Chci se podělit o něco vzácného
„Zítra si uděláme zvláštní den,“ oznámila Diegova paní učitelka. „Přineste si něco oblíbeného a povíte nám o tom.“
Diego se usmál. Moc rád vyprávěl o tom, co má rád. Nemohl se dočkat, až ukáže kamarádům něco zvláštního.
Po škole Diego oznámil tu skvělou zprávu mamince.
„Co bych měl do školy vzít?“ zeptal se.
„Něco, co máš rád,“ odpověděla maminka.
„Mohl bych vzít Loba!“
„Myslím, že psa do školy vzít nemůžeme,“ namítla maminka. „Ale máš i jiné poklady, o které se můžeš podělit.“
A tak začal Diegův hon za pokladem! Našel plyšového opičáka. Má vzít do školy jeho? Ale Diego hledal dál.
Podíval se za židle u kuchyňského stolu. Podíval se do poličky s knihami. Nezastaví se, dokud nenajde něco skvělého.
Pak se podíval ke své posteli. A tam našel, co hledal!
Diego to běžel ukázat mamince. Svůj poklad pevně svíral.
„Mami,“ vykřikl. „Podívej se! Našel jsem to nejlepší.“
Natočil obrázek k mamince tak, aby ho viděla. Byl to obrázek Ježíše, když byl malým chlapcem. Diego se cítil dobře, když se na obrázek díval. Chtěl, aby se i jeho kamarádi ve škole cítili dobře.
„To je dobrý nápad,“ řekla maminka. „Co dětem o Ježíšovi řekneš?“
„Že každý člověk může být šťastný,“ odpověděl. „Protože Ježíš má všechny lidi rád.“