Buďte živi z víry, ne ze strachu

Drazí bratři a sestry, připojuji se k vám ve vyjádření své lásky a podpory presidentu Eyringovi a jeho rodině. President Hinckley mi toto povolání ke službě v Kvoru Dvanácti sdělil ve čtvrtek pozdě odpoledne. Ani nedokážu vyslovit všechny ty smíšené pocity, které od té doby mám. V noci jsem nemohl spát a hodně jsem se modlil. Mou mysl však utišuje znalost toho, že president Hinckley je prorok a že členové Církve se za mě i za mou rodinu budou modlit.

Říci, že si připadám velmi neadekvátně, ani zdaleka nevystihuje mé pocity. Když jsem byl v dubnu 1996 povolán generální autoritou, také se mi zdálo, že se na to povolání nehodím. Starší Neal A. Maxwell mě ujistil, že tou nejdůležitější kvalifikací pro každého z nás, kdo slouží v království, je neochvějnost při vydávání svědectví o božskosti Spasitele. Tehdy mě v ten okamžik naplnil pokoj a zůstal se mnou od té doby, protože Spasitele miluji a mám duchovní zážitky, které mi umožňují o Něm vydávat svědectví. Raduji se z příležitosti vydávat svědectví o Ježíši Kristu na celém světě bez ohledu na mé nedostatky (viz NaS 107:23).

V Nauce a smlouvách 68, ve verších 5 a 6 čteme:

„Vizte, toto je slib Páně vám, ó vy služebníci moji.

Pročež, buďte dobré mysli a nebojte se, neboť já, Pán, jsem s vámi a budu státi při vás; a budete vydávati svědectví o mně, a to o Ježíši Kristu, že jsem Syn živého Boha, že jsem byl, že jsem a že mám přijíti.“

Modlím se o společenství Ducha Svatého, když k vám budu toto sabatní ráno krátce hovořit.

Při přijetí tohoto povolání mě prostupuje naléhavá myšlenka, že musíme být živi z víry, a ne ze strachu. Ve 2. Timoteovi apoštol Pavel hovoří o víře Timoteovy babičky Loidy a jeho matky Euniky. Pavel píše:

„Nebo nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné.“ (2. Timoteovi 1:7.)

I já v mém vlastním případě uznávám odkaz předků, nyní již na druhé straně závoje, kteří při budování království Božího na zemi dali vše, o co byli žádáni.

Jsem vděčný za to, že po celý svůj život jsem byl obklopen těmi, kteří milovali Spasitele. Mé srdce přetéká vděčností za mou rodinu. Má žena, Mary, je radostí mého života. Její duchovní síla, spravedlivý příklad, smysl pro humor a láskyplná podpora mi jsou požehnáním po celý život. Naše tři děti a jejich manželští partneři mi jsou zdrojem velkého osobního zadostiučinění a společně s našimi devíti vnoučaty jsou pro nás velkým požehnáním. Jejich víra a modlitby a dobrota jejich života jsou pro Mary i pro mne velkou útěchou.

Když se ohlédnu zpět na své mládí v Loganu v Utahu (v proslulém údolí Cache staršího Perryho), uvědomuji si, jak požehnán jsem byl tím, že jsem byl vychováván v dobrém domově – že jsem měl spravedlivou matku, která byla plna víry, a milujícího otce, a staršího bratra, který mi byl vynikajícím příkladem a přítelem a rádcem, a mladší sestru, která mě měla ráda a podporovala mě. A jak požehnán jsem byl nadanými a oddanými vedoucími Církve, učiteli, trenéry a přáteli, kteří mi byli úžasným příkladem.

Jako mladý muž jsem měl příležitost sloužit v Britské misii, což bylo klíčovým, určujícím okamžikem mého života. Vliv statečného presidenta misie je jedním z největších zázraků znovuzřízeného evangelia. Před několika týdny jsem v církevním ústředí obdržel k narozeninám přání od ženy, kterou jsem před mnoha lety pomáhal učit v Gloucesteru v Anglii. Ztratil jsem na ni kontakt. Informovala mě, že jsou s manželem velmi aktivními členy, mají šest dětí a dvacet vnoučat, a všechny se narodily ve smlouvě. Možná to bylo to nejlepší přání k narozeninám, jaké jsem kdy dostal.

Mary a já jsme odešli z Utahu, abych mohl studovat právnickou fakultu v Palo Alto v Kalifornii. Plánovali jsme si, že se po promoci do Utahu vrátíme, ale Duch nás nabádal, abychom zůstali v Kalifornii. V Kalifornii jsme žili 33 let a vychovali jsme tam svou rodinu. Oba jsme měli mnoho příležitostí ke službě. Měli jsme rádi rozmanitost členů a jejich oddanost evangeliu Ježíše Krista. Budu navěky vděčný za úžasné Svaté posledních dnů v Kalifornii, kteří měli tak pozitivní vliv na můj život.

Posledních jedenáct a půl roku, kdy jsem sloužil jako Sedmdesátník, mě opravdu velmi obohatilo. Protože opouštím toto kvorum, přeji si, aby moji spolubratří věděli, že je mám rád a že si jich vážím za jejich zasvěcení a oddanost království Božímu na zemi – za jejich věrnost a dobré skutky. Přeji si, aby věděli, že byla radost s nimi sloužit.

Z celého srdce mám rád bratry, jimž vyjadřujeme podporu jako prorokům, vidoucím a zjevovatelům. Snažil jsem se sloužit se ctí a ulehčovat jejich zodpovědnostem, jak jen to bylo možné. Jsem vděčný Prvnímu předsednictvu a Kvoru Dvanácti za jejich dobrotivost, příklad, trpělivost, učení, laskavost, a za jejich oddanost našemu Nebeskému Otci a Jeho Synu, Ježíši Kristu, a Jeho znovuzřízenému evangeliu. Jsem vděčný, že Bůh povolal Josepha Smitha, aby byl prorokem, skrze něhož byla na zemi znovuzřízena plnost evangelia.

Zážitky, které získávám jako generální autorita, naplňují mé srdce vděčností za víru a dobrotivost Svatých posledních dnů po celém světě. Dva roky jsme sloužili na Filipínách. V dubnu 1961 poslal president Hinckley, tehdy asistent Dvanácti, do Manily první misionáře. Na Filipínách byl jen jeden filipínský nositel kněžství. Dnes je tam téměř 600 000 členů. Nemají lehký život a chybí jim mnoho materiálních věcí, ale milují Spasitele. Evangelium má mocný vliv na zlepšování jejich života. Sloužit v jejich středu je velkým požehnáním.

Také jsme sloužili tři roky na ostrovech v Pacifiku. Je pozoruhodné, že téměř 25 procent všech Polynésanů na světě jsou členy Církve. Jejich víra a duchovnost je úžasná. Se sestrou Cookovou jsem byl při jedné příležitosti ve Vava’u na ostrovech Tonga. Právě jsem na generálním zasedání konference kůlu promluvil o následování proroka. Při obědě po konferenci jsem seděl vedle význačného starého patriarchy. Naznačoval, jak je vděčný, že slyšel, co učí prorok. Vyprávěl mi tento příběh. Vava’u, což je relativně malý ostrov, má obvykle dostatek deště, ale s určitou pravidelností se tam opakují krutá sucha. Ostrov má dlouhé zátoky nebo zálivy, téměř jako průlivy, které se vinou do ostrova pod příkrými pahorky. Když sucho zanechalo vesnici bez vody, existoval pouze jeden způsob, kterým mohli získat pitnou vodu a zůstat naživu. V průběhu staletí zjistili, že pitná voda stéká dolů skalními formacemi uvnitř hor a vyvěrá na několika místech v moři.

Tonžané vypluli na svých malých loďkách s moudrým starším stojícím na jednom konci loďky a hledajícím správné místo. Silní mladí muži v loďce byli připraveni, aby se s nádobami ponořili hluboko do mořské vody. Když dosáhli vhodného místa, moudrý muž vztáhl obě paže k nebi. To byl signál. Silní mladíci vyskočili z loďky a potopili se tak hluboko, jak jen mohli, a naplnili nádoby pitnou pramenitou vodou. Tento starý patriarcha přirovnal tuto spásnou tradici k živým vodám evangelia Ježíše Krista a moudrého muže k proroku Božímu zde na zemi. Poznamenal, že voda byla čistá, pitná a za sucha zachraňovala život. Nebylo ale snadné ji najít. Netrénovaným očím byla neviditelná. Tento patriarcha chtěl vědět vše, čemu prorok učí.

Žijeme v nejisté době. Svět zoufale potřebuje pitnou pramenitou vodu, kterou je evangelium Ježíše Krista. Když se rozhodujeme, máme vědomě naslouchat prorokovi. Moje vlastní neoficiální poznámky naznačují, že president Hinckley ustavičně zdůrazňuje víru v Pána Ježíše Krista. To je následováno jeho důrazem na posilování rodiny a na to, abychom doma žili podle svého náboženství. Stále znovu a znovu nám říká, že když budeme podle nějaké zásady žít, získáme svědectví o její pravdivosti, které na oplátku posílí naši víru.

Vím, že mnozí z vás si děláte starosti s výchovou svých dětí v těchto obtížných dobách a s prohlubováním jejich víry. Když jsme s manželkou začínali s vlastní rodinou v území Sanfranciského zálivu, měli jsme stejnou obavu. V kritickém bodě členům našeho kůlu poradil starší Harold B. Lee, tehdy člen Dvanácti, že své rodiny vychováme ve spravedlivosti, když:

1. Následujeme proroka.

2. Vytváříme opravdového ducha evangelia ve svém srdci a domově.

3. Jsme světlem pro ty, mezi nimiž žijeme.

4. Zaměřujeme se na obřady a zásady učené v chrámu. (Viz NaS 115:5; Harold B. Lee, „Your Light to Be a Standard unto the Nations“, Ensign, Aug. 1973, 3–4.)

Když jsme se touto radou řídili, naše víra se prohloubila a naše obavy se zmenšily. Věřím, že můžeme vychovat spravedlivé děti kdekoli na světě, pokud jsou doma učeny náboženským zásadám.

Jedna oblast, kde naši členové mohou být živi z víry a nikoli ze strachu, je naše misionářské úsilí. Před svým povoláním do předsednictva Sedmdesáti 1. srpna letošního roku jsem šest let sloužil v misionářském oddělení, z toho poslední tři roky jako výkonný ředitel pod starším M. Russellem Ballardem, který sloužil jako předseda misionářské výkonné rady.

Někteří misijní presidenti nás informovali o tom, že mnoho úžasných členů skrývá své členství v Církvi před sousedy a spolupracovníky. Nedávají lidem poznat, kdo jsou a čemu věří. Potřebujeme mnohem větší zapojení členů do sdílení poselství znovuzřízení. Římanům 10, verš 14, to uvádí do správného světla:

„Ale kterak budou vzývati toho [hovoří o Spasiteli], v kteréhož neuvěřili? A kterak uvěří tomu, o němž neslyšeli? A kterak uslyší bez kazatele?“

Verš 15. obsahuje úžasné poselství zmíněné v Izaiášovi:

„Jak krásné nohy zvěstujících [evangelium pokoje], zvěstujících dobré věci.“ (Viz také Izaiáš 52:7.)

Bylo zaznamenáno, že mají-li členové dosáhnout tohoto požehnání, musejí pohnout nohama a nechat zaznít svůj hlas.

Kažte evangelium mé–Příručka k misionářské službě, byla poprvé představena v říjnu 2004. President Hinckley zahájil toto úsilí, když po misionářích žádal, aby se učili nauce a aby učili zásadám prostřednictvím Ducha. Každý člen Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti přispěl významnou měrou. Starší Ballard a já jsme pocítili, že okna nebes se otevřela a Pánova inspirace se vylila, aby tomuto velkolepému materiálu umožnila vzniknout. Členové Církve si objednali více než jeden a půl milionu výtisků příručky Kažte evangelium mé. Pokládá úžasný základ, a misionáři jsou mocní, duchovní učitelé. Máme-li však dosáhnout toho, co požadoval president Hinckley, členové, kteří jsou živi z víry a nikoli ze strachu, se musejí dělit o evangelium se svými přáteli a kolegy.

Ve svých jednotlivých povoláních musíme mít víru a nesmíme se bát.

Naše dcera Kathryn slouží jako presidentka Primárek ve svém sboru v Salt Lake City. S manželkou jsme minulou neděli navštívili její sbor, abychom viděli vystoupení Primárek na shromáždění svátosti nazvané „Budu Ho následovat s vírou“. Byl jsem nadšený, když jsem slyšel děti recitovat verše z písem a příběhy spolu s písněmi, které se zaměřovaly na víru v Krista.

Po shromáždění jsem se jí zeptal na její povolání. Řekla, že zpočátku jí její povolání táhlo k zemi. Většinu času trávila řešením problémů. Potom se předsednictvo rozhodlo zdůrazňovat lásku, víru a modlitbu. Náhle jí na mysl přicházely duchovní dojmy týkající se konkrétního dítěte nebo rodiny. Napětí nahradila láska. Říká mi, že když jednaly na základě vnuknutí Ducha, Primárky odrážely úctu a pokoj a docházelo ke skutečné výuce evangelia.

Je to naše víra v Ježíše Krista, co nás podporuje na křižovatkách životní pouti. Je to první zásada evangelia. Bez ní bychom, nehledě na veškeré úsilí, ničeho nedosáhli, vynakládali bychom drahocenný čas, ale nikam bychom se nedostali. Je to Kristus, kdo pronáší výzvu, abychom Ho následovali a dali Mu své břímě a nesli Jeho jho, neboť „jho [Jeho] zajisté jestiť rozkošné, a břímě [Jeho] lehké“. (Matouš 11:30.)

Není žádné jiné jméno pod nebem, kterým může být člověk spasen (viz Skutky 4:12). Musíme na sebe vzít Jeho jméno a přijmout Jeho obraz do svého obličeje, abychom Mu, až přijde, byli podobnějšími (viz 1. Jan 3:2; Alma 5:14). Když se rozhodneme s vírou následovat Krista, místo abychom si ze strachu vybrali jinou cestu, budeme požehnáni následky, které jsou v souladu s naším rozhodnutím (viz NaS 6:34–36).

Kéž všichni uznáváme neporovnatelný dar života, kterému se všichni těšíme, a vzdáváme za něj díky i za dech, který nám On každodenně propůjčuje. Kéž se rozhodneme dostát svému přesvědčení na životních křižovatkách a používáme víru v Ježíše Krista. Modlím se o to, abychom byli živi z víry a ne ze strachu. Vydávám své svědectví o Bohu, který je naším Nebeským Otcem, a o Jeho Synu, Ježíši Kristu, který usmířil naše hříchy, ve jménu Ježíše Krista, amen.