Pokud však ne

Jedny z mých nejvzácnějších vzpomínek se týkají víkendových pověření na konferencích kůlů, když doprovázím presidenta kůlu při návštěvách členů jeho kůlu, kteří s odvahou a vírou zápasí s životními těžkostmi, zvláště těch, kteří ztratili dítě nebo kteří se statečně snaží vychovávat nemocné či zmrzačené či postižené dítě. Vím z bolestné osobní zkušenosti, že žádná noc není tak temná jako ztráta dítěte. Ani žádný den není tak dlouhý a vyčerpávající jako vytrvalá péče o dítě zmrzačené na těle či na duchu. Všichni takoví rodiče mohou dokonale chápat otce dítěte postiženého „duchem němým“, který, když ho Spasitel nabádal, aby věřil, odvětil s úzkostí v duši: „Věřím, Pane, spomoz nedověře mé.“ (Viz Marek 9:17, 23–24.)

A tak bych dnes rád hovořil ke všem těm, kteří zápasí v této laboratoři aplikované víry, která se nazývá smrtelností – a zvláště k oněm truchlícím, obtíženým a zarmouceným rodičům, kteří se naléhavě ptají: „Proč?“

Nejprve si, prosím, uvědomte, že zármutek je přirozeným vedlejším produktem lásky. Člověk nemůže nesobecky milovat druhou osobu a nermoutit se nad jejím utrpením či případným úmrtím. Jediným způsobem, jak se vyvarovat zármutku, by bylo nezažít lásku; a je to právě láska, která dává životu jeho plnost a smysl. A tak to, co rmoutící se rodič může čekat, že od Pána dostane v odpověď na upřímnou prosbu, nemusí nutně být ani tak odstranění zármutku, jako spíše něžné ujištění, že ať je v jakékoli situaci, jeho nebo její dítě se nachází v něžné péči milujícího Nebeského Otce.

Dále, nikdy nepochybujte o dobrotivosti Boží, i když nevíte „proč“. Převažující otázka, kterou pokládají truchlící a obtížení, zní jednoduše takto: Proč? Proč nám zemřela dcera, když jsme se tak usilovně modlili, aby žila, a když obdržela kněžská požehnání? Proč se potýkáme s tímto neštěstím, když jiní vypravují o zázračných uzdraveních svých milovaných? Toto jsou přirozené otázky, pochopitelné otázky. Jsou to však také otázky, které zůstávají ve smrtelnosti obvykle nezodpovězeny. Pán jednoduše řekl: „Cesty mé [převyšují] cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše.“ (Izaiáš 55:9.) Jako byla Synova vůle pohlcena ve vůli Otcově, tak tomu musí být i s vůlí naší. (Viz Mosiáš 15:7.)

Přesto my smrtelníci chceme celkem přirozeně vědět proč. Když však příliš usilovně naléháme na odpověď, můžeme zapomenout na to, že smrtelnost byla navržena, řečeno určitým způsobem, jako období nezodpovězených otázek. Smrtelnost má jiný, přesněji definovaný účel – je prověřovacím místem, zkušebním stavem, dobou, kdy máme kráčet skrze víru, dobou, kdy se máme připravit na setkání s Bohem. (Viz např. Abraham 3:24–25; 2. Nefi 31:15–16, 20; Alma 12:24; 42:4–13.) Právě ve výchovné pokoře (viz Alma 32:6–21) a poddajnosti (viz Mosiáš 3:19) můžeme pochopit plnost zamýšlené smrtelné zkušenosti a připravit svou mysl a srdce k přijetí nabádání Ducha. Pokud zredukujeme pokoru a poddajnost na jejich podstatu, jsou výrazem naprosté ochoty nechat otázky typu „proč“ pro tentokrát neodpovězeny, či možná dokonce pokládat otázku: „Proč ne?“ Právě tehdy, když dobře vytrváme do konce (viz 2. Nefi 31:15–16; Alma 32:15; NaS 121:8), naplňujeme účely tohoto života. Věřím, že vrcholnou zkouškou smrtelnosti je čelit onomu „proč“ a pak vše nechat být a důvěřovat pokorně v Pánovo zaslíbení, že „všechny věci se musejí uskutečnit v pravý čas“. (NaS 64:32.)

Pán nás však neponechal bez útěchy či bez jakýchkoli odpovědí. Ohledně uzdravování nemocných jasně prohlásil: „A opět se stane, že ten, kdo má víru ve mne, že bude uzdraven, a není určen k smrti, bude uzdraven.“ (NaS 42:48; zvýraznění přidáno.) Až příliš často přehlížíme onen podmiňující slovní obrat „a není určen k smrti“ („nebo“, mohli bychom dodat, „k nemoci či postižení“). Nezoufejte, prosím, když byly proneseny vroucí modlitby a byla vykonána kněžská požehnání a stav vaší milované osoby se nezlepšuje nebo když dokonce opouští smrtelnost. Nalezněte útěchu ve vědomí, že jste udělali vše, co jste mohli. Taková víra, půst a požehnání nemohou přijít nazmar! To, že se vaše dítě neuzdravilo navzdory všemu, co bylo pro něj vykonáno, může a má být pro všechny, kteří ho milují, základem pro pokoj a útěchu! Pán – který inspiruje požehnání a který slyší každou upřímnou modlitbu – ho přesto povolal domů. Veškeré zkušenosti s modlitbou, půstem a vírou mohou dosti dobře být spíše pro náš užitek než pro jeho.

Jak máme tedy přistupovat k trůnu milosti, když naléhavě prosíme za milovanou osobu a vkládáme ruce na její hlavu, abychom jí dali požehnání skrze kněžskou pravomoc? Jak máme správně používat svou víru? Prorok Joseph Smith definoval tuto první zásadu evangelia jako „víra v Pána Ježíše Krista“ (Články víry 1:4; zvýraznění přidáno). Právě na tento definující slovní obrat – „v Pána Ježíše Krista“ – někdy zapomínáme. Příliš často proneseme modlitbu nebo vykonáme požehnání a pak nervózně čekáme, abychom viděli, zda našemu požadavku bude vyhověno, jako kdyby toto schválení bylo potřebným důkazem Jeho existence. Toto není víra! Víra je celkem jednoduše řečeno důvěra v Pána. Slovy Mormona je to pevná mysl „ve všech bohulibých věcech“. (Moroni 7:30.) Tři hebrejští soudci vyjádřili důvěru, že je Pán vysvobodí z ohnivé pece, pokud však ne, řekli králi, „[bohům tvým] klaněti se [přesto] nebudeme“. (Daniel 3:18.) Je příznačné, že nikoli tři, ale čtyři muži byli spatřeni uprostřed plamenů a „čtvrtý na pohledění podobný [byl] synu Božímu“. (Daniel 3:25.)

A tak tomu je i s námi. V našem sekulárním světě se běžně říká, že „vidět znamená věřit“. Ať může mít toto krátké rčení jakoukoli hodnotu ve vztahu k světským záležitostem života, jeho existence je neslučitelná s tím, když se obracíme k Pánu v temné hodině našich největších strastí. Pánův způsob je nejlépe definován odlišným rčením: „Věřit znamená vidět.“ Víra v Pána je předpoklad, nikoli výsledný závěr. Víme, že žije, a proto Mu důvěřujeme, že nám bude žehnat podle své božské vůle a moudrosti. Tato dětská důvěra v Pána se v písmech jednoduše nazývá obětí „kajícího srdce a zkroušeného ducha“. (NaS 59:8.)

Toto předkládám jako hluboké přesvědčení zrozené z palčivé zatěžkávací zkoušky, kterou přinesla životní zkušenost. Náš druhý syn Adam vstoupil do našeho života, když jsem byl daleko odsud, v džunglích a na rýžových polích Vietnamu. Dosud mám onen radostný telegram oznamující jeho narození. Adam byl malý rozpustilý klučina s modrýma očima a světlými vlasy. Když mu bylo pět let, těšil se nedočkavě na to, až začne chodit do školy. Pak však naši obec na jihu Kalifornie postihla běžná dětská nemoc a Adam onemocněl. Kromě obav o jeho pohodlí jsme si nedělali velké starosti. Dokonce se zdálo, že průběh jeho onemocnění byl lehký. Z ničeho nic však jednou ráno nevstal z postele; byl v hlubokém komatu. Přispěchali jsme s ním do nemocnice, kde byl umístěn na jednotce intenzivní péče. Starala se o něj stálá skupina obětavých doktorů a sester. Spolu s jeho matkou jsme drželi nekonečnou noční hlídku ve vedlejší čekárně.

Zavolal jsem svému drahému presidentovi kůlu, příteli z dětství a nyní milovanému kolegovi ze Sedmdesáti, staršímu Douglasi L. Callisterovi a požádal jsem ho, zda by mohl přijet do nemocnice, aby spolu se mnou dal Adamovi kněžské požehnání. Dorazil za pár minut. Když jsme vešli do malého, stěsnaného prostoru, kde bez známek života leželo Adamovo malé tělíčko a kde jeho postel obklopovala matoucí spleť kontrolních přístrojů a dalších lékařských příslušenství, laskaví doktoři a sestry uctivě ustoupili a sepjali ruce. Když byla s vírou a s upřímnou prosbou pronesena důvěrně známá a utěšující slova kněžského požehnání, byl jsem přemožen silným dojmem, že tam byl ještě Někdo další. Byl jsem ohromen myšlenkou, že kdybych otevřel oči, viděl bych tam stát Spasitele! Nebyl jsem sám v oné místnosti, kdo cítil tohoto Ducha. O několik měsíců později jsme docela náhodou zjistili, že na jednu zdravotní sestru, která tam tehdy byla, to tak zapůsobilo, že vyhledala misionáře a byla pokřtěna.

Nicméně Adamův stav se nezlepšil. Prosili jsme Pána, aby nám ho vrátil, a Adam prodléval mezi tímto životem a životem příštím ještě několik dnů. Nakonec jsem jednou ráno po přerývané noci kráčel sám opuštěnou nemocniční chodbou. Mluvil jsem s Pánem a řekl jsem Mu, že jsme moc chtěli, aby se náš malý chlapec vrátil, co jsme však přesto chtěli nejvíce, bylo, aby se děla Jeho vůle a abychom ji my – Pat a já – přijali. Krátce poté Adam překročil práh vedoucí do věčností.

Upřímně řečeno, stále truchlíme kvůli našemu malému chlapci, ačkoli náš smutek zmírnilo jemné působení Ducha a uplynulá léta. Jeho malá fotografie zdobí římsu v našem obývacím pokoji vedle novějších rodinných portrétů dětí a vnoučat. Pat a já však víme, že laskavý Nebeský Otec měl v úmyslu, aby jeho stezka smrtelností byla kratší a snazší než naše, a že si pospíšil napřed, aby nás vítal, až my také nakonec překročíme tentýž nevyhnutelný práh.

Ve jménu Ježíše Krista, amen.