Uchovávejme si mocnou změnu srdce

V prosinci 1967 byla v Kapském Městě v Jižní Africe provedena první úspěšná transplantace srdce. Lékaři vyňali umírajícímu muži nemocné srdce a na jeho místo všili zdravé srdce od zemřelého dárce. Od té doby bylo na celém světě provedeno přes 75 tisíc transplantací srdce.

U každého příjemce transplantovaného srdce pohlíží pacientovo vlastní tělo na nové a život zachraňující srdce jako na „cizí“ a začne ho napadat. Pokud se nic nepodnikne, tělo přirozeně zareaguje tak, že nové srdce odmítne, a pacient zemře. Tuto přirozenou reakci mohou potlačit léky, které však musejí být užívány denně a v přesně stanovenou dobu. Mimoto musí být stav nového srdce sledován. Občas se provádí biopsie srdce, při níž se odeberou malé vzorky tkáně, které se pak zkoumají pod mikroskopem. Zjistí-li se, že je srdce odmítáno, upraví se dávkování léků. Je-li takové odmítání odhaleno dostatečně brzy, je možné zabránit úmrtí.

Někteří pacienti překvapivě berou své transplantované srdce na lehkou váhu. Tu a tam vynechají dávku svých léků a na potřebné kontroly u lékaře chodí méně často, než by měli. Domnívají se, že je vše v pořádku, protože se cítí dobře. Příliš často vystavuje tento krátkozraký postoj pacienty riziku a zkracuje jim život.

Transplantované srdce může prodloužit život o řadu let lidem, kteří by jinak zemřeli na srdeční selhání. Ale není to „nejnáročnější operace“, jak ji nazval časopis Time v roce 1967.¹ Nejnáročnější operace není fyzická, nýbrž duchovní „mocná proměna“ srdce².

Tuto nejnáročnější operaci – onu duchovní proměnu srdce – podstupujeme prostřednictvím Kristova Usmíření a poslušností zákonů a obřadů evangelia. Následkem našich přestupků se naše duchovní srdce stává nemocným a zatvrzelým, a tím jsme podrobeni duchovní smrti a odloučení od našeho Nebeského Otce. Pán popsal operaci, kterou potřebujeme my všichni: „A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité.“³

Stejně jako u pacientů s transplantovaným srdcem je však tato mocná proměna našeho duchovního srdce pouhým začátkem. Pokání, křest a konfirmace jsou věci nezbytné, avšak nikoli dostačující. Ve skutečnosti, máme-li vytrvat do konce, musíme věnovat stejnou péči duchovně proměněnému srdci, jakou věnujeme fyzicky transplantovanému srdci, ne-li větší. Pouze tehdy, když to budeme činit, budeme v době soudu považováni za nevinné.⁴

Vytrvat do konce může být náročné, neboť přirozený člověk má sklon odmítat duchovně proměněné srdce a nechat ho zatvrdit. Není se co divit Pánovu varování: „Dokonce nechť i ti, kteří jsou posvěceni, se mají … na pozoru.“⁵

Všichni známe někoho, kdo zažil tuto mocnou proměnu srdce, ale později se poddal přirozenému člověku. Ve svém uctívání a v oddanosti Bohu se stal laxním, jeho srdce se zatvrdilo, a tím ohrozil své věčné spasení.

Životy lidí, kteří byli obráceni kázáním synů Mosiášových, poskytují určité příklady toho, jak lze zabránit odmítnutí mocně proměněného duchovního srdce. Dočítáme se o nich, že „tolik, kolik bylo přivedeno k poznání pravdy kázáním Ammona a jeho bratří … a bylo obráceno k Pánu, nikdy neodpadlo“.⁶

Proč úspěšně vytrvali do konce? Víme, že „se odlišovali svou horlivostí vůči Bohu, a také vůči lidem; neboť byli dokonale poctiví a přímí ve všech věcech; a byli pevní ve víře Kristově až do konce“.⁷

Jejich horlivost vůči Bohu pravděpodobně vyjadřuje dychtivost potěšit Boha a uctívat Ho se zápalem a nadšením. Jejich horlivost vůči lidem ukazuje na vroucí zájem pomáhat a sloužit druhým. To, že byli dokonale přímí a poctiví ve všech věcech, nasvědčuje tomu, že pevně zachovávali své smlouvy a neznevažovali své závazky vůči Bohu i lidem. Dále také víme, že ve svých rodinách učili své děti evangeliu. Víme, že pohřbili své válečné zbraně, čímž se zbavili pokušení.

Určitě často vyhodnocovali stav svého duchovně proměněného srdce. Nedomnívali se prostě, že je vše v pořádku. Když si obrazně vyšetřovali své proměněné srdce, mohli zjistit jakoukoli počínající zatvrzelost či odmítání a vyléčit to.

Alma mladší klade současníkům z lidu Ammonova řadu otázek, které jsou obrazným vyšetřením duchovně proměněného srdce. Alma se táže: „Jestliže jste zakusili proměnu srdce a jestliže se vám chtělo zpívati píseň vykupitelské lásky, chtěl bych se zeptati, cítíte se tak nyní?“⁸ Dále se ptá, zda byli dostatečně pokorní, zda se zbavili pýchy a závisti a zda byli laskaví ke svým bližním.⁹ Když si upřímně odpovíme na podobné otázky, můžeme opravit počínající odchýlení od těsné a úzké cesty a dodržovat důsledně své smlouvy.

V roce 1980 se naše rodina přestěhovala a bydleli jsme naproti nemocnici, ve které jsem se školil a pracoval. Pracoval jsem každý den, včetně nedělí. Jestliže jsem v neděli skončil v práci do 14 hodin, mohl jsem jet se svou ženou a dcerou na shromáždění, které začínalo v půl třetí.

Jednou v neděli – koncem svého prvního roku v nemocnici – jsem věděl, že možná skončím do 14 hodin. Ale uvědomoval jsem si, že pokud bych v nemocnici zůstal o chvilku déle, moje manželka a dcera by odjely beze mě. Pak bych mohl jít domů a dopřát si potřebný spánek. Mrzí mě, že musím říci, že přesně to jsem udělal. Počkal jsem do 14:15, pomalu jsem odešel domů a doufal jsem, že si tam na pohovce zdřímnu. Ale nemohl jsem usnout. Byl jsem rozrušený a znepokojený. Vždy jsem rád chodil na shromáždění. Přemýšlel jsem, proč v tento den postrádám onen oheň svědectví a horlivost, které jsem pociťoval jindy.

Nemusel jsem přemýšlet dlouho. Kvůli svému rozvrhu jsem se stal laxním ve svých modlitbách a studiu písem. Každé ráno jsem vstal, pomodlil jsem se a odešel do práce. Mnohdy se den proměnil v noc a znovu v den a domů jsem se vrátil druhý den pozdě večer. Byl jsem potom natolik unavený, že jsem usnul, aniž bych se předtím pomodlil nebo si přečetl písma. Další ráno to začalo znovu. Problém byl v tom, že jsem nedělal základní věci, které jsou potřeba k tomu, abych chránil své mocně proměněné srdce před proměnou v kámen.

Z pohovky jsem se přesunul na kolena a prosil jsem Boha o odpuštění. Slíbil jsem svému Nebeskému Otci, že se změním. Druhý den jsem si do nemocnice přinesl Knihu Mormonovu. Od onoho dne až do dneška jsou na mém denním seznamu úkolů dvě věci: modlit se alespoň ráno a večer a číst v písmech. Někdy odbije půlnoc a já si musím rychle najít místo, kde mohu být sám a kde se mohu pomodlit. V některých dnech bylo mé studium písem krátké. Také jsem Nebeskému Otci slíbil, že se budu pokaždé snažit přijít na shromáždění, i kdybych měl přijít později. Během několika týdnů se má horlivost vrátila a oheň svědectví ve mně opět intenzivně hořel. Slíbil jsem, že ať se stane cokoli, už nikdy nespadnu do oné duchovní smrtelné pasti a nebudu brát tyto zdánlivě malé skutky na lehkou váhu, a tím ohrožovat to, co má věčný význam.

Abychom vytrvali do konce, musíme s horlivostí těšit Boha a uctívat Ho se zápalem a nadšením. To znamená, že si udržujeme víru v Ježíše Krista tím, že se modlíme, studujeme písma, každý týden přijímáme svátost, a tím, že máme Ducha Svatého jako svého stálého společníka. Je třeba, abychom aktivně pomáhali a sloužili druhým a abychom s nimi sdíleli evangelium. Ať se stane cokoli, je třeba, abychom byli ve všech věcech dokonale čestní a poctiví, a nikdy neslevovali ze svých smluv s Bohem nebo ze závazků, které máme vůči lidem. Je třeba, abychom ve své rodině mluvili o Kristu, radovali se v Něm a kázali o Něm, aby naše děti – i my sami – měly touhu uplatňovat ve svém životě Usmíření.¹⁰ Musíme rozpoznávat pokušení, která nás tak snadno napadají, a dát je z dosahu – co nejdál. Nakonec je třeba, abychom často kontrolovali své mocně proměněné srdce a odstraňovali jakékoli známky počínajícího odmítání.

Sledujte prosím stav svého proměněného srdce. Spatřujete nějaké počínající odmítání způsobené tím, že přirozený člověk má sklon k laxnosti? Je-li tomu tak, najděte si, jako já, místo, kde můžete pokleknout. Pamatujte na to, že v sázce je víc než jen roky života na zemi. Neriskujte, že přijdete o plody oné nejnáročnější operace: o věčné spasení a oslavení.

Modlím se o to, abychom se mohli tlačiti kupředu se stálostí v Kristu a radostně vytrvali až do konce.¹¹ Ve jménu Ježíše Krista, amen.