Co z toho budu mít já?

Pokorně se modlím, aby týž duch, který dnes ráno doprovázel ostatní řečníky, byl i se mnou, až k vám budu hovořit.

Před mnoha lety jsem udržoval profesionální vztahy se dvěma staršími, zkušenějšími muži. Po mnoho let jsme byli přáteli a zjistili jsme, že je vzájemně prospěšné, když jeden druhému pomáháme. Jednoho dne jeden ze společníků potřeboval naši pomoc v nějaké složité záležitosti. Jakmile problém vysvětlil, to první, na co se druhý společník zeptal, bylo: „Co z toho budu mít já?“ Když starý přítel zareagoval takto sobecky, uviděl jsem ve tváři společníka, který usiloval o naši pomoc, výraz bolesti a zklamání. Vztah mezi těmi dvěma potom již nikdy nebyl takový jako dříve. Našemu příteli, který sloužil sobě, se nedařilo, protože jeho sobeckost brzy zatemnila jeho pozoruhodné dary, talenty a vlastnosti. Naneštěstí jedno z prokletí dnešního světa je vyjadřováno touto sobeckou odpovědí: „Co z toho budu mít já?“

Během své profesionální dráhy jsem pomáhal dědicům jedněch ušlechtilých manželů vyřešit jejich majetkové záležitosti. Majetek nebyl velký, ale byl to výsledek mnoha let tvrdé práce a obětí. Všechny jejich děti byly slušnými, bohabojnými lidmi, kteří byli učeni tomu, aby žili podle spásných zásad Spasitele. Když ale došlo na dělení majetku, vznikl spor o to, kdo má co dostat. I když tam nebylo nic velmi cenného, o co by se dalo bojovat, pocit sobectví a chtivosti vytvořil mezi členy rodiny propast, která nebyla nikdy odstraněna a která pokračovala i v dalších pokoleních. Jak tragické je to, že odkaz poskytnutý těmito úžasnými rodiči se změnil v ničivý prvek pro rodinnou jednotu a lásku mezi jejich dětmi. Z toho jsem se poučil, že sobectví a chtivost přinášejí hořkost a svár a na druhé straně že oběť a dávání přinášejí mír a spokojenost.

Ve velké radě na nebesích, když byl předložen velký plán spasení Božích dětí, Ježíš odpověděl: „Zde jsem, pošli mne“¹ a „Otče, tvoje vůle se staň a tvoje buď sláva na věky“². A tak se stal naším Spasitelem. V kontrastu s tím Satan, který byl vysoce ctěn jako „syn jitra“³, odporoval, že přijde a spasí „celé lidstvo, aby ani jedna duše nebyla ztracena“⁴. Satan měl dvě podmínky: první bylo popření svobody jednání a druhou, že získá pocty. Jinými slovy, musel z toho něco mít. A tak se stal otcem lží a sobeckosti.

Vzít na sebe svůj kříž a následovat Spasitele znamená překonat sobectví, je to závazek sloužit druhým. Sobectví je jednou z nízkých lidských vlastností, která musí být podmaněna a překonána. Když se zaměřujeme spíše na získávání než na dávání, mučíme svou duši. Často prvním slovem, které se mnoho malých dětí naučí vyslovovat, je moje. Musejí být učeny radosti z dělení se. Jedním z největších učitelů překonávání sobectví je zajisté rodičovství. Matky sestupují do údolí stínu smrti, aby přivedly na svět děti. Rodiče tvrdě pracují a vzdávají se mnoha věcí, aby svým dětem poskytli přístřeší, aby je oděli, chránili a vychovávali.

Poznal jsem, že sobectví spočívá spíše v tom, co ke svému majetku cítíme, než kolik ho máme. Básník Wordsworth řekl: „Je v nás tolik světa, večer i ráno, / získáváme a utrácíme, marníme své síly.“⁵ Chudý člověk může být sobecký⁶ a bohatý štědrý, ale osoba posedlá pouze získáváním dosáhne jen stěží klidu v tomto životě.

Starší William R. Bradford jednou řekl: „Ze všech vlivů, které způsobují, že se lidé špatně rozhodují, je sobectví bezpochyby tím nejsilnějším. Kde je sobectví, tam není Duch Páně. Talenty nejsou sdíleny, potřeby chudých naplňovány, slabí nejsou posilováni, nevědomí učeni a ztracení nejsou navraceni.“⁷

Nedávno jsem hovořil s jedním z nejštědřejších lidí, které jsem kdy poznal. Požádal jsem ho, aby popsal pocity naplnění, které díky své štědrosti získal. Hovořil o pocitu radosti a štěstí v lidském srdci, které plynou z dělení se s druhými, méně šťastnými. Prohlásil, že ve skutečnosti nic není jeho – vše přichází od Pána – my jsme pouze správci toho, co nám dal. Jak řekl Pán proroku Josephu Smithovi: „Všechny věci jsou Páně a vy jste jen Jeho správcové.“⁸

Někdy je pro nás snadné zapomenout, že „Hospodinova jest země, a plnost její“⁹. Spasitel nás varoval, jak je to zaznamenáno v knize Lukášově: „Viztež a vystříhejte se od lakomství; neboť ne v rozhojnění statku něčího život jeho záleží.

Pověděl pak jim podobenství, řka: Člověka jednoho bohatého hojné úrody pole přineslo.

I přemyšloval sám v sobě, řka: Co učiním? Nebo nemám, kde bych shromáždil úrody své.

I řekl: Toto učiním: Zbořím stodoly své, a větších nastavím, a tu shromáždím všecky úrody své i zboží svá.

A dím duši své: Duše, máš mnoho statku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pí, měj dobrou vůli.

I řekl jemu Bůh: Ó, blázne, této noci požádají duše tvé od tebe, a to, cožs připravil, čí bude?

Takť jest, kdož sobě poklady shromažďuje, a není v Bohu bohatý.“¹⁰

Před několika lety starší ElRay L. Christiansen vyprávěl o jednom ze svých vzdálených skandinávských příbuzných, který vstoupil do Církve. Byl dosti zámožný a prodal své pozemky a akcie v Dánsku, aby se svou rodinou přišel do Utahu. Po nějakou dobu si, pokud se týče Církve a jejich aktivit, stál dobře a finančně prosperoval. Avšak jeho majetek ho natolik uchvátil, že zapomněl na to, proč přijel do Ameriky. Navštívil ho biskup a úpěnlivě ho žádal, aby se stal aktivním, jako byl dříve. Uplynula léta a navštívilo ho několik jeho bratří a řekli: „Nu, Larsi, Pán byl k tobě dobrý, když jsi byl v Dánsku. Byl k tobě dobrý od té doby, co jsi přišel sem… Nyní, protože jsi trošku zestárl, si myslíme, že by pro tebe bylo dobré, abys věnoval nějaký svůj čas zájmům Církve. Koneckonců, nemůžeš si tyto věci vzít s sebou, až odejdeš.“

Muž, šokovaný jejich poznámkou, odpověděl: „Dobrá, tedy neodejdu.“¹¹ Ale odešel! A stejně odejde i každý z nás!

Pro někoho je tak snadné stát se posedlým tím, co vlastní, a ztratit věčný náhled! Když Abraham vyšel z Egypta, šel s ním do Bethelu jeho synovec Lot. Abraham i Lot měli stáda a stany: „A nemohla jim země postačovati, aby spolu bydlili, proto že zboží jich bylo veliké, tak že nemohli spolu bydliti.“¹² Po určitých třenicích mezi Abrahamovými a Lotovými pastevci učinil Abraham Lotovi návrh: „Nechžť, prosím, není nesnáze mezi mnou a tebou, a mezi pastýři mými a pastýři tvými, poněvadž muži bratří jsme…

Půjdeš-li na levo, já na pravo se držeti budu; pakli půjdeš na pravo, na levo se držeti budu.“¹³

Když se Lot rozhlížel po úrodných jordánských planinách, viděl „co by z toho mohl mít“ a vybral si zemi, která byla blízko světskému místu Sodoma.¹⁴ Abraham se spokojil s tím, že odvedl svá stáda, aby žil v méně úrodné zemi Kananejské, a přesto tam nashromáždil ještě více bohatství.

Abraham je však častěji připomínán jako velký patriarcha lidu smlouvy Páně. Jedna z prvních zmínek, kterou máme o placení desátku, je ta, kdy ho Abraham platil ze všeho, co měl, Melchisedechovi.¹⁵ Abraham se těšil důvěře Pána, který mu ukázal inteligence předsmrtelného světa, volbu Vykupitele a stvoření.¹⁶ Abraham je také znám díky své ochotě obětovat svého syna Izáka. Tento ohromný skutek víry je symbolem nanejvýš nesobeckého skutku v celé historii, kdy Spasitel dal svůj život za každého z nás, aby usmířil naše hříchy.

Před několika lety jeden malý „korejský chlapec vzal své týdenní kapesné a koupil za ně noviny. Potom je s několika přáteli prodávali na ulicích Soulu v Koreji, aby získali peníze na pomoc spolužákovi, který neměl dost peněz na další pobyt ve škole. Tento mladý muž dával také tomuto chlapci každý den část svého oběda, aby neměl hlad. Proč to dělal? Protože studoval příběh o milosrdném Samaritánovi¹⁷ a nechtěl se o milosrdném Samaritánovi pouze dozvědět, ale chtěl poznat, jaké to je být tím, kdo dělá to, co by dělal on… Pouze poté, co se jeho otec důkladně na jeho aktivity vyptával,“¹⁸ přiznal: „Ale tati, pokaždé, když pomáhám svému příteli, cítím, že jsem podobnější milosrdnému Samaritánovi. Kromě toho chci pomáhat svým spolužákům, kteří nemají takové štěstí jako já. To, co dělám, není nic velikého. Četl jsem o tom v příručce pro seminář a měl jsem pocit, že to je to, co dělat mám.“¹⁹ Tento chlapec se předtím, než vykonal tuto laskavost, neptal: „Co z toho budu mít já.“ Ve skutečnosti to udělal bez jakékoli myšlenky na odměnu nebo uznání.

11. září 2001 byly věže – dvojčata – Světového obchodního centra v New York City zasaženy letadly ovládanými teroristy, což způsobilo jejich zhroucení. Tisíce lidí byly zabity. Tato tragédie měla za následek stovky příběhů o odvážných a nesobeckých skutcích. Jeden hluboce dojímavý a hrdinský příběh otiskl Washington Post o armádním plukovníkovi v záloze Cyrilu „Rickovi“ Rescorlovi, který pracoval jako vicepresident bezpečnostní služby společnosti Morgan Stanley Dean Witter.

Rick byl velmi zkušený bývalý vojenský bojový velitel. Byl ve své kanceláři, když „v 8:48 hodin ráno první letadlo narazilo do severní věže… Zavolali mu ze 71. patra a hlásili ohnivou kouli ve Světovém obchodním centru jedna a on okamžitě nařídil evakuaci všech 2700 zaměstnanců v budově dvě“ a rovněž dalších 1000 z budovy pět. S přenosnou sirénou stoupal do vyšších poschodí, propracoval se přes tlačenici na 44. patře a dostal se až do 72. patra a na každém podlaží pomáhal s evakuací lidí. Jeden přítel, který viděl Ricka uklidňovat lidi na schodišťové šachtě 10. poschodí, mu řekl: „Ricku, ty se odsud také musíš dostat.“

„Hned, jak se přesvědčím, že jsou venku všichni ostatní,“ odpověděl.

„Vůbec nebyl nervózní. Dal přednost životu svých kolegů před svým vlastním.“ Zavolal ústředí, aby oznámil, že jde znovu nahoru, aby pátral po opozdilcích.

Jeho žena sledovala, jak letadlo United Airlines naráží do jeho věže. „Za chvíli jí zazvonil telefon. Byl to Rick.

,Nechci, abys plakala,’ řekl. ,Nyní musím evakuovat své lidi.’

Nepřestávala plakat.

,Kdyby se mi něco stalo, chci, abys věděla, že jsem s tebou prožil krásný život.’

Telefon se odmlčel.“ Rick se ven nedostal.

„Morgan Stanley 11. září ztratil pouze 6 ze svých 2700 zaměstnanců v jižní věži, což je ojedinělý zázrak uprostřed té zkázy. A představitelé společnosti říkají, že největší zásluhu na tom má Rescorla. Vytvořil evakuační plán. Dovedl své kolegy do bezpečí. A potom se zřejmě vrátil zpět do pekla, aby pátral po opozdilcích. Byl posledním mužem, který se dostal ven z jižní věže po pumovém útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993, a zdá se, že nikdo nepochybuje, že by minulý měsíc byl opět posledním venku, kdyby se na něj dříve nezřítil mrakodrap.“

Uprostřed velkého zla a zkázy 11. září 2001 Rick nehleděl na to, co by z toho mohl mít, místo toho nesobecky myslel na druhé a na nebezpečí, ve kterém se nacházeli. Rick Rescorla byl „pravým mužem v pravý čas na pravém místě“. Rick, „62letý muž jako hora, rozvážně [obětoval] svůj život pro druhé“.²⁰ Jak řekl sám Spasitel: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své.“²¹

Většina z nás neprojevuje svou nesobeckost tak dramatickým způsobem, ale pro každého z nás může nesobeckost znamenat to, že budeme tou pravou osobou v pravý čas na pravém místě, abychom poskytli službu. Téměř každý den přináší příležitosti vykonávat nesobecké skutky pro druhé. Tyto skutky jsou neomezené a mohou být tak prosté jako vlídné slovo, pomocná ruka nebo laskavý úsměv.

Spasitel nám připomíná: „Kdo nalezne duši svou, ztratíť ji; a kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji.“²² Jedním z paradoxů života je to, že osoba, která ke všemu přistupuje s postojem „co z toho budu mít já“, může získat peníze, majetek a pozemky, ale nakonec ztratí pocit naplnění a štěstí, kterým se těší ten, kdo se o své talenty a dary štědře dělí s ostatními.

Přeji si vydat svědectví, že službu, jež přináší to největší naplnění, může poskytnout každý z nás, je-li ve službě Mistra. Ze všech rozmanitých činností, kterým jsem se v životě věnoval, mi nic nepřinášelo takovou odměnu nebo užitek, jako když jsem přijal povolání ke službě v této Církvi. Každé bylo odlišné. Každé přineslo jiné požehnání. Největšího naplnění v životě dosáhneme poskytováním služby druhým a nikoli posedlostí tím, „co z toho budu mít já“. O tom vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.