2016
Andělé jménem pan a paní Dunnovi
October 2016


Hlasy Svatých posledních dnů

Andělé jménem pan a paní Dunnovi

Obrázek
angels named Mr. and Mrs. Dunn

Ilustrace Wilson Ong

Právě jsem sledovala něco v televizi, když mi zavolala maminka a řekla mi, že její bratr, můj 92letý strýc Floyd, a jeho manželka, teta Millie, onemocněli chřipkou a nemají doma žádné jídlo. Ani jednomu z nich nebylo natolik dobře, aby si mohl zajít pro něco do obchodu. Strýc Floyd a teta Millie neměli poblíž žádného jiného člena rodiny, takže neměli nikoho, kdo by jim pomohl.

Maminka se mě zeptala, zda bych jim mohla pomoci já. Na této straně rodiny jsem jedinou členkou Církve a v podobných situacích jsem byla požádána o pomoc i dříve. Problémem ale bylo, že já jsem žila v Utahu a moje teta se strýcem bydleli v Hemetu v Kalifornii.

Řekla jsem mamince, aby mi dala chvíli na promyšlení celé situace. Měla jsem kamarádku, která žila nedaleko Hemetu, a tak jsem jí zavolala a zeptala se, zda v Hemetu někoho zná. Pověděla mi o ženě, s níž sloužila v kalifornském chrámu Redlands a která se jmenovala sestra Dunnová a byla tamější presidentkou Pomocného sdružení.

Když sestra Dunnová zvedla telefon, spustila jsem: „Dobrý den, sestro Dunnová. Vy mě neznáte, ale jmenuji se Nancy Littleová a bydlím v Utahu. Jsem členkou Církve, ale moje teta se strýcem, kteří bydlí v Hemetu, členové nejsou. Jsou nemocní a nemají doma žádné jídlo.“ Řekla jsem jí, kde bydlí, což bylo daleko od místa, kde bydlela ona, a poprosila jsem ji, zda by mi nemohla poskytnout informace o nějaké blízké restauraci, která by jim mohla doručit jídlo.

Sestra Dunnová však trvala na tom, že jídlo mé tetě a strýci zajistí a přiveze ona s manželem. Shodou okolností měli doma navařenou polévku a upečený domácí chléb a její maminka zrovna upekla sušenky. Protestovala jsem, ale ona trvala na svém.

Za pár hodin mi sestra Dunnová zavolala a ubezpečila mě, že všechno je v pořádku. Později mi zavolala maminka a pověděla mi, co strýc Floyd řekl o jejich návštěvě. Řekl: „Přišli k nám domů andělé jménem pan a paní Dunnovi. Přinesli plnou náruč jídla: ovoce, zeleninu, domácí polévku, chléb a sušenky. Byly to ty nejlepší sušenky, které jsem kdy jedl.“ Dunnovi si popovídali s mým strýcem, pomohli jim se vším, co potřebovali, a potom bratr Dunn přenesl mou křehkou tetu Millie, která trpěla Alzheimerovou chorobou, z postele do kuchyně, aby jí sestra Dunnová mohla nakrmit.

Strýc Floyd plakal, když mé matce o této návštěvě vyprávěl. Řekl, že nikdy nepotkal tak laskavé a starostlivé lidi. Také mé matce řekl, že mám štěstí, protože bydlím v Utahu a jsem obklopená „všemi těmi mormony“.

Čtyři dny po této návštěvě šel strýc Floyd do schránky pro poštu, uklouzl a upadl. Uhodil se do hlavy a o čtyři dny později zemřel. S výjimkou pečovatelky byli bratr a sestra Dunnovi posledními lidmi, s nimiž se můj strýc před svou smrtí viděl.

Jsem vděčná za křesťanský příklad jedné z mých sester v Pomocném sdružení, která žije stovky kilometrů ode mě, kterou jsem do této chvíle nepotkala a která mé tetě a strýci pomohla.