Požehnání našich rodin skrze naše smlouvy

Sestry, jak úžasné je být dnes večer s vámi! Jste tak dobré ženy. Jste věrné, spravedlivé Boží dcery, které se snaží dělat to nejlepší, co mohou, aby dodržovaly smlouvy, které uzavřely s Nebeským Otcem.

Doufám, že každá z vás měla příležitost vidět plakát, který jsme vybraly, aby představoval naše moto: „Zde jsem, pošli mne.“ Obraz nazvaný Příjezd pionýrů namalovala sestra Minerva Teichertová, matka, manželka a uznávaná umělkyně. Máme tento obraz rády. Rády se díváme do tváře kráčející ženy, která má po boku svou rodinu. A obzvláště se nám líbí její vak. I když se nikdy nedozvíme, co v onom vaku je, připomíná mi jiné vaky, které vidím v Církvi. Tolikrát jsem je nosila, a jsem si jistá, že vy také! Ty moje v různých dobách obsahovaly písma, učební materiály, lahve, leporela, papíry a tužky.

Sestry, právě tak, jako s sebou na shromáždění nosíme své vaky, stejně tak, metaforicky, potřebujeme s sebou, kamkoli jdeme, nést další vak – a v tomto vaku je poklad našich smluv – protože jsme ženami smlouvy. Chtěla bych k vám pohovořit o způsobu, jakým mohou naše smlouvy posilovat spravedlivé rodiny.

Je pro nás důležité, abychom si uvědomily, že neexistuje jediný model spravedlivé rodiny. Některé spravedlivé rodiny mají dva rodiče, ale někdy, kvůli úmrtí nebo rozvodu, je rodič pouze jeden. Některé spravedlivé rodiny mají mnoho dětí, a jiné, alespoň v tomto okamžiku, nemají žádné. Většina členů je část svého života svobodných, ale starší Marvin J. Ashton nás učil, že „Osamocenému je rodinou Bůh“.¹ V některých spravedlivých rodinách pracuje mimo domov pouze otec, v jiných musejí pracovat oba dospělí. A tak, ačkoli se můžeme lišit, to, co mají spravedlivé rodiny společné, jsou smlouvy, které udržujeme v posvátnosti.

V první řadě mám na mysli smlouvy týkající se zákonů evangelia: například desátek, návštěva shromáždění a Slovo moudrosti. Sestry, nemusím vám říkat, že pokud budeme dodržovat tyto smlouvy, naše rodiny budou požehnány. To neznamená, že nebudeme nikdy trpět, ale na konci poznáme, že existuje odměna za dodržování našich slibů.

Další smlouvy nás zavazují k morálnímu jednání – jak etickému chování jednoho vůči druhému, tak k měřítkům chování týkajícím se našeho těla. Musíme své děti učit etickému chování: čestnosti, úctě, bezúhonnosti, laskavosti ve slovu i činech. Své děti posíláme do světa, kde toto jednání upadá, ale my je musíme učit skutkům slušnosti a dobroty slovem, a co je důležitější, příkladem.

A co naše měřítka chování vůči svému tělu? Sestry, musíme být pro své děti příkladem toho, co od nich očekáváme, v oblékání, ve vzhledu a v cudnosti. Před dvěma roky stál president Hinckley v tomto shromáždění a radil nám: „Učte své děti, když jsou velmi malé a mladé, a nikdy nepřestaňte.“² Měřítko pro nás všechny je jasné, ale víme, že cesty světa se příliš často stávají našimi cestami a cestami našich dětí.

Jednou jsem slyšela jednu matku, jak říká, že kvůli velkému množství špatných vlivů, kterým čelí její dcery, se musela rozhodovat, které bitvy bude bojovat. Rozhodla se, že nebude bojovat s jejich měřítky v oblékání. Ale cudnost je bitva, která za to stojí, protože tak často ovlivňuje závažnější morální otázky. To neznamená, že máme od svých dcer a synů požadovat, aby byli zahaleni od krku ke kotníkům, ale znamená to, že jim pomáháme oblékat se způsobem, který ukazuje, že jsou děti Boží. Sestry, jste moudré a úžasné matky. Nepotřebujete příručku, která by říkala, co je v oblékání přijatelné. Řiďte se Duchem a vy i vaše děti budete vědět, co je správné.

Rovněž se musíme přesvědčit, že naše děti rozumějí Pánovu očekávání ohledně sexuálního chování. Měřítko týkající se cudnosti se nikdy nezměnilo – děti mají vědět, kde je hranice. Příliš často však vidíme naše děti, jak ospravedlňují chování, o kterém vědí, že je nesprávné, a napodobují chování světa. Musíme odložit jakékoli rozpaky nebo nepříjemné pocity, které můžeme mít, tak, abychom mohly otevřeně diskutovat s našimi dospívajícími. Potřebují vědět konkrétně, nikoli obecně, jaké chování je přijatelné pro muže a ženu mimo manželský svazek. Nebudeme-li je učit měřítkům, potom to udělá svět, a bude to mít neblahé následky.

Totéž platí pro nejnovější hrozbu – technologii. Naneštěstí ani nejlepší filtry nezaručí, že do našeho domova nevstoupí nic profánního. I když je internet úžasný, musíme být bdělí ohledně vlivu, který má on i další média, v domově. Pornografie začíná příliš převládat a prosakuje do života Svatých a odvrací jejich srdce od měřítek Božích.

Nejdůležitější smlouva, která se týká rodin, je smlouva věčného manželství. Víme, že „manželství mezi mužem a ženou je ustanoveno Bohem a že rodina je středem Stvořitelova plánu pro věčný osud jeho dětí“.³ Naše rodiny jsou naší největší zodpovědností, stejně jako naším největším požehnáním.

Motem této konference je: „Zde jsem, pošli mne.“ Tato slova jsou slibem Pánu a výrazem naší ochoty sloužit. Dodržujeme-li své smlouvy, dostáváme na oplátku veliká zaslíbení. President Boyd K. Packer napsal:

„Není neobvyklé, když zodpovědní rodiče na čas ztratí jedno ze svých dětí, kvůli vlivům, nad kterými neměli žádnou moc. Trápí se nad vzpurnými syny nebo dcerami. Jsou zmatení z toho, že jsou tak bezmocní, i když se tak usilovně snažili dělat to, co měli. Jsem přesvědčen, že tyto zlovolné vlivy budou jednoho dne přemoženy…

Nemůžeme dostatečně zdůraznit hodnotu chrámového sňatku, závazných pout pečeticího obřadu a měřítek způsobilosti, které jsou od nich vyžadovány. Když rodiče dodržují smlouvy, které uzavřeli u oltáře v chrámu, jejich děti k nim budou navěky připoutány.“⁴

Sestry, tento slib mi dodává tolik naděje! Jděme svou cestu s důvěrou, se zářivými vaky pevně stisknutými v dlaních, ale vyprázdněme z těchto vaků to, co nepotřebujeme. Nadbytečná zátěž nás pouze zpomaluje. Sestry, zbavme se „co kdybych“ a „kdybych jen“ a „[uvrhněme] na Hospodina břímě své”.⁵ Potřebuji to udělat spolu s vámi. Dělejme prostě to nejlepší, co můžeme, a dovolme Pánu, aby za nás udělal to, co my samy nemůžeme. To je jeden ze slibů, které nám dal.

Nakonec mi dovolte, abych vám pověděla o jedné ženě, se kterou jsem se nikdy nesetkala, ale kterou vroucně miluji, protože byla věrná svým smlouvám. Moje praprababička, Charlotte Gailey Clarková, byla jednou z posledních 295 lidí, kteří obdrželi své smlouvy v chrámu Nauvoo před začátkem velkého exodu na západ. Chrám byl uzavřen, protože Svatí byli nuceni odejít, ale všichni ti, kteří toho byli hodni, neměli ještě příležitost obdržet vlastní obdarování. Moje praprababička a její manžel měli vést svou rodinu na západ, a ona chtěla, aby dříve, než se vydají na cestu, měla s sebou své smlouvy. Tak často jsem o ní v těchto posledních měsících přemýšlela! Jednoho dne jí chci říci: „Babičko, děkuji ti, že jsi dodržela své smlouvy. Jsem tak požehnaná, že jsem tvou vnučkou! Tvoje věrnost požehnala mě i moji rodinu – a bude nám všem i nadále žehnat po celá pokolení.“ A sestry, naše děti a vnoučata budou jednoho dne moci říci totéž nám a o nás. Jednoho dne nám budou děkovat za to, že jsme neodložily tento „vak“ smluv a že jsme těmito smlouvami požehnaly život svých rodin.

Kéž nám Nebeský Otec žehná, abychom dodržovaly své smlouvy, aby tak naše rodiny mohly být posíleny a požehnány díky našemu spravedlivému životu, ve jménu Ježíše Krista, amen.