Co jsem dnes pro někoho udělal?

Milovaní bratři a sestry, zdravím vás dnes dopoledne s láskou v srdci k evangeliu Ježíše Krista i ke každému z vás. Jsem vděčný za výsadu stát zde před vámi a modlím se o to, abych vám mohl účinně předat to, co jsem pocítil, že mám říci.

Před několika lety jsem četl článek, který napsal MUDr. Jack McConnell. Vyrůstal mezi pahorky jihozápadní Virginie ve Spojených státech jako jedno ze sedmi dětí metodistického duchovního a matky v domácnosti. Žili ve skromných poměrech. Vyprávěl, že během dětství, každý den, když rodina usedla k večeři, se otec jednoho po druhém vždy zeptal: „Co jsi dnes pro někoho udělal?“¹ Děti se snažily udělat každý den dobrý skutek, aby mohly tatínkovi nahlásit, že někomu pomohly. Doktor McConnell považuje tento zvyk za otcův nejcennější odkaz, neboť toto očekávání a tato slova inspirovaly jeho i jeho sourozence, aby celý život pomáhali druhým. Tím, jak rostli a dospívali, se jejich pohnutky sloužit proměnily ve vnitřní touhu pomáhat druhým.

Kromě toho, že doktor McConnell vynikal ve své lékařské dráze – během níž řídil výzkum testů na tuberkulózu, byl u počátků vývoje vakcíny proti obrně, dohlížel na přípravu léku Tylenol a pomáhal při vývoji metody magnetické rezonance neboli MRI – také založil organizaci s názvem Dobrovolníci v lékařství, která dává lékařům v penzi možnost dobrovolně sloužit na bezplatných klinikách pro nepojištěné pracující. Doktor McConnell řekl, že od doby, kdy odešel do penze, se jeho volný čas „ztratil v 60hodinnovém týdnu neplacené práce, ale [má] nyní více energie a [nachází] v životě uspokojení, které dříve nepociťoval“. Řekl: „Jedním z paradoxů života je to, že organizace Dobrovolníci v lékařství toho více přináší mně než pacientům.“² V současnosti je po celých Spojených státech více než 70 těchto klinik.

Samozřejmě, že všichni nemůžeme být jako doktor McConnell a zakládat lékařské kliniky na pomoc chudým; nicméně potřeby druhých jsou všudypřítomné, a každý z nás může udělat něco, co pomůže někomu jinému.

Apoštol Pavel nabádal: „Skrze lásku [služte] sobě vespolek.“³ Připomeňte si se mnou známá slova krále Beniamina v Knize Mormonově: „Když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha.“⁴

Spasitel učil své učedníky: „Nebo kdož bude chtíti duši svou zachovati, ztratíť ji; a kdož ztratí duši svou pro mne, tenť ji zachová.“⁵

Myslím, že Spasitel nám říká, že dokud neztratíme sami sebe ve službě druhým, náš život má jen malý význam. Ti, kteří žijí jen pro sebe, nakonec uvadnou a obrazně řečeno svůj život ztrácejí, zatímco ti, kteří ztrácejí sami sebe ve službě druhým, rostou a vzkvétají – a tím si život zachovávají.

Na říjnové generální konferenci v roce 1963 – kde mi byla vyjádřena podpora jako členovi Kvora Dvanácti apoštolů – president David O. McKay prohlásil: „Člověk zažívá největší štěstí tehdy, když ztrácí sám sebe pro dobro druhých.“⁶

Často žijeme vedle sebe, ale nekomunikujeme od srdce k srdci. V dosahu našeho vlivu jsou ti, kteří s nataženýma rukama volají: „Což není žádného lékařství v Galád?“⁷

Jsem si jist, že záměrem každého člena Církve je sloužit a pomáhat potřebným. Při křtu jsme uzavřeli smlouvu „nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká“.⁸ Kolikrát se dotklo vašeho srdce, když jste viděli někoho, kdo něco potřeboval? Jak často bylo vaším záměrem být tím, kdo mu pomůže? Nicméně jak často se do toho vložily záležitosti všedního života, a vy jste nechali na ostatních, aby pomohli, s pocitem, že „se o to určitě postará někdo jiný“.

Stáváme se velmi pohlceni zaneprázdněností našeho života. Kdybychom ale trochu poodstoupili a podívali se na to, co děláme, možná bychom zjistili, že jsme pohlceni důležitostí toho, co je nedůležité. Jinými slovy, až příliš často věnujeme většinu času staráním se o to, na čem v celkovém plánu života vůbec nezáleží, a zanedbáváme věci důležitější.

Před mnoha lety jsem slyšel báseň, která mi utkvěla v paměti a podle níž jsem se snažil v životě řídit. Je jednou z mých oblíbených:

Bratři a sestry, kolem nás jsou ti, kteří potřebují naši pozornost, naše povzbuzení, naši podporu, naši útěchu, naši laskavost – ať již to jsou členové rodiny, přátelé, známí nebo někdo cizí. Jsme zde na zemi jako ruce Páně, a máme zmocnění sloužit Jeho dětem a pozvedat je. Pán spoléhá na každého z nás.

Možná si naříkáte: Vždyť sotva zvládám každý den udělat vše, co potřebuji. Jak mohu sloužit druhým? Co mohu vůbec udělat?

Před více než rokem jsem měl před svými narozeninami rozhovor s novinami Church News. Na závěr onoho rozhovoru se redaktor zeptal, co bych považoval za ideální dárek, který by mi mohli dát členové po celém světě. Odpověděl jsem: „Najděte někoho, kdo má těžkosti, nebo je nemocný nebo opuštěný, a něco pro něj udělejte.“¹⁰

Byl jsem ohromen, když jsem letos k narozeninám dostal stovky přáníček a dopisů od členů Církve z celého světa, v nichž mi popisovali, jak mé narozeninové přání splnili. Skutky služby byly různé – od přípravy humanitárních balíčků až po práci na zahradě.

Desítky a desítky Primárek vyzvaly děti, aby sloužily druhým, a poté byly tyto skutky služby zaznamenány a poslány mně. Musím říci, že způsoby jejich zaznamenání byly tvořivé. Často dorazily v podobě stránek spojených do knih různých tvarů a velikostí. Některé obsahovaly přání nebo obrázky, které nakreslily nebo vybarvily děti. Jedny velmi tvořivé Primárky poslaly velkou nádobu se stovkami „plyšáčků“, přičemž každý z nich představoval skutek služby, který během roku vykonalo některé dítě z Primárek. Dokáži si představit, jakou radost tyto děti pociťovaly, když vyprávěly o své službě a pak daly do nádoby „plyšáčka“.

Podělím se jen o několik z bezpočtu lístků, které byly mezi dary, které jsem dostal. Jedno malé dítě napsalo: „Dědeček měl mrtvici, a já jsem ho držela za ruku.“ Od 8leté dívky: „Se sestrou jsme pomohly mamince a rodině tím, že jsme srovnaly a uklidily skříňku na hračky. Trvalo nám to několik hodin a byla to zábava. Nejlepší na tom bylo, že jsme maminku překvapily a udělaly jsme jí radost, protože nás o to nepožádala.“ 11letá dívka napsala: „Ve sboru jsme měli rodinu, která neměla moc peněz. Mají tři holčičky. Rodiče museli nějak odejít, a tak jsem se nabídla, že jim dcery pohlídám. Jejich tatínek mi chtěl dát pětidolarovku. Já jsem řekla: ,To si nemohu vzít.‘ Mým skutkem služby bylo to, že jsem je hlídala zadarmo.“ Jedno dítě z Primárek v Mongolsku napsalo, že ze studny doneslo vodu, aby to nemusela udělat maminka. Od 4letého chlapce, za kterého to dozajista napsala učitelka Primárek: „Tatínek odjel na několik týdnů na vojenské cvičení. Mám speciální úkol objímat maminku a dávat jí pusu.“9letá dívka napsala: „Natrhala jsem babičce jahody. Měla jsem z toho dobrý pocit!“ A další: „Hrál jsem si s chlapcem, který byl sám.“

Od 11letého chlapce: „Šel jsem navštívit jednu paní a ptal jsem se jí na různé věci, a zazpíval jsem jí písničku. Měl jsem z té návštěvy dobrý pocit. Měla radost, protože ji nikdo nenavštěvuje.“ Když jsem si toto četl, vzpomněl jsem si na slova, která kdysi dávno napsal starší Richard L. Evans z Kvora Dvanácti. Řekl: „Pro ty, kteří jsou mladí, je těžké porozumět osamělosti, která přichází, když se život změní z období příprav a práce na období, kdy nejste do dění tak zapojeni. … Být tak dlouho vyhledávaným srdcem domova, a poté, téměř najednou, se ocitnout na vedlejší koleji a jen se dívat, jak nás dění míjí – to je život v osamělosti. … Musíme žít dlouho, abychom zjistili, jak prázdný může být pokoj, když je v něm pouze nábytek. Je zapotřebí někoho… mimo najatou službu, mimo ústavní nebo profesionální péči, aby rozehřál vzpomínky z minulosti a udržel je vřelé v současnosti. … Nemůžeme je vrátit zpět do ranních hodin mládí. Můžeme jim ale pomoci žít v hřejivé záři zapadajícího slunce, které bude krásnější díky naší pozornosti … a nelíčené lásce.“¹¹

K narozeninám jsem také dostal přání a pozdravy od dospívajících členů a členek ze tříd Mladých mužů a Mladých žen, kteří zhotovili přikrývky pro nemocnice, sloužili ve výdejnách jídla, provedli křty za mrtvé a vykonali mnoho dalších skutků služby.

Pomocná sdružení, kde lze vždy najít pomoc, poskytla službu nad rámec toho, co by obvykle vykonala. Skupiny nositelů kněžství udělaly totéž.

Bratři a sestry, zřídkakdy něco tak dojalo mé srdce a zřídkakdy jsem pociťoval takovou vděčnost, jako když jsme se sestrou Monsonovou strávili doslova hodiny čtením těchto darů. Když nyní mluvím o tomto zážitku a přemýšlím nad životy dárců i příjemců, které byly díky tomu požehnány, mé srdce je naplněno štěstím.

Napadají mě slova z 25. kapitoly Matouše:

„Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.

Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne;

Nah, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně.

Tedy odpovědí jemu spravedliví, řkouce: Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme, neb žíznivého, a dávaliť jsme píti?

Aneb kdy jsme tě viděli hostě, a přijali jsme [tě], neb nahého, a přioděli jsme [tě]?

Aneb kdy jsme tě viděli nemocného neb v žaláři, a přicházeli jsme k tobě?

A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“¹²

Bratři a sestry, kéž si pokládáme otázku, kterou doktor Jack McConnell a jeho bratři a sestry dostávali každý večer u večeře: „Co jsem dnes pro někoho udělal?“ Kéž nám slova známé náboženské písně proniknou duší a usídlí se nám v srdci:

Služba, k níž jsme my všichni byli povoláni, je službou Pána Ježíše Krista.

Když nás přijímá, abychom sloužili Jeho věci, vyzývá nás, abychom k Němu přilnuli. Vám i mně říká:

„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.

Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.

Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“¹⁴

Budeme-li opravdu naslouchat, možná uslyšíme hlas zdaleka, který nám řekne to, co řekl někomu jinému: „To dobře, služebníče dobrý a věrný.“¹⁵ Kéž si každý z nás zaslouží toto požehnání od našeho Pána, je má modlitba, kterou pronáším v Jeho jménu, ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele, amen.