že se v evangeliu, jež nese jeho jméno, rozhodl označovat se za milovaného učedníka, slouží jako vzor pro nás všechny na naší vlastní cestě učednictví. Díky Janovi se dozvídáme, že jako následovníci Ježíše Krista můžeme i my spočívat v náručí Jeho lásky, kterážto láska se ve své plnosti naplňuje skrze obřady, jako je ten, který zavedl při Poslední večeři. I my můžeme symbolicky stát u paty kříže a svědčit o tom, že Ježíš za nás zemřel, a s nadějí přiběhnout, abychom se sami přesvědčili, že Pán žije. Naším povoláním, jakožto milovaných učedníků, je – podobně jako povolání Janovo – dělit se o toto svědectví s druhými, svědčit o pravdě a naplňovat jakékoli povolání, k němuž můžeme být povoláni, dokud Pán znovu nepřijde.