Jediný pravý Bůh a Ježíš Kristus, kterého On poslal

Obrázek

Jak se již starší Ballard zmínil na tomto zasedání, různé současné společenské dění přitahuje zvýšenou pozornost veřejnosti k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Pán pravil lidem v dávných dobách, že toto dílo posledních dnů bude podivuhodným dílem a divem¹, a tak tomu skutečně je. I když ale vyzýváme každého a všechny, aby tento div podrobně prozkoumali, nad jedním bychom nechtěli, aby se kdokoli podivoval – totiž zda jsme či nejsme „křesťané“.

Jakékoli sporné otázky v této oblasti se obvykle týkají dvou naukových záležitostí – našeho pohledu na Božstvo a naší víry v zásadu pokračujícího zjevení, ze které vyplývá otevřený kánon písem. Když na toto reagujeme, není třeba, abychom byli obhájci víry, ale nechtěli bychom být špatně pochopeni. A tak s přáním prohloubit porozumění těmto věcem a jednoznačně prohlásit, že jsme křesťané, budu dnes mluvit o první z těchto dvou naukových záležitostí, o nichž jsem se právě zmínil.

Náš první a nejpřednější článek víry v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů zní takto: „Věříme v Boha, Věčného Otce, a v Jeho Syna, Ježíše Krista, a v Ducha Svatého.“² Věříme, že tyto tři božské bytosti, které tvoří jediné Božstvo, jsou sjednoceny v účelu, ve způsobech, ve svědectví a v poslání. Věříme, že jsou naplněni tímtéž božským smyslem pro milosrdenství a lásku, spravedlnost a milost, trpělivost, odpuštění a vykoupení. Myslím, že je správné říci, že věříme, že jsou zajedno z každého významného a věčného hlediska, které si lze představit, vyjma toho, že to jsou tři bytosti spojené v jedné substanci, což je představa o Boží trojjedinosti, jež není v písmech obsažena, protože není pravdivá.

Ve známém a objemném Harperově biblickém slovníku se píše, že „oficiální nauka o trojjedinosti Boha, jak byla definována na velkých církevních koncilech ve čtvrtém a pátém století, se v [Novém zákoně] nevyskytuje“.³

A tak jakákoli kritika, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů nezastává současný křesťanský náhled na Boha, Ježíše a Ducha Svatého, se netýká naší oddanosti Kristu, ale spíše našeho přiznání (a mohu dodat správného), že náš náhled na Božstvo se rozchází s křesťanskou historií z období po Novém zákonu a vrací se k nauce, které učil sám Ježíš. Může být nyní užitečné zmínit se několika slovy o onom období po Novém zákonu.

V roce 325 po Kristu svolal římský císař Konstantin koncil v Niceji, aby – kromě jiného – vyřešil rostoucí spory o údajné Boží „trojjedinosti v jednotě“. Z vášnivých sporů duchovních, filosofů a církevních hodnostářů vzešlo (po dalších 125 letech a třech dalších významných koncilech)⁴ Nicejské vyznání a jeho pozdější úprava ve formě Atanášova vyznání. Různé proměny a variace těchto vyznání – a další vznikaly během staletí – prohlašovaly, že Otec, Syn a Duch Svatý jsou abstraktní, absolutní, transcendentní, iminentní, téže podstaty, stejně věční a nepoznatelní, bez těla, končetin a citů, přebývající mimo prostor a čas. Podle těchto vyznání jsou všichni tři členové Božstva oddělené osoby, avšak jsou jedinou bytostí, což je často zmiňováno jako „tajemství trojjedinosti“. Jsou to tři rozdílné osoby, avšak přesto to nejsou tři Bohové, ale jeden. Všechny tři osoby jsou nepochopitelné, a přesto je to jeden Bůh, který je nepochopitelný.

Souhlasíme s našimi kritiky přinejmenším v tomto bodě – že takováto formulace božství je vskutku nepochopitelná. Nelze se divit, že když takováto matoucí definice Boha byla zavedena v církvi, jeden mnich ve čtvrtém stolení zvolal: „Běda mi! Vzali mně mého Boha… a já teď nevím, koho uctívat nebo na koho se obracet.“⁵ Jak máme důvěřovat Někomu, jak Ho máme milovat a uctívat, neřku-li snažit se podobat Tomu, kdo je nepochopitelný a nepoznatelný? Jak máme chápat Ježíšovu modlitbu ke svému Otci v nebi, že „totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe [jediného] pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista“?⁶

Není naším záměrem zlehčovat přesvědčení jakékoli osoby ani nauku jakéhokoli náboženství. Prokazujeme úctu k jejich naukám, a o tutéž úctu žádáme i pro nauky naše. (Což je také jeden z článků naší víry.) Pokud však někdo tvrdí, že nejsme křesťané, protože nezastáváme názor na Božství ze čtvrtého nebo pátého století, co lze říci o oněch prvních křesťanských Svatých, z nichž mnozí byli očitými svědky živého Krista, kteří tento názor rovněž nezastávali?⁷

Prohlašujeme, že z písem je zcela zřejmé, že Otec, Syn a Duch Svatý jsou oddělené osoby, tři božské bytosti, a uvádíme tak jednoznačné příklady, jako je Spasitelova velká zástupná modlitba, o níž jsem se právě zmínil, Jeho křest provedený Janem, událost na hoře Proměnění a Štěpánova mučednická smrt – mám-li se zmínit jen o čtyřech.

Na základě těchto zdrojů z Nového zákona a dalších⁸, které nás napadají, může být zbytečné ptát se, co Ježíš myslel tím, když řekl: „Nemůžeť Syn sám od sebe nic činiti, jediné což vidí, an Otec činí.“⁹ Při jiné příležitosti řekl: „Sstoupil [jsem] s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal.“¹⁰ O svých protivnících řekl: „[Oni] viděli, i nenáviděli i mne i Otce mého.“¹¹ A samozřejmě je zde ona vždy uctivá podřízenost svému Otci, která přiměla Ježíše říci: „Co mne nazýváš dobrým? Žádný není dobrý, než jediný, totiž Bůh.“¹² „Otec větší jest nežli já.“¹³

Koho Ježíš po celá ta léta tak vroucně prosil, včetně tak úzkostných zvolání, jako „Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento“¹⁴ a „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“¹⁵ Uznání důkazů z písem, že jinak dokonale sjednocení členové Božstva jsou nicméně oddělené a samostatné bytosti, neznamená, že jsme vinni vírou v polyteismus; je to naopak součástí velmi důležitého zjevení ohledně povahy božských bytostí, které Ježíš přišel předat. Nejlépe to asi vyjádřil apoštol Pavel: „[Kristus Ježíš]… jsa v způsobu Božím, [nepovažoval]… za loupež rovný býti Bohu.“¹⁶

Souvisejícím důvodem, proč někteří vyjímají Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů z kategorie křesťanů, je ten, že věříme, podobně jako dávní proroci a apoštolové, ve ztělesněného – avšak zcela jistě oslaveného – Boha.¹⁷ Těch, kteří kritizují toto přesvědčení založené na písmech, se chci alespoň řečnicky zeptat: Pokud je představa ztělesněného Boha nepřístojná, proč jsou ústředními naukami a jedinečně nejtypičtějšími rysy veškerého křesťanství vtělení, usmíření a fyzické vzkříšení Pána Ježíše Krista? Pokud Božství tělo nejen nepotřebuje, ale ani po něm netouží, proč Vykupitel lidstva vykoupil své tělo a vysvobodil ho ze spárů smrti a hrobu, se zárukou, že se Jeho tělo již nikdy neoddělí od Jeho ducha, v čase i na věčnosti?¹⁸ Kdokoli, kdo zamítá představu ztělesněného Boha, zamítá také smrtelného a vzkříšeného Krista. Nikdo, kdo se považuje za opravdového křesťana, toto nemůže chtít tvrdit.

Komukoli v dosahu mého hlasu, kdo pochybuje o našem křesťanství, vydávám toto svědectví. Svědčím o tom, že Ježíš Kristus je skutečný žijící Syn skutečného žijícího Boha. Tento Ježíš je náš Spasitel a Vykupitel, jenž byl pod vedením Otce Stvořitelem nebe a země a všeho, co v nich je. Vydávám svědectví, že se narodil z panenské matky, že během svého života vykonal mocné zázraky, kterých byly svědky celé zástupy Jeho učedníků i Jeho nepřátel. Svědčím o tom, že měl moc nad smrtí, protože byl božský, ale ochotně se podrobil smrti kvůli nám, protože na určitý čas byl také smrtelný. Prohlašuji, že díky svému ochotnému podrobení se smrti vzal na sebe hříchy světa, zaplatil nekonečnou cenu za každý zármutek a nemoc, za každé trápení a neštěstí od Adama až do konce světa. Tímto činem zvítězil nad hrobem fyzicky a nad peklem duchovně a osvobodil lidskou rodinu. Vydávám svědectví, že byl doslova vzkříšen z hrobu a poté, co vystoupil ke svému Otci, aby dokončil proces tohoto vzkříšení, se zjevoval opakovaně stovkám učedníků ve Starém světě i ve světě Novém. Vím, že On je Svatý Izraelský, Mesiáš, který se jednoho dne vrátí v konečné slávě, aby vládl na zemi jako Pán pánů a Král králů. Vím, že není dáno žádného jiného jména pod nebem, jímž by člověk mohl být spasen, a že pouze tím, že se budeme zcela spoléhat na Jeho zásluhy, milosrdenství a věčnou milost¹⁹, můžeme získat věčný život.

Mé další svědectví ohledně této nádherné nauky se týká toho, že Ježíš, v přípravě na svou mileniální vládu v posledních dnech, již přišel, a to vícekrát, ve ztělesněné, majestátní slávě. Na jaře v roce 1820 byl jeden 14letý chlapec zmaten mnohými naukami, které stále matou většinu křesťanstva, a tak se vydal do lesnatého háje, aby se pomodlil. V odpověď na onu upřímnou modlitbu pronesenou v tak mladém věku, se chlapci-prorokovi Josephu Smithovi zjevili Otec a Syn jako ztělesněné, oslavené bytosti. Onen den byl začátkem návratu pravdivého, novozákonního evangelia Pána Ježíše Krista a znovuzřízení dalších prorockých pravd, které byly dány od Adama až po současnost.

Svědčím o tom, že moje svědectví ohledně těchto věcí je pravdivé a že nebesa jsou otevřena všem těm, kdo usilují o totéž potvrzení. Kéž skrze Svatého Ducha Pravdy můžeme my všichni poznat „[jediného] pravého Boha, a Ježíše Krista, [kterého On poslal]“.²⁰ Kéž pak žijeme podle Jejich učení a jsme pravými křesťany, skutkem i slovem, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.