Jak najít pomoc
Autorka žije v Utahu v USA.
Bylo po půlnoci, ale Tate věděl, že nastal čas si promluvit.
„Nebeský Otče, při mně stůj, každý den mě veď a ochraňuj.“ (Children’s Songbook, 19.)
Tate nespal, ležel po tmě a snažil se zadržet slzy. Modlil se o pomoc, ale zdálo se, jako by nad ním visel těžký černý mrak, přes nějž se k němu Duch nedostane.
„Co když na ten hrozný pořad v televizi nikdy nezapomenu?“ bál se.
Před několika dny dodělal úkoly brzy a pustil televizi. Nečekal ale, že na obrazovce uvidí něco takového. Byl v takovém šoku, že zapomněl vypnout televizi tak rychle, jak by býval měl.
Byla to náhoda. Neměl v úmyslu se dívat na zrovna takovou scénu, ale teď na ni nemohl zapomenout. Někdy mu vytanula na mysli uprostřed vyučování, u večeře – někdy dokonce i během shromáždění. V takových okamžicích byl rád, že mu maminka a tatínek neumějí číst myšlenky. Rodiče Tatea učili, že se nemá dívat na obrázky svlečených lidí. Věděl, že od něho také očekávají, že se bude vyhýbat televizním programům, filmům a videohrám plným násilností.
„Teď už vím proč,“ mumlal si Tate sám pro sebe.
Tate vylezl z postele a znovu poklekl. Co má dělat?
„Nebeský Otče,“ zašeptal. „Pomoz mi prosím přestat myslet na to, co jsem viděl.“ Setřel si slzy, které mu vstupovaly do očí, a naslouchal. Jeho srdce bilo rychleji. Měl pocit, že ho Duch Svatý k něčemu nabádá, ale nebyla to ta odpověď, kterou chtěl slyšet.
Bylo zapotřebí, aby si šel promluvit s rodiči.
„Proč?“ Tate se zamyslel. Cítil by se jak malé děcko, kdyby šel uprostřed noci k rodičům do ložnice. A k tomu jim to říct? Znovu se začal cítit trapně a udělalo se mu zle.
Pak mu do mysli vstoupila jasná myšlenka: Nebeský Otec si přeje, aby byl šťastný. Nebeský Otec si přeje, aby znovu pociťoval Ducha, aby přemýšlel o dobrých věcech a aby byl upřímný ke své rodině. A hlavně si přál, aby se Tate stal způsobilým nositelem Aronova kněžství, když mu za pár měsíců bude dvanáct let. Tate si uvědomil, že kdyby v sobě dusil, co viděl, a držel to v tajnosti, byl by z toho stále nešťastný.
Věděl, že potřebuje pomoc – a Duch Svatý mu zrovna řekl, kde ji hledat.
Tate se podíval na svítící číslice digitálních hodin vedle své postele. Byla skoro jedna hodina ráno. Vstal a zamířil temnou chodbou k ložnici svých rodičů. Nervózně polkl a zaklepal na dveře.
„Mami? Tati?“
„Tate, to jsi ty?“ zeptala se maminka ospale.
„Děje se něco?“ zeptal se tatínek.
„Ano,“ řekl Tate. „Můžeme si promluvit? A mohl bych možná dostat požehnání?“
Tatínek rozsvítil lampičku na nočním stolku a pozval Tatea dál. Poprvé po mnoha dnech pocítil Tate vřelost, naději a světlo.
Ilustrace Mark Robison