„Blahoslavení pokojní“

O této nebezpečné době, ve které žijeme, se prorokuje v písmech. O našem dni se předvídalo, že to bude den naplněný ohněm, bouřemi a dýmem v dalekých zemích; válkami, válečným pokřikem a zemětřesením na různých místech, velikými nečistotami po celém světě a ohavnostmi všeho druhu.¹

Toto proroctví připomíná dřívější záznam v písmech o druhé generaci lidí² na zemi: „V oněch dnech měl Satan velkou vládu mezi lidmi a zuřil v srdcích jejich; a od onoho dne nastaly války a krveprolévání; a ruka člověka byla pozdvižena proti bratru svému… k dosažení moci.“³ Ode dnů Kaina a Abela,⁴ Ezaua a Jákoba⁵ a Jozefa, jenž byl prodán od Egypta,⁶ byly plameny nepřátelství živeny rodinnými spory.

Nenávist mezi bratry a mezi sousedy nyní změnila posvátná města v místa zármutku. Když pomýšlím na žalostný osud těchto míst, připomínám si dávné přísloví: „Muži posměvači zavozují město, ale moudří odvracují hněv.“⁷

Písma vrhají světlo jak na příčinu, tak také na léčbu nemoci lidské nenávisti: „Přirozený člověk je nepřítelem Boha a bylo tomu tak od pádu Adamova a bude tak stále a věčně, nebude-li poslušen vnuknutí Ducha Svatého, neodloží-li přirozeného člověka a nestane-li se skrze smíření Pána Ježíše Krista svatým.“⁸

Pokoj může zvítězit pouze tehdy, kdy přirozená tendence bojovat je vytlačena osobním rozhodnutím žít na ušlechtilejší úrovni. Cesta k Ježíši Kristu jako ke „Knížeti pokoje“⁹ je cestou k pokoji na zemi a dobré vůli mezi lidmi.¹⁰ On nám dal toto zaslíbení: „Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou.“¹¹

Ježíš učil lidi, jak mají žít jeden s druhým. Vyslovil tato dvě veliká přikázání: zaprvé „milovati… Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své“,¹² a zadruhé „milovati… bližního svého jako sebe samého“.¹³

Poté dodal: „Milujte nepřátely své [a] dobrořečte těm, kteříž vás proklínají.“¹⁴

Učil zlatému pravidlu: „Všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim.“¹⁵ Tato zásada se nachází téměř v každém hlavním náboženství. Učili jí také jiní, jako například Konfucius a Aristoteles.¹⁶ Koneckonců evangelium nezačalo narozením děťátka v Betlémě. Je věčné. Na počátku bylo hlásáno Adamovi a Evě. Části evangelia byly zachovány v mnoha kulturách. Dokonce i pohanské mytologie byly obohaceny o úlomky pravdy z dřívějších dispenzací.

Ať se zlaté pravidlo nachází kdekoli a ať je vyjádřeno jakkoli, zahrnuje mravní zákon království Božího. Zapovídá zasahování do práv druhého člověka. Je stejně závazné pro národy, společenství i jednotlivce. Soucitem a snášenlivostí nahrazuje odvetné reakce typu „oko za oko, a zub za zub“.¹⁷ Kdybychom se měli držet této staré a neproduktivní cesty, byli bychom jenom slepí a bezzubí.¹⁸

Tento způsob jednání s druhými tak, jak bychom chtěli, aby jednali s námi, je snadno pochopitelný. Uznává také drahocennou podstatu každého Božího syna a dcery.¹⁹ V písmech jsou rodiče žádáni, aby učili děti, aby se navzájem nesvářily a neměly rozmíšky a aby nesloužily ďáblu, jenž je pánem hříchu. Namísto toho je učíme, „aby se navzájem milovaly a navzájem si sloužily“.²⁰

Ježíš učil o tom, jak je důležité osobně urovnat a vyřešit rozepři. Řekl:

„Každý, kdož se hněvá na bratra svého… musí trpěti soud.

Protož obětoval-li bys dar svůj na oltář, a tu bys se rozpomenul, že bratr tvůj má něco proti tobě:

Nechejž tu daru svého před oltářem a odejdi; prvé smiř se s bratrem svým, a potom přijda, obětuj dar svůj.“²¹

Mistr Učitel nás učil: „Odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i Otec váš nebeský odpustil vám hříchy vaše.

Nebo jestliže vy neodpustíte, ani Otec váš, kterýž v nebesích jest, odpustí vám hříchů vašich.“²²

Ježíš prohlásil, že den soudu přijde. Všichni jedinci podají zprávu o svém smrtelném životě a o tom, jak jednali s druhými lidmi.²³

Přikázání milovat Boha a bližního jsou navzájem provázána. Nemůžeme zcela milovat Boha, aniž bychom nemilovali svého bližního. Nemůžeme zcela milovat svého bližního, aniž bychom nemilovali Boha. Lidé jsou skutečně bratři, neboť Bůh je skutečně náš Otec. Nicméně písma jsou plná příběhů o svárech a o bojích. Přísně odsuzují útočné války, avšak podporují povinnosti občanů hájit své rodiny a svou svobodu.²⁴ Vzhledem k tomu, že „věříme, že máme respektovat presidenty, krále, vladaře a magistráty, že máme dodržovat zákony, ctít je a podporovat“,²⁵ členové této Církve budou povoláváni do vojenské služby v mnoha národech. „Věříme, že vlády byly zřízeny Bohem ku prospěchu lidstva a že tudíž činí členy vlád zodpovědnými, ať již při vydávání zákonů nebo jejich provádění, k užitku, dobru a bezpečnosti společnosti.“²⁶

Během druhé světové války, kdy byli členové Církve nuceni bojovat na obou stranách, První předsednictvo potvrdilo, že „stát je zodpovědný za občanské řízení svých občanů či subjektů, co se týká jejich politického blaha, a za uskutečňování politických postupů, domácích i zahraničních… Církev sama o sobě však nenese žádnou zodpovědnost za tyto postupy [než] tu, že naléhavě žádá své členy, aby byli zcela… loajální vůči své zemi“.²⁷

Díky dlouhé historii nepřátelství na zemi se mnozí domnívají, že pokoj nemá naději. S tím nesouhlasím. Pokoj je možný. Můžeme se naučit milovat své bližní – lidské bytosti – na celém světě. Ať to jsou židé, muslimové nebo spolukřesťané, ať to jsou hinduisté, budhisté nebo jiní, můžeme společně žít a vzájemně se ctít a respektovat, aniž bychom se zřekli svého náboženského přesvědčení. Toho, co máme společné, je více než toho, čím se lišíme. Pokoj je prvořadou prioritou, která si žádá našeho úsilí. Starozákonní proroci měli tuto naději a my ji máme mít také. Žalmista řekl: „Bůh jest naše útočiště i síla, ve všelikém ssoužení pomoc vždycky hotová.“²⁸ „Přítrž činí bojům až do končin země.“²⁹

Otec Abraham byl jedinečně nazýván „přítelem Božím“.³⁰ Pokoj byl jednou z nejvyšších priorit Abrahama. Usiloval o to stát se knížetem pokoje.³¹ Mohl by velmi ovlivnit naše současné úsilí o dosažení pokoje. Ačkoli se jeho synové Izmael a Izák narodili různým matkám, překonali své odlišnosti, když se zapojili do společné věci. Poté, co jejich otec zemřel, společně pochovali smrtelné ostatky svého oslaveného otce.³² Jejich potomci by se určitě mohli držet téhož vzoru.

Abrahamovo potomstvo má Bohem stanovený potenciál. Pán prohlásil, že Izmael bude učiněn velikým národem³³ a že símě Abrahamovo, Izákovo a Jákobovo požehná všechny národy země.³⁴

A tak potomci Abrahama – jimž jsou dána veliká zaslíbení nekonečného vlivu – zastávají klíčovou pozici, ze které mají vzejít jako činitelé pokoje. Jsou vyvoleni Všemohoucím a mohou tak zaměřit svůj mocný potenciál směrem k pokoji.

Řešení současných politických problémů si vyžádá velkou míru trpělivosti a vyjednávání. Bude-li se tak dít s modlitbou, bude tento proces značně uspíšen.

Izaiáš prorokoval o naději pro naši dobu. Když hovořil o shromažďování Izraele a o znovuzřízení Církve skrze proroka Josepha Smitha, napsal:

„I bude v ten den, že přičiní Pán po druhé ruky své, aby shledal ostatky lidu svého,…

A vyzdvihne korouhev mezi pohany, a sbéře zahnané Izraelské, a rozptýlené Judovy shromáždí ode čtyř stran země.“³⁵

Tato proroctví naděje by se mohla naplnit, pokud by vůdci a občané národů uplatňovali učení Ježíše Krista. Pak by nám nastala doba bezpříkladného pokoje a pokroku. Barbarství minulosti by bylo pohřbeno. Válka a její hrůzy by byly odkázány do říše sentimentální vzpomínky. Cíle národů by se navzájem podporovaly. Činitelé pokoje by mohli vést smírčí řízení, poskytovat úlevu potřebným a přinášet naději těm, kteří mají obavy. Budoucí generace by pak těmto patriotům provolávaly chválu a náš Věčný Bůh by jim přisoudil slávu.

Nadějí pro tento svět je Kníže pokoje – náš Stvořitel, Spasitel, Jehova a Soudce. Nabízí nám dobrý život, hojný život, věčný život. Ti, kteří se řídí Jeho předpisy³⁶ a kráčejí po Jeho cestě vedoucí k pokoji, mohou najít pokojný – ba i vzkvétající – život. Toto prohlašuji celému světu.

Co tedy Pán očekává od nás, členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů? Jako Církev se musíme zříci války a hlásat pokoj.³⁷ Jako jednotlivci máme následovat „toho, což jest ku pokoji“.³⁸ Máme být osobními činiteli pokoje. Máme žít pokojně – ve dvojici, jako rodina a jako bližní. Máme žít podle zlatého pravidla. Máme písemné záznamy potomků Judových, které jsou nyní spojeny se záznamy potomků Efraimových.³⁹ Máme je používat a rozšiřovat okruh své lásky, aby pojala celou lidskou rodinu. Svým bližním a přátelům máme přinést božskou lásku a zjevené nauky znovuzřízeného náboženství. Máme jim sloužit podle svých schopností a možností. Máme udržovat své zásady na vysoké úrovni a stát za tím, co je správné. Máme pokračovat ve shromažďování rozptýleného Izraele ze čtyř stran země a v poskytování obřadů a smluv, které pečetí rodiny, aby byly navždy spolu. Tato požehnání máme přinést lidem všech národů.

Budeme-li žít tímto způsobem, náš Mistr nám požehná. Dal nám toto zaslíbení: „Nebojž se, nebo jsem já s tebou; nestrachujž se, nebo já jsem Bůh tvůj. Posilním tě, a pomáhati budu tobě, a podpírati tě budu pravicí spravedlnosti své.“⁴⁰

Jeho nadpozemská věc je věcí naší. Věc věčné slávy pro veškeré lidstvo je věcí naší. A jako činitelé pokoje budeme nazýváni dětmi Božími. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.