Láska a zákon

Začnu se čtyřmi příklady, jež znázorňují světské neporozumění vztahu mezi láskou a zákonem.

• Jeden mladý dospělý, který žije se svou přítelkyní, říká zarmouceným rodičům: „Kdybyste mě skutečně měli rádi, přijímali byste mě i moji partnerku úplně stejně jako své ženaté či vdané děti.“

• Mladík reaguje na pokyny nebo naléhání svých rodičů slovy: „Kdybyste mě skutečně měli rádi, tak byste mě nenutili.“

V těchto příkladech ten, který porušuje přikázání, trvá na tom, že rodičovská láska má zvítězit nad přikázáními božského zákona a nad rodičovskou výukou.

Další dva příklady ukazují světské nepochopení projevů Boží lásky.

• Člověk, který odmítá nauku o tom, že manželský pár musí být oddán na věčnost, aby se mohl těšit rodinným vztahům i v příštím životě, prohlašuje: „Kdyby nás Bůh skutečně miloval, nevěřím tomu, že by manžela a manželku takto rozdělil.“

• Člověk, který říká, že jeho víra byla zničena kvůli tomu, že Bůh dopouští, aby nějaká osoba nebo rasa trpěly, dochází k závěru: „Kdyby existoval Bůh, který nás miluje, nic takového by nedopustil.“

Tito lidé pochybují o věčných zákonech, protože jsou podle nich v rozporu s jejich představou o projevech Boží lásky. Lidé, kteří zaujímají takové postavení, nerozumějí povaze Boží lásky ani významu Jeho zákonů a přikázání. Láska Boží nepřevyšuje Jeho zákony a přikázání, a účinek Božích zákonů a přikázání nesnižuje význam a účinek Jeho lásky. Totéž má platit u rodičovské lásky a pravidel.

Nejprve se zaměřme na lásku Boží, kterou tak výstižně popsal dnes dopoledne president Dieter F. Uchtdorf. „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ ptal se apoštol Pavel. Ani zarmoucení, úzkost, protivenství ani meč (viz Římanům 8:35). „Jist jsem zajisté,“ dodává, „že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstvo, ani mocnosti,… ani kterékoli jiné stvoření, nebude moci nás odloučiti od lásky Boží“ (verše 38–39).

Neexistuje žádný větší důkaz nekonečné moci a dokonalosti Boží lásky než to, co prohlásil apoštol Jan: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal.“ (Jan 3:16.) Jiný apoštol napsal, že Bůh „ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej“. (Římanům 8:32.) Pomyslete na to, jak musel náš Nebeský Otec truchlit, když poslal svého Syna, aby vytrpěl nepředstavitelnou bolest za naše hříchy. Toto je největší důkaz Jeho lásky ke každému z nás!

Boží láska k Jeho dětem je věčnou skutečností – proč nás ale tolik miluje a proč my po této lásce toužíme? Odpověď nacházíme ve vztahu mezi Boží láskou a Jeho zákony.

Zdá se, že někteří si Boží lásky cení proto, že doufají, že Jeho láska je natolik velká a bezpodmínečná, že jim milosrdně promine nedodržování Jeho zákonů. Naopak ti, kteří rozumějí Božímu plánu pro Jeho děti, vědí, že Boží zákony jsou neměnné, což je dalším velikým důkazem Jeho lásky k Jeho dětem. Milosrdenství nemůže oloupit spravedlnost,² a ti, kdo získávají milosrdenství, jsou „ti, kdož zachovávají smlouvu a dodržují přikázání“ (NaS 54:6).

Znovu a znovu se v Bibli i v novodobých písmech dočítáme o Božím hněvu nad zlovolnými³ a o tom, jak ve svém hněvu⁴ jedná s těmi, již porušují Jeho zákony. Jak je hněv důkazem Jeho lásky? Joseph Smith učil, že Bůh „[stanovil] zákony, pomocí nichž by [duchové, které se chystal poslat do světa] mohli mít výsadu rozvíjet se podobně jako On“.⁵ Boží láska je natolik dokonalá, že po nás s láskou vyžaduje, abychom dodržovali Jeho přikázání, neboť ví, že jen skrze poslušnost Jeho zákonů se můžeme stát dokonalými, jako je On. Z tohoto důvodu nejsou Boží hněv a Jeho rozhořčení v rozporu s Jeho láskou, nýbrž jsou důkazem Jeho lásky. Každý rodič ví, že je možné zcela a bez výhrad milovat dítě, i když se na ně rodič tvořivě hněvá a je zklamán jeho chováním, kterým ničí samo sebe.

Láska Boží je natolik všestranná, že Jeho dokonalý plán uděluje mnoho darů všem Jeho dětem, dokonce i těm, které se Jeho zákony neřídí. Jedním takovým darem je smrtelnost, jež je udílena každému, kdo si ji ve Válce v nebi zasloužil.⁶ Dalším bezpodmínečným darem je všeobecné vzkříšení: „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“ (1. Korintským 15:22.) Mnoho dalších darů ve smrtelnosti není podmíněno naší osobní poslušností zákona. Ježíš učil, že náš Nebeský Otec „slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé“ (Matouš 5:45).

Budeme-li jen naslouchat, můžeme poznat Boží lásku a pociťovat ji dokonce i tehdy, když jsme neposlušní. Jedna žena, která se nedávno vrátila k aktivitě v Církvi, řekla v proslovu na shromáždění svátosti: „Byl mi neustále nablízku, dokonce i když jsem Ho odmítala. Neustále mě vedl a ve všem mě utěšoval svým láskyplným milosrdenstvím, ale já jsem [byla] příliš rozhněvaná, než abych si takových projevů a pocitů všimla a přijala je.“⁷

Nejvybranější Boží požehnání jsou nepochybně podmíněna poslušností Božích zákonů a přikázání. Základní nauka, jež se toho týká, je obsažena v novodobém zjevení:

„Je zákon, neodvolatelně ustanovený v nebi před založením tohoto světa, na němž jsou všechna požehnání založena –

A když získáme jakékoli požehnání od Boha, je to skrze poslušnost onoho zákona, na němž je založeno.“ (NaS 130:20–21.)

Tato úžasná zásada nám pomáhá porozumět příčině mnoha věcí, například vztahu mezi milosrdenstvím a spravedlností skrze Usmíření. Vysvětluje také to, proč Bůh svým dětem nebrání v používání svobody jednání. Svoboda jednání – naše schopnost rozhodovat se – je základem plánu evangelia, jenž nás přivádí na zemi. Bůh nezakročí, aby zamezil následkům rozhodnutí určitého člověka proto, aby ochránil blaho druhých lidí – i když se navzájem zabíjejí, ubližují si nebo se utlačují – neboť to by zhatilo Jeho plán pro náš věčný pokrok.⁸ Bude nám žehnat, abychom následky rozhodnutí druhých lidí snášeli, ale nebude těmto rozhodnutím zabraňovat.⁹

Pokud člověk rozumí Ježíšovu učení, nemůže rozumně dojít k závěru, že náš milující Nebeský Otec nebo Jeho božský Syn mají za to, že Jejich láska je nadřazena Jejich přikázáním. Uvažte tyto příklady.

Když Ježíš započal svou službu, Jeho prvním poselstvím bylo pokání.¹⁰

I když projevil láskyplné milosrdenství tím, že neodsoudil ženu, jež byla přistižena při cizoložství, přesto jí řekl: „Jdiž a nehřeš více.“ (Jan 8:11.)

Ježíš učil: „Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest.“ (Matouš 7:21.)

Působení Božích přikázání a zákonů se nemění, aby se přizpůsobilo všeobecně přijímanému chování nebo tužbám. Pokud si někdo myslí, že božská nebo rodičovská láska k jednotlivci ho opravňuje porušovat zákon, pak nerozumí buď lásce, nebo zákonu. Pán prohlásil: „To, co porušuje zákon a neřídí se zákonem, ale snaží se státi se zákonem samo sobě a chce setrvávati v hříchu, a zcela setrvává v hříchu, nemůže býti posvěceno zákonem ani milosrdenstvím, spravedlností ani soudem. Tudíž, oni musejí zůstati nadále špinaví.“ (NaS 88:35.)

V novodobém zjevení čteme: „Všem královstvím je dán zákon.“ (NaS 88:36.) Například:

„Ten, kdo není schopen říditi se zákonem celestiálního království, nemůže obstáti v celestiální slávě.

A ten, kdo se nemůže říditi zákonem terestriálního království, nemůže obstáti v terestriální slávě.

A ten, kdo se nemůže říditi zákonem telestiálního království, nemůže obstáti v telestiální slávě.“ (NaS 88:22–24.)

Jinými slovy, o království slávy, ke kterému budeme při posledním soudu přiřazeni, není rozhodnuto na základě lásky, nýbrž na základě zákona, který Bůh použil ve svém plánu, abychom tím byli způsobilí získat věčný život – „největší ze všech darů Božích“ (NaS 14:7).

Rodiče mají mnoho příležitostí k uplatňování těchto zásad, když své děti učí a věnují se jim. Jedna taková příležitost se týká darů, které rodiče svým dětem udělují. Stejně jako Bůh udělil některé dary všem svým smrtelným dětem, aniž by od nich vyžadoval osobní poslušnost Jeho zákonů, poskytují i rodiče různou podporu – například přístřeší či stravu – i když děti své rodiče ne vždy ve všem poslouchají. Moudří rodiče však podmiňují některé dary poslušností, podle příkladu všemoudrého a milujícího Nebeského Otce, jenž dal zákony a přikázání ku prospěchu svých dětí.

Mají-li rodiče svévolné dítě – například dospívajícího, jenž se oddává alkoholu či drogám – musejí řešit závažnou otázku. Vyžaduje rodičovská láska, aby tyto látky nebo jejich konzumace byly doma povoleny, nebo vyžaduje občanské právo, závažnost takového jednání či ohled na další děti v rodině, aby to bylo zakázáno?

Nebo ještě závažnější otázka – žije-li dospělé dítě s partnerem, s nímž není oddáno, vyžaduje závažnost sexuálních vztahů mimo svazek manželství, aby toto dítě pociťovalo plnou tíhu nesouhlasu rodiny tím, že je vyloučeno ze všech rodinných kontaktů, nebo vyžaduje láska rodičů, aby tuto skutečnost přehlíželi? Byl jsem svědkem obou těchto extrémů, a domnívám se, že jsou oba nevhodné.

Jaké mají rodiče stanovit hranice? To je záležitost moudrosti rodičů, jež je vedena inspirací od Pána. Neexistuje žádná jiná oblast, ve které by rodiče potřebovali více nebeského vedení nebo ve které by ho s větší pravděpodobností obdrželi, než jsou jejich rozhodnutí týkající se výchovy dětí a vedení rodiny. Toto je dílo věčnosti.

Když rodiče zápasí s těmito problémy, mají pamatovat na Pánovo učení, že máme opustit devadesát devět ovcí a vydat se do pustiny, abychom zachránili tu ztracenou.¹¹ President Thomas S. Monson vyzýval k láskyplnému tažení na záchranu našich bratrů a sester, kteří bloudí v pustině lhostejnosti či nevědomosti.¹² Toto učení vyžaduje nepřetržitý láskyplný zájem, který zcela jistě vyžaduje nepřerušené láskyplné vztahy.

Rodiče mají pamatovat také na Pánova častá slova, že koho Pán miluje, toho také ukázňuje (viz Židům 12:6).¹³ Starší Russell M. Nelson ve svém konferenčním proslovu o toleranci a lásce učil tomu, že „opravdová láska k hříšníkovi může vyžadovat odvážnou konfrontaci – nikoli podvolení se! Opravdová láska nepodporuje sebezničující chování.“¹⁴

Ať už se hranice mezi mocí lásky a silou zákona nacházejí kdekoli, porušování přikázání bude mít zcela jistě vliv na láskyplné rodinné vztahy. Ježíš učil:

„Což se domníváte, že bych přišel pokoj uvésti na zemi? Nikoli, pravím vám, ale rozdělení.

Nebo již od této chvíle bude jich pět v jednom domě rozděleno, tři proti dvěma, a dva proti třem.

Bude rozdělen otec proti synu, a syn proti otci, mátě proti dceři, a dcera proti mateři.“ (Lukáš 12:51–53.)

Tato závažná slova nám připomínají, že když členové rodiny nejsou jednotni ve snaze dodržovat přikázání Boží, budou rozděleni. Děláme co můžeme, abychom zabránili narušování láskyplných vztahů, ale občas k tomu dochází i po všem, co můžeme učinit.

Uprostřed takových nesnází musíme snést skutečnost, že toto bloudění našich blízkých ubere z našeho štěstí, ale nemělo by ubírat z naší vzájemné lásky či z našeho trpělivého úsilí být sjednoceni v chápání Boží lásky a Božích zákonů.

Svědčím o pravdivosti těchto věcí, které jsou součástí plánu spasení a naukou Krista, o němž svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.