Se svatostí srdce

Ačkoli je nás mnohem více, než bylo sester v Pomocném sdružení v Nauvoo, duch našeho shromáždění je stejný. Ony, stejně jako my, se vzájemně povznášely, vychovávaly a inspirovaly, vzájemně se za sebe modlily a zasvěcovaly vše, co měly, království. President Hinckley nás popsal jako „obrovský zdroj víry a dobrých činů… [útočiště] oddanosti a věrnosti a dokonalosti“.¹ Jak pozoruhodné je, že ať jsme zde, v Konferenčním centru, nebo v kapli v Mexiku nebo v odbočce v Litvě, jsme sestry v Sionu a musíme vykonat velké dílo. A společně pod vedením Božího proroka ho vykonáme! Doufám, že cítíte lásku, kterou k vám chovám, lásku, kterou sdílejí i mé rádkyně, které jsou pro mne velkým požehnáním.

Řeknu-li, že jsem byla ohromena, když mě president Hinckley povolal sloužit jako generální presidentku Pomocného sdružení, je to jen slabý výraz! Umíte si to představit? Ale třesoucím se hlasem jsem odpověděla: „Zde jsem, pošlete mne.“ Když se jedna židovská přítelkyně dozvěděla, co moje povolání obnáší, podívala se na mne, jako kdybych se zbláznila, a zeptala se: „Bonnie, proč bys to dělala?“ (Ve chvílích, jako je tato, si často kladu stejnou otázku!) Existuje ale jediný důvod, proč to dělám: Uzavřela jsem smlouvu s Pánem a vím, co to vyžaduje. Navíc jsem věděla, že vy i já budeme sloužit společně a že moje ochota je v zastoupení nás všech.

Po staletí dělaly spravedlivé ženy krok vpřed, aby se připojily ke Kristově věci. Mnohé jste byly pokřtěny teprve nedávno, své smlouvy máte čerstvě v srdci, vaše oběti jsou ještě křehké. Když o vás přemýšlím, vzpomínám na Priscillu Stainesovou z Wiltshire v Anglii. Devatenáctiletá Priscilla vstoupila do Církve v roce 1843. Sama. Aby byla pokřtěna, musela se tajně vytratit v noci, kvůli pronásledování svých sousedů a nelibosti své rodiny. Napsala: „Čekali jsme až do půlnoci… a potom jsme se odebrali k vodě asi čtvrt míle vzdálené. Voda byla… zamrzlá a starší musel v ledu vysekat díru dostatečně velkou pro účely křtu. Nikdo, kromě Boha a Jeho andělů a několika svědků, kteří s námi stáli na břehu, mou smlouvu neslyšel, ale ve vážnosti oné půlnoční hodiny se zdálo, jako by celá příroda naslouchala a zaznamenávající anděl zapisoval naše slova do knihy Páně.“²

Její slova „Nikdo, kromě Boha a Jeho andělů… mou smlouvu neslyšel“ se dotýkají mé duše, neboť stejně jako Priscilla – bez ohledu na svůj věk, svou znalost evangelia, dobu svého členství v Církvi – jsme všechny ženami smlouvy. Toto je věta, kterou v Církvi slýcháme často, co ale znamená? Jak smlouvy definují to, kým jsme a jak žijeme?

Smlouvy – neboli závazné sliby mezi námi a Nebeským Otcem – jsou nezbytné pro náš věčný pokrok. Krok za krokem nás vychovává tím, že nás zapojuje do svého díla, abychom se Mu tak stali podobnými. Při křtu uzavíráme smlouvu celým srdcem milovat Jeho a milovat své sestry a bratry jako sebe samotné. V chrámu uzavíráme další smlouvu – být poslušnými, nesobeckými, věrnými, ctihodnými a dobročinnými. Uzavíráme smlouvu přinášet oběti a zasvětit vše, co máme. Naše dodržované smlouvy, ukované kněžskou pravomocí, přinášejí požehnání, která naplňují náš pohár, až přetéká. Jak často přemýšlíte o tom, že vaše smlouvy přesahují smrtelnost a spojují vás s tím, co je božské? Uzavírání smluv je výrazem ochotného srdce, dodržování smluv je výrazem srdce věrného.

Na papíře to zní tak jednoduše, že ano? To, jaké jsme ve skutečnosti, dokazují samozřejmě naše skutky. A tak pokaždé, když s láskou, trpělivostí, laskavostí a štědrostí podáme pomocnou ruku, ctíme své smlouvy tím, že říkáme: „Zde jsem, pošli mne.“ Tato slova obvykle pronášíme jemně, bez doprovodu dechovky.

Kdy váš život požehnaly smlouvy, které s Pánem uzavřel někdo jiný, a přinesly klid vám a výživu vaší duši? Když jsme byli s manželem jako misionáři v Anglii, viděli jsme mnoho starších a sester, jejichž životy byly přímo ovlivněny smlouvami dobrých žen. Byla jsem tak vděčná za matky, sestry, tety, učitelky – podobné tolika z vás – které ctily své smlouvy a které tím rozšířily požehnání na druhé způsobem, jakým tyto potencionální misionáře učily.

Smlouvy nás nejenom pobízejí k tomu, abychom vystoupily ze své pohodlnosti a k novému růstu, ale vedou k tomu i druhé. Ježíš řekl: „Díla, která jste mne viděli činiti, ta máte také konati.“³ Jeho dodržování smluv nás povzbuzuje k témuž.

Smlouvy nás ochraňují před zbytečným utrpením. Například, když jsme poslušni prorokova vedení, dodržujeme smlouvu. On nám poradil, abychom se vyvarovali dluhu, abychom měli zásobu potravin a abychom se stali soběstačnými. Život v rámci našich prostředků nám žehná více než ona poslušnost. Učí nás vděčnosti, umírněnosti, nesobeckosti, přináší klid od finančních tlaků a ochranu před materialistickou hrabivostí. Udržování svých lamp naplněných znamená, že nepředvídatelné okolnosti nezabrání tomu, abychom s oddaností prohlásili: „Zde jsem, pošli mne.“

Obnovování našich smluv posilňuje a osvěžuje unavenou duši. Když každou neděli přijímáme svátost, co se děje v našem srdci, když slyšíme ona slova „vždy Ho mít na paměti“?⁴ Zlepšujeme se v příštím týdnu tím, že se znovu zaměříme na to, na čem nejvíce záleží? Ano, čelíme těžkostem, ano, podniknutí změn je namáhavé. Přemýšlely jste ale někdy o tom, jak přežily naše sestry, které byly vyhnány z Nauvoo a které ve většině případů ušly celou cestu pěšky? Když měly nohy unavené, byly neseny svými smlouvami! Co jiného by mohlo poskytnout takovou duchovní a fyzickou pevnost?

Smlouvy nás také ochraňují před tím, abychom se „[zmítaly a točily] každým větrem učení v neustavičnosti lidské, v chytrosti k oklamávání lstivému“.⁵ Ženy smlouvy stojí pevně, když zlo je nazýváno dobrem a dobro je nazýváno zlem. Ať již je to ve vysokoškolské učebně, v práci nebo při sledování nejnovějších televizních „expertů“, to, že máme na paměti své smlouvy, nám brání, abychom byly svedeny.

Smlouvy mohou nás, i ty, které milujeme, udržovat v duchovním bezpečí a duchovně připravené tím, že dáváme první věci na první místo. Když například dochází na rodiny, nemůžeme si dovolit lhostejnost a zmatek. Dětství je prchavý zázrak, a tak málo lidí prožije takové slunné dny jako já, když jsem vyrůstala na farmě. President Hinckley řekl: „Naše problémy, téměř každý problém, vyvstanou v domovech lidí… Pokud má nastat změna… musí se začít v domově. Právě zde se učí pravdě, pěstuje se poctivost, vštěpuje se sebekázeň a pěstuje se láska.“⁶

Sestry, Pán potřebuje ženy, které budou učit děti pracovat, učit se, sloužit a věřit. Ať již jsou naše nebo někoho jiného, musíme se postavit a prohlásit: „Zde jsem, pošlete mne, abych bděla nad vašimi maličkými, abych je dala na první místo, abych je vedla a ochraňovala před zlem, abych je milovala.“

Někdy je třeba, abychom dodržovali smlouvy, i když se zdá, že pro to není žádný logický důvod. Naslouchala jsem svobodné sestře, která vyprávěla o své zkušenosti s tím, „jak došla k úplné důvěře v Pána“. Její život se nevyvíjel tak, jak očekávala. Zní vám to povědomě? Toto období duševního hledání se vyznačovalo změnami zaměstnání, novými finančními tlaky a působením světských filosofií. Nyní poslouchejte, co udělala. Seděla s druhými sestrami ze svého sboru a zjistila, že ony se také snaží, aby nalezly mír, který evangelium přináší. Požádala o kněžské požehnání. Odvážně plnila své povolání. Studovala a snažila se plněji odevzdat svou lásku, vděčnost a přesvědčení Ježíšovi. Modlila se. „Volala jsem k Pánu,“ řekla. „A řekla jsem Mu, že udělám vše, oč mne požádá.“ To vše dělala nehledě na tyto obtíže. A víte, co se stalo? Ne, u jejích dveří se neobjevil věčný partner. Ale do srdce jí vstoupil mír a život se zlepšil.

Sestry, své smlouvy dodržujeme tehdy, když se dělíme o svou životní moudrost, abychom povzbudily druhé, když s opravdovým soucitem konáme navštěvující učení, když pomáháme mladší sestře poznat, že její svěží postoj nás v Pomocném sdružení požehná. To můžeme činit!

Když mladá Priscilla, naše britská obrácená z roku 1843, plula přes Atlantik, přátelila se s ní jedna žena ve věku její matky. Tato starší sestra také cítila oheň smluv, které uzavřela. Byla po Priscillině boku, když přistály u mola v Nauvoo. Společně se odvážně a s vírou připojily ke Svatým Božím.⁷

Duchovní neporušenost spočívající v dodržování smluv pochází z důslednosti ve studiu písem, modlitbě, službě a oběti. Tyto prosté kroky vyživují naši duši a my tak můžeme říci: „Pošli mne na pomoc sestře a jejímu novorozeňátku, pošli mne učit bezradnou studentku, pošli mne milovat nějakého neúspěšného člověka. Pošli mne tam, kde mě potřebuješ a kdy mě potřebuješ.“

Pán nás povolal, abychom vše, co činíme, činily se „svatostí srdce“.⁸ A svatost je výsledkem života podle smluv. Miluji slova této náboženské písně a pocity, které ve mně vyvolává:

Svatost pobízí ke slovům: „Zde jsem, pošli mne.“ Když Priscilla Stainesová uzavřela svou půlnoční smlouvu v oněch ledových vodách, vystoupila do nového života, oděv měla téměř zmrzlý, ale její srdce přesto zahřívala radost: „Nebylo cesty zpátky,“ řekla. „S důvěrou v Boha jsem se… vydala za odměnou věčného života.“¹⁰

Presidente Hinckley, spolu se sestrami Pomocného sdružení na celém světě se vám zavazuji, že budeme stát sjednoceny jako ženy smlouvy a budeme naslouchat vašemu hlasu. V zástupu různých jazyků slyšte slova každé sestry z Pomocného sdružení, když říkáme: „Zde jsem, pošli mne.“

Kéž nás naše individuální smlouvy, které nás váží k našemu milujícímu Nebeskému Otci, vedou, ochraňují, posvěcují a umožňují nám, abychom dělaly totéž pro všechny Jeho děti, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.