Zdaliž jich deset není očištěno?

Když president Thomas S. Monson požádal nové členy Sedmdesáti a generální předsednictvo Mladých žen, aby přišli a zaujali své místo na pódiu, živě jsem si vybavil duben roku 1970, kdy jsem byl povolán asistentem Kvora Dvanácti – což bylo pro mne překvapením. Věděl jsem o tom jen několik hodin. Byl jsem vyzván, abych se posadil na jedno z červených křesel ve starém Tabernaclu, a pěvecký sbor začal zpívat „Ó, božský Vykupiteli“. Když jsem naslouchal této naléhavé písni s nádhernou melodií, v duchu jsem žádal Spasitele, aby mě přijal takového, jaký jsem, a nevzpomínal na mé neúspěchy, mé nedokonalosti a mé hříchy. (Viz Žalmy 25:7.) Byl to úžasný den! Toto mi prolétlo hlavou, když president Monson dnes pronesl onu výzvu.

Mám tu čest být zde dnes odpoledne, abych s vámi všemi strávil několik chvil a vydal vám své svědectví a své pocity ohledně tohoto úžasného díla.

Řekl jsem staršímu Nealu A. Maxwellovi, že sem dojdu bez hole. Měl ji pro mne připravenou, ale já jsem řekl: „Ne, dokážu se obejít bez ní. Ukážu vám, že mám víru, že to dokážu.“ Jak stárnu a roky ubíhají, je pro mne čest mít tuto příležitost a mít schopnost a touhu stát zde a svědčit vám o požehnáních evangelia, která vstoupila do mého života během uplynulých mnoha let. Nevím, zda jsem dnes v tomto velkém sále nejstarší, ale jsem nyní v 97. roce svého věku. Když bylo dnes dopoledne oznámeno, že toto je 172. pololetní konference Církve, napadlo mě, že někteří lidé, kteří jsou mladší, mohou na 172 let pohlížet jako na velmi, velmi dlouhou dobu. Rád bych vám připomněl 100. výročí Církve. Tehdy jsme se s Ruby vzali. Byl to rok 1930. Toto je 172. výročí Církve a my jsme spolu jako manželé 72 let. Zmiňuji se o tom jen proto, abyste si vy, matematici, mohli zapamatovat 172; jde to celkem snadno.

Rád bych v této chvíli vzdal čest a vyjádřil vděčnost svému Nebeskému Otci za požehnání, která jsem během všech oněch let v životě obdržel – za to, že jsem se narodil dobrým rodičům a byl jsem vychován v dobrém domově. A když jsme cestovali po celých Státech během všech těch aktivit, do kterých jsme byli zapojeni, jsem vděčný za to, že jsme se stýkali s dobrými lidmi. Dobří lidé ovlivňují váš život a pomáhají utvářet vaši osobnost a charakter a pomáhají vám pohybovat se ve společnosti a žít tak, jak máte. Pomáhají vám realizovat užitečné aktivity a pozvedávají vás na vyšší úroveň. A tak jsem vděčný svému Nebeskému Otci za požehnání, která mám. Vydávám o Něm svědectví, že vím, že On je naším Otcem a že Ježíš je Kristus, Syn žijícího Boha, Stvořitel a Spasitel celého lidstva. Jsem vděčný za onu majestátní úlohu, kterou hrál při stvoření a při zakládání evangelia na zemi, a za příležitost, kterou to dává lidstvu, pokud budou naslouchat, aby slyšeli a rozuměli a získali požehnání nebes, pokud si je zaslouží, a aby žili takovým způsobem, že se evangelium stane významnou součástí jejich života.

Cítím vděčnost za své předky, kteří vstoupili do Církve v prvních dnech Církve, kteří odešli ze severní části státu New York, aby se připojili k Svatým v Nauvoo, a kteří se angažovali v chrámu Nauvoo a poté se přidali k exodu na západ. Za všechna tato požehnání, o kterých vám říkám, jsem dnes vděčný.

Musím zmínit presidenta Gordona B. Hinckleyho. Dnes dopoledne měl vynikající proslov – poskytl nám přehled nedávných let, avšak zvláště přehled událostí spojených s Nauvoo a se znovuvybudováním onoho majestátního chrámu. Vše, co se tam uskutečnilo, je požehnáním pro svět a lidstvo.

Chtěl bych, aby president Hinckley věděl, že jsem ho bedlivě sledoval od té doby, co byl povolán dodatečným rádcem pro presidenta Spencera W. Kimballa, a když se ujal své role v Prvním předsednictvu. Jak rostl a dozrával a byl inspirován a řídil realizaci aktivit, kterých jsme svědky! Mnozí z nás hráli určitou malou roli v oné vizi, kterou měl ohledně růstu, jenž nastal v Církvi v nedávné době, včetně budování chrámů, kterých nyní máme v provozu 114. Toto vše je výsledkem inspirovaného vedení presidenta Hinckleyho. Bůh mu žehnej za to, co dělá pro Církev, aby se dál šířila a aby naše jméno bylo více známo a lépe přijímáno po celém světě. Jsme tak vděčni za to, co dělá, za status, který dnes v Církvi máme, a za jeho vedení.

V Lukášovi je zaznamenáno, že Spasitel jednoho dne vstoupil do vesnice, kde bylo 10 malomocných. Ti, kteří vyrůstali v nedávné minulosti, toho vědí velmi málo o malomocných. Malomocenství byla v dávných dobách strašlivá, děsivá nemoc. Těchto 10 malomocných přišlo ke Spasiteli a řeklo: „Mistře, měj s námi milosrdenství; měj milosrdenství s námi, kteří mají toto strašlivé malomocenství.“ A On řekl 10 malomocným: „Jděte za svým knězem a on se o vás postará“ – což udělali. Šli za svými kněžími a byli očištěni, všech 10. Zanedlouho poté se jeden z nich vrátil ke Spasiteli a padl na tvář a na ruce a na kolena a děkoval Spasiteli, že mu požehnal a že ho uzdravil z této strašlivé nemoci. A Spasitel řekl tomuto jednomu: „Nebylo jich 10? Co se stalo s ostatními devíti? Kde jsou?“ (Viz Lukáš 17:11–19.)

Vždy, když jsem tento příběh znovu a znovu četl, velmi na mne zapůsobil. Jak by se vám líbilo být součástí „společenství devíti“? To by bylo něco – být počítán mezi ty, kteří se opomněli vrátit a vyjádřit dík Spasiteli za požehnání, která jim udělil? Vrátil se jen jeden.

Je tak snadné, abychom v životě přijímali požehnání, mnohá z nich téměř nespočetná, a aby se v našem životě stávaly věci, které nám pomáhají změnit život, zlepšit život a vnést do našeho života Ducha. My je však někdy považujeme za samozřejmost. Jak vděčni máme být za požehnání, která evangelium Ježíše Krista vnáší do našeho srdce a duše! Rád bych vám všem připomněl, že pokud se kdy budeme chystat vhodně vyjádřit vděčnost našemu Nebeskému Otci, máme tak učinit z celého svého srdce, moci, mysli a síly – neboť je to On, kdo nám dal život a dech. On nám dal příležitost žít tak, jak žijeme, mít ve svém životě evangelium, mít příklad dobrých lidí jako je president Hinckley, který dnes vede Církev po celém světě, a dal také příležitost mladým lidem, aby k němu vzhlíželi s hrdostí a vděčností za vedoucího, který vypadá a jedná tak, jak má, a názorně ukazuje, co nám může Duch Kristův vnést do srdce a do duše. Když se vděčnost zvelebuje a rozvíjí a rozšiřuje, může požehnat našemu srdci a naší mysli a naší duši tam, kde bychom rádi pokračovali a konali to, o co jsme požádáni.

Mnozí členové naší rodiny žijí na nejméně 20 místech ve Spojených státech a v Anglii. Navrhl jsem jim, aby, když mají příležitost vyjádřit podporu generálním autoritám – zvlášť presidentu Hinckleymu a jeho rádcům – pokud musejí stát u rádia, nebo ať jsou kdekoli, aby s nadšením pozvedli ruku a řekli si: „Podílím se na vyjadřování podpory vedoucím Církve.” Když jsme dnes zvedali ruce, v duchu jsem si představoval některé malé děti – děti, které milujeme a zbožňujeme – jak zvedají ruce v různých částech světa. Doufáme, že jim spolu s Duchem Páně vštípíme touhu učit se, poznávat, žít a být součástí evangelia Ježíše Krista. Doufáme, že plně využijí příležitosti k rozvoji svého charakteru a že budou vstřícní k druhým a budou pomáhat měnit a pozvedat srdce ostatních lidí.

Bůh žije. Je náš Otec. Svědčím vám o tom, že Ježíš je Kristus, Syn žijícího Boha, a že prorok Joseph Smith byl prorok znovuzřízení. President Hinckley je v dnešní době náš inspirovaný vedoucí této Církve po celém světě. Bůh mu žehnej za vše, co dělá, a za inspiraci a zjevení a vidění, které má, zatímco vede toto dílo kupředu. Toto svědectví vám zanechávám ve jménu Ježíše Krista, amen.