Srdce zlomené a duch zkroušený

Obrázek

Jak mám rád staršího Josepha B. Wirthlina! Básník Rudyard Kipling napsal v roce 1897 tato slova jako varování britskému impériu před pýchou:

Když Kipling hovořil o zkroušeném srdci jako o „odvěké oběti“, možná měl na mysli slova krále Davida v 51. Žalmu: „Oběti Boží [je] duch skroušený; [srdce zlomené a zkroušené].“ (V. 19.) Davidova slova ukazují, že i v dobách Starého zákona Pánův lid rozuměl tomu, že své srdce musí odevzdat Bohu, že zápalné oběti samy nestačí.

Oběti nařízené během Mojžíšovy dispensace symbolicky poukazovaly na smírnou oběť Mesiáše, který jediný bude moci usmířit hříšného člověka s Bohem. Jak učil Amulek: „Vizte, toto je celý význam zákona, každý bod ukazuje k oné veliké a poslední oběti… [k Synu Božímu].“ (Alma 34:14.)

Ježíš Kristus po svém vzkříšení prohlásil lidem v Novém světě:

„Oběti vaše a zápalné oběti vaše skončí, neboť nebudu přijímati žádnou z [nich]. …

A budete mi přinášeti jako oběť srdce zlomené a ducha zkroušeného. A kdo ke mně přijde se srdcem zlomeným… toho pokřtím ohněm a Duchem Svatým.“ (3. Nefi 9:19–20.)

Co je srdce zlomené a duch zkroušený? A proč je to považováno za oběť?

Dokonalý příklad nám, jako ve všem, nabízí Spasitelův život – ačkoli byl Ježíš Nazaretský zcela bez hříchu, kráčel životem se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem, jak to projevil svým podvolením se vůli Otce. „Nebo jsem sstoupil s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal.“ (Jan 6:38.) Svým učedníkům řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Matouš 11:29.) A když přišel čas, aby zaplatil nejvyšší oběť vyžadovanou usmířením, Kristus necouvl, aby nepil z hořkého kalicha, ale zcela se podvolil vůli svého Otce.

Spasitelovo dokonalé podvolení se Věčnému Otci je pravou podstatou zlomeného srdce a zkroušeného ducha. Kristův příklad nás učí, že zlomené srdce je věčnou vlastností božskosti. Když je naše srdce zlomené, jsme zcela otevřeni duchu Božímu a přiznáváme si, že ve všem, co máme a co jsme, zcela závisíme na Něm. Takto vyžadovaná oběť je obětí pýchy ve všech jejích podobách. Jako poddajná hlína v ruce dovedného hrnčíře mohou být ti, kteří mají zlomené srdce, hněteni a tvarováni v rukou Mistra.

Srdce zlomené a duch zkroušený jsou také požadavky pro pokání. Lehi učil:

„Pročež vykoupení přichází ve Svatém Mesiáši a skrze něj. …

Vizte, dává sebe jako oběť za hřích, aby naplnil smysl zákona pro všechny ty, kteří mají srdce zlomené a ducha zkroušeného; a pro nikoho jiného nemůže býti smysl zákona naplněn.“ (2. Nefi 2:6–7.)

Když hřešíme a toužíme po odpuštění, zlomené srdce a zkroušený duch znamenají zakusit to, co apoštol Pavel nazval „zármutek, kterýž jest podlé Boha,… [který] pokání… působí“. (2. Korintským 7:10.) Toto přichází, když naše touha očistit se od hříchu je tak spalující, že nás srdce bolí zármutkem a my prahneme po tom, abychom byli smířeni s naším Otcem v nebi. Ti, již mají zlomené srdce a zkroušeného ducha, jsou ochotni dělat cokoli a vše, co od nich Bůh požaduje, bez odporu nebo nelibosti. Přestáváme dělat věci svým způsobem a místo toho se je učíme dělat způsobem Božím. Ve stavu takové poddajnosti může usmíření působit a může dojít k pravému pokání. Kajícní potom zakusí posvěcující moc Ducha Svatého, která je naplní pokojem svědomí a radostí z usmíření s Bohem. V zázračném sjednocení božských vlastností nás tentýž Bůh, který nás učí, abychom kráčeli se zlomeným srdcem, vyzývá, abychom se radovali a byli dobré mysli.

Když jsme obdrželi odpuštění hříchů, zlomené srdce slouží jako božský štít před pokušením. Nefi se modlil: „Kéž jsou brány pekla přede mnou neustále uzavřeny, protože srdce mé je zlomeno a duch můj je zkroušený!“ (2. Nefi 4:32.) Král Beniamin učil svůj lid, že když budou kráčet v hlubinách pokory, budou se moci vždy radovat a budou „naplněni láskou Boží a vždy si [budou] udržovati odpuštění hříchů“. (Mosiáš 4:12.) Když odevzdáme své srdce Pánu, vábení světa zkrátka ztratí na zajímavosti.

Existuje ještě další rozměr zlomeného srdce – totiž naše hluboká vděčnost za Kristovo utrpení za nás. V Getsemanech Spasitel „sestoupil pod všechny věci“ (NaS 88:6), když nesl břemeno hříchu za každou lidskou bytost. Na Golgotě „vylil na smrt duši svou“ (Izaiáš 53:12) a Jeho velké srdce se doslova zlomilo všeobjímající láskou k dětem Božím. Když pamatujeme na Spasitele a na Jeho utrpení, naše srdce se rovněž zlomí vděčností za tohoto Pomazaného.

Když Pánu přineseme oběť všeho, co máme a čím jsme, On naplní naše srdce pokojem. Obváže zkroušené srdcem (viz Izaiáš 61:1) a požehná náš život Boží láskou, „sladší nade vše, co je sladké… a ryzí nade vše, co je ryzí“. (Alma 32:42.) O tomto svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.