Po všem, co my můžeme učiniti

Slyšel jsem, že při pronášení proslovu na generální konferenci ještě nikdo nezemřel. Pokud se tak stane dnes, upřímně se omlouvám.

Když jsem sloužil povinnou vojenskou službu v Argentině, četl jsem knihu, na jejíhož autora si nevzpomínám. Napsal: „Rozhodl jsem se nebýt obyčejným mužem; mám právo stát se někým mimořádným, budu-li toho schopen.“

Být někým mimořádným znamená být úspěšným, jedinečným a vynikajícím.

Tato věta se mi trvale zapsala do mysli a do srdce. Cítil jsem a cítím, že my, členové Církve Ježíše Krista, jsme se rozhodli nebýt obyčejnými muži a ženami. Poslední slova, „budu-li toho schopen“, mě přiměla k přemýšlení, že nestačí jenom být formálně pokřtěn a konfirmován, ale že musíme plnit a ctít závazek, který jsme v onen památný den Pánu dali.

Lehi učil svého syna Jákoba slovy: „Pročež, lidé jsou svobodni podle těla; a vše je jim dáno, co je člověku nezbytné. A jsou svobodni, aby si zvolili svobodu a věčný život skrze velikého Prostředníka všech lidí, nebo aby si zvolili zajetí a smrt podle zajetí a moci ďáblovy; neboť ten se snaží, aby všichni lidé byli bídní jako on sám.“ (2. Nefi 2:27.)

To, o co usilujeme, jsou nepochybně svoboda a věčný život. Chvějeme se už jen při pomyšlení na smrt a ďáblovo zajetí.

Nefi nás jasně učil, co máme dělat. Řekl: „Neboť víme, že milostí jsme spaseni po všem, co my můžeme učiniti.“ (2. Nefi 25:23.)

Věřím, že tím prvním, co musíme mít na mysli při činění všeho, „co my můžeme“, je pokání z našich hříchů. Nikdy nebudeme schopni dosáhnout svého božského potenciálu, zůstaneme-li ve svých hříších.

Mám hezké vzpomínky na den svého křtu, když mi bylo osm let. Konalo se to v odbočce Liniers, v první kapli, kterou Církev v Jižní Americe postavila. Když jsem se po křtu vracel s rodinou domů, můj starší bratr se se mnou začal prát, tak jak to často dělával. Vykřikl jsem: „Nedotýkej se mě! Nemohu hřešit!“ Jak dny míjely, uvědomil jsem si, že není možné, abych po zbytek svého života zůstal bez hříchu.

Je obtížné snášet utrpení, které nás potkává, ale skutečnými životními mukami je trpět důsledky vlastních nedostatků a hříchů, které na sebe uvalujeme sami.

Existuje jediná cesta, jak se zbavit tohoto utrpení. Je to prostřednictvím upřímného pokání. Poznal jsem, že když Pánu předložím zlomené srdce a zkroušeného ducha, pocit božského zármutku za své hříchy, když se pokořím, když činím pokání ze svých chyb, On, skrze svou zázračnou smírnou oběť, může tyto hříchy vymazat a již na ně nevzpomínat.

Argentinský básník José Hernández ve své slavné knize Martín Fierro napsal:

Nezakusíme-li božský zármutek, který je důsledkem našich hříchů nebo nespravedlivých skutků, bude pro nás nemožné zůstat na cestě vynikajících lidí.

Další důležitou hlavní zásadou, kterou máme mít na paměti, když děláme vše, „co my můžeme učiniti“, je vyhledávat a rozvíjet příležitosti, které nám život v evangeliu neustále nabízí, a uvědomovat si, že Pán nám dal vše, co máme. On se zasloužil o všechno, co je v našem životě dobré.

Další věcí, která musí být naší stálou zodpovědností, je dělat vše, „co my můžeme učiniti“, abychom se s celým lidstvem dělili o evangelium štěstí.

Před nějakou dobou jsem obdržel dopis od bratra Rafaela Péreze Cisnerose z Galicie ve Španělsku, ve kterém mi vylíčil své obrácení. Část jeho dopisu zní takto:

„Neměl jsem vůbec ponětí o smyslu života nebo o tom, co je skutečně rodina. Když jsem nakonec dovolil misionářům, aby přišli ke mně domů, řekl jsem: ,Předejte mi své poselství, ale upozorňuji vás, že nic mě nepřiměje změnit náboženství.‘ Moje děti a manželka při této první příležitosti pozorně naslouchaly. Měl jsem pocit, že jsem od této skupinky oddělený. Byl jsem vylekaný, a bez přemýšlení jsem šel do ložnice. Zavřel jsem dveře a z hloubi duše jsem se začal modlit tak, jako nikdy předtím. ,Otče, je-li pravda, že tito mladí muži jsou Tvoji učedníci a že přišli, aby nám pomohli, dej mi to, prosím tě, poznat.‘ Právě v tom okamžiku jsem začal plakat jako malé dítě. Prolil jsem hojně slz a pociťoval jsem štěstí, jaké jsem nezažil nikdy dříve. Byl jsem pohlcen do sféry plné radosti a štěstí, které pronikaly mou duší. Pochopil jsem, že Bůh odpověděl na mou modlitbu.

Celá moje rodina byla pokřtěna a byli jsme požehnáni tím, že jsme byli zpečetěni ve švýcarském chrámu, což ze mě udělalo nejšťastnějšího člověka na světě.“

Myslím, že tento příběh nás má motivovat k tomu, abychom dělali vše, „co my můžeme učiniti“, a dělili se o požehnání radosti, která pramení ze života podle evangelia štěstí.

Poslední myšlenka, o kterou se chci podělit, je ta, že máme dělat vše, „co my můžeme učiniti“, až do konce své zkoušky ve smrtelnosti. Bez pochyby máme živoucí příklady, jako je president Gordon B. Hinckley a mnozí další muži a ženy, kteří i nadále věrně slouží ve věku, v němž druzí to mohou považovat za obtížné.

Když jsem sloužil jako president Španělské misie Bilbao, zapůsobily na mě vlastnosti členů a misionářů, se kterými jsem se setkal a kteří posouvali dílo vpřed s velkými schopnostmi a s láskou, stejně jako mnozí věrní členové Církve v jiných částech světa. Jim všem vyjadřuji svou upřímnou úctu a obdiv.

Pán řekl, že ho „těší… poctíti ty, kdož [mu] slouží ve spravedlivosti a v pravdě do konce.

Veliká bude odměna jejich a věčná bude sláva jejich“. (NaS 76:5–6.)

Kéž máme vždy v mysli a v srdci slova Nefiho:

„Probuď se, duše má! Neklesej již v hříchu…

… duše má se bude v tobě radovati, Bože můj a skálo spasení mého.“ (2. Nefi 4:28, 30.)

Pokorně se modlím, aby nás Pán požehnal, abychom dělali vše, „co my můžeme učiniti“, na této „mimořádné“ stezce, kterou jsme si zvolili a o které svědčím, že je ta pravá, ve jménu Ježíše Krista, amen.