Výuka pravé nauky

Slovo Boží je nauka, které učí Ježíš Kristus a Jeho proroci. Alma věděl, že slova nauky mají velkou moc. Dokáží otevřít mysl, takže lidé vidí duchovní věci, které pro přirozené oko viditelné nejsou. A mohou otevřít srdce, aby lidé pocítili lásku Boží a lásku k pravdě. Aby nám Spasitel otevřel oči a srdce, využíval obou těchto zdrojů moci a v 18. oddíle Nauky a smluv učí této své nauce ty, o nichž si přál, aby Mu sloužili jako misionáři. Poslechněte si tato slova a přemýšlejte při tom o onom mladém muži z vaší rodiny, který nyní váhá ve své přípravě na misii. Takto Mistr učil své dva služebníky a takto i vy můžete učit Jeho nauce onoho mladého muže, kterého máte rádi:

„A nyní, Olivere Cowdery, pravím tobě, a také Davidu Whitmerovi, cestou přikázání; neboť, vizte, přikazuji všem lidem všude, aby činili pokání, a pravím vám, tak jako Pavlovi, svému apoštolovi, neboť vy jste povoláni vpravdě týmž povoláním, kterým on byl povolán.

Pamatujte, cena duší je veliká v očích Božích.“ (NaS 18:9–10.)

Nejprve jim řekl, jak moc jim důvěřuje. Pak si nakloní jejich srdce tím, že jim řekne, jak moc Jeho Otec i On milují každou duši. Pak přechází k jádru své nauky. Popisuje, jak velký důvod máme my k tomu, abychom Ho milovali:

„Neboť, vizte, Pán, váš Vykupitel, vytrpěl smrt v těle; pročež on vytrpěl bolest všech lidí, aby všichni lidé mohli činiti pokání a přijíti k němu.

A on vstal opět z mrtvých, aby mohl přivésti všechny lidi k sobě, pod podmínkou pokání.

A jak veliká je radost jeho z duše, která činí pokání!“ (NaS 18:11–13.)

Když jim předal nauku týkající se Jeho poslání, aby otevřel jejich srdce, dává jim příkaz: „Pročež, vy jste povoláni hlásati pokání těmto lidem.“ (NaS 18:14.)

Nakonec jim otevírá oči, aby mohli vidět za závoj. Přenáší je i nás do budoucí existence, popsané ve velkém plánu spásy, kde můžeme jednoho dne být. Říká nám o nádherném společenství, kterému stojí za to věnovat veškeré své úsilí:

„A pakliže budete pracovati po všechny dny své při hlásání pokání tomuto lidu a přivedete jen jednu duši ke mně, jak veliká bude radost vaše s ní v království mého Otce!

A nyní, jestliže budete míti velikou radost s jednou duší, kterou jste přivedli ke mně do království mého Otce, jak velikou budete míti radost, jestliže přivedete mnoho duší ke mně!“ (NaS 18:15–16.)

V těchto několika pasážích nás učí nauce, kterou nám otevírá srdce, abychom mohli pociťovat Jeho lásku. A učí nás nauce, která nám otevírá oči, abychom viděli duchovní skutečnosti, jež jsou pro jakoukoli mysl, která není ozářena Duchem pravdy, neviditelné.

Tato potřeba otevřít oči a srdce lidí nám říká, jak musíme nauce učit. Nauka nabývá na moci tím, že Duch Svatý potvrzuje její pravdivost. Ty, které učíme, připravujeme, jak nejlépe umíme, na to, aby mohli přijímat nenápadná nabádání tichého a jemného hlasu. K tomu je třeba alespoň trochu víry v Ježíše Krista. Je třeba i trochu pokory, trochu ochoty podřídit se tomu, co si ohledně nás Spasitel přeje. Člověk, kterému se snažíte pomoci, má možná trošku od všeho, ale vy ho můžete podnítit k tomu, aby měl touhu věřit. Kromě toho můžete načerpat jistotu z další moci nauky. Pravda si dokáže sama připravit cestu. Stačí, když člověk naslouchá slovům nauky, a to mu může do srdce zasadit seménko víry. A i malinké seménko víry v Ježíše Krista přivolává Ducha.

To, jak se sami připravíme, můžeme ovlivnit více. Hodujeme na slově Božím v písmech a studujeme slova žijících proroků. Postíme se a modlíme se, abychom přivolali Ducha k nám i k člověku, kterého chceme učit.

Protože potřebujeme Ducha Svatého, musíme si dát pozor a dbát na to, abychom v učení nezašli za hranice pravé nauky. Duch Svatý je Duchem pravdy. Vyvarujeme-li se spekulací a osobních interpretací, vybízíme Ho tím k potvrzení toho, čemu učíme. To pro nás může být těžké. Člověka, na kterého se snažíte působit, máte rádi. Možná již nedbá na nauku, kterou slyšel dříve. Zdá se vám lákavé zkusit něco nového nebo senzačního. Ale Ducha Svatého přivoláváme, aby byl naším společníkem, jen tehdy, když dbáme na to, abychom učili pouze pravdivé nauce.

Jedním z nejspolehlivějších způsobů, jak se vyvarovat toho, že bychom se k falešné nauce třebas jen přiblížili, je ten, že se rozhodneme učit jednoduše. Tato jednoduchost nám zaručí spolehlivost, a nepřijdeme téměř o nic. Víme to, protože Spasitel nám řekl, abychom té nejdůležitější nauce učili malé děti. Poslechněte si, co přikázal: „A opět, nakolik rodiče mají děti v Sionu, nebo v kterémkoli jeho kůlu, jenž je organisován, kteří je neučí porozuměti nauce o pokání, víře v Krista, Syna živého Boha, a o křtu a daru Ducha Svatého vkládáním rukou, když je jim osm let, bude hřích na hlavě rodičů.“ (NaS 68:25.)

I dítě můžeme učit nauce o Ježíši Kristu tak, aby tomu rozumělo. Nauku spásy je proto možné s Boží pomocí učit jednoduchým způsobem.

Největší příležitosti máme při výuce dětí. Nejvhodnější čas pro výuku je začít brzy, dokud jsou děti malé a dokud ještě nepodléhají pokušením jejich pozemského nepřítele, a dlouho předtím, než pro ně v hluku svých osobních problémů může být těžké slova pravdy slyšet.

Moudrý rodič by si nikdy nenechal ujít příležitost shromáždit své děti kolem sebe, aby se mohly učit nauce Ježíše Krista. Těchto okamžiků je tak málo v porovnání s tím, jaké úsilí vyvíjí nepřítel. Na každou hodinu, během které do života dítěte přichází moc nauky, mohou připadat stovky hodin, kdy na dítě útočí sdělení a názory popírající nebo ignorující spásné pravdy.

Otázkou nemá být, zda jsme příliš unavení, abychom se na výuku nauky připravili, nebo zda by bylo lepší posílit vzájemnou blízkost s dítětem jen nějakou zábavnou činností nebo zda si dítě začíná myslet, že mu kážeme přespříliš. Otázka musí znít: „Máme-li jen tak málo času a příležitostí, kterými slovy nauky je mohu posílit proti útokům na jejich víru, které určitě přijdou?“ Slova, která řeknete dnes, mohou být tím, co si zapamatují. A dnešek za chvíli uplyne.

Roky utíkají, my učíme nauce, jak nejlépe umíme, a přesto ji někteří stále nepřijímají. To nás zarmucuje. Ale záznamy, které máme o rodinách v písmech, nám dodávají naději. Pomyslete na Almu mladšího a na Enose. V okamžicích, kdy jim bylo těžko, si vzpomněli na slova svého otce, na slova nauky Ježíše Krista. (Viz Enos 1:1–4; Alma 36:16–19.) To je zachránilo. Vaši výuku této posvátné nauky si budou pamatovat.

Do mysli se vám mohou vplížit dvě pochybnosti. Můžete pochybovat o tom, zda znáte nauku natolik dobře, abyste jí mohli učit. A jestliže jste jí již zkusili učit, můžete se podivovat nad tím, proč nevidíte nějak velký pozitivní výsledek.

V mé vlastní rodině se odehrál příběh mladé ženy, která měla odvahu začít učit nauce v době, kdy byla teprve nově obrácena a nebyla příliš vzdělaná. Skutečnost, že vliv jejího učení dosud nepřestává působit, mi dodává trpělivost, abych si počkal na plody svého vlastního úsilí.

Mary Bommeliová byla mou prababičkou. Nikdy jsem ji neviděl. Její vnučka ji slyšela vyprávět příběh jejího života, a tak ho zapsala.

Mary se narodila v roce 1830. Když jí bylo 24 let, učili její rodinu ve Švýcarsku misionáři. V té době ještě bydlela doma, tkala látky a prodávala je a snažila se tak pomoci uživit jejich rodinu hospodařící na malém statku. Když rodina uslyšela nauku znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista, věděla, že je pravdivá. Byli pokřtěni. Maryini bratři byli povoláni na misii, vydali se na ni bez měšce a mošny. Ostatní členové rodiny prodali svůj majetek a vydali se do Ameriky, aby se tam připojili ke Svatým.

Neměli ale dost peněz na cestu pro všechny. Mary dobrovolně zůstala, protože cítila, že by mohla vydělat dost peněz tkaním pro sebe i na to, aby si ušetřila na cestu. Dostala se do Berlína k jedné ženě, která si ji najala, aby tkala látku na oblečení pro její rodinu. Bydlela v pokoji pro služebné a stav si rozložila ve společné obytné místnosti.

Učit nauce Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů bylo v Berlíně protizákonné. Ale Mary si nedokázala nechat tu dobrou zprávu pro sebe. Paní domu a její přítelkyně sedávaly kolem stavu a naslouchaly učení této dívky ze Švýcarska. Vyprávěla jim o zjevení Nebeského Otce a Ježíše Krista Josephu Smithovi, o návštěvách andělů a o Knize Mormonově. Když se dostala k příběhu o Almovi, učila nauce o Vzkříšení.

To jí ale zkomplikovalo její tkaní. V té době mnoho dětí umíralo ve velmi útlém věku. Ženám, které ji poslouchaly, děti umřely, některým i více dětí. Když Mary učila onu pravdu o tom, že malé děti jsou dědici celestiálního království a že s těmito ženami a se Spasitelem a Nebeským Otcem mohou tyto děti opět být, stékaly ženám po tvářích slzy. Mary plakala také. A všechny tyto slzy namočily látku, kterou Mary tkala.

Maryino učení však způsobilo ještě vážnější problém. I když Mary ženy prosila, aby nemluvily o tom, co jim řekla, ony o tom mluvily. Tuto radostnou nauku sdílely se svými přítelkyněmi. A tak jednou večer někdo zaklepal na dveře. Byli to strážníci. Odvedli Mary do žaláře. Mary se cestou strážníka zeptala na jméno soudce, před kterého měla být druhý den ráno předvolána. Zeptala se, zda má rodinu. Zeptala se, zda je dobrým otcem a manželem. Strážník se usmál a popsal jí soudce jako světského člověka.

Ve vězení Mary poprosila o tužku a papír. Soudci napsala dopis. Napsala mu o Vzkříšení Ježíše Krista, tak jak je to popsáno v Knize Mormonově, o duchovním světě a o tom, jak dlouho bude soudce muset přemýšlet a hodnotit svůj život, než stane před posledním soudem. Napsala mu, že ví, že má mnoho důvodů k tomu, aby činil pokání z toho, co by zarmoutilo jeho rodinu a co by mu přineslo velké trápení. Psala mu celou noc. Ráno požádala strážníka, aby dopis soudci donesl. A on to udělal.

Později si soudce zavolal strážníka k sobě do kanceláře. Dopis, který Mary napsala, byl nezpochybnitelným důkazem, že učí evangeliu, a tak porušuje zákon. Netrvalo však dlouho a strážník přišel znovu do Maryiny cely. Oznámil jí, že všechna obvinění proti ní byla stažena a že je propuštěna. Kvůli tomu, že její učení nauky znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista otevřelo lidem oči a srdce, byla uvržena do žaláře. A díky tomu, že soudci hlásala nauku pokání, byla z žaláře osvobozena.¹

Učení Mary Bommeliové se dotklo více lidí než jen žen kolem tkalcovského stavu a onoho soudce. Můj otec, její vnuk, se mnou před svou smrtí několik večerů mluvil. Mluvil o tom, jaká radostná setkání ho brzy v duchovním světě čekají. Téměř jsem viděl onen jasný sluneční svit a ty úsměvy v ráji, když se mnou o tom s takovou jistotou mluvil.

V jednu chvíli jsem se ho zeptal, zda nepotřebuje z něčeho učinit pokání. Usmál se. Potichu se zasmál a řekl: „Ne, Hale, já jsem činil pokání během celého života.“ Nauka o ráji, které Mary Bommeliová učila ony ženy, byla skutečností i pro jejího vnuka. A i ta nauka, které Mary učila onoho soudce, ovlivnila život mého otce k dobrému. A ani tím učení Mary Bommeliové nekončí. Záznam o jejích slovech přinese pravdivou nauku mnoha generacím její rodiny, které se ještě ani nenarodily. Díky tomu, že věřila, že i nový obrácený má dostatečné poznání nauky, aby jí mohl učit, mysl a srdce jejích potomků budou otevřeny a posílí je to v jejich bitvě.

Vaši potomci se budou navzájem učit nauce, protože jste jí učili vy. Nauka dokáže ještě více než jen otevřít mysl pro duchovní věci a srdce pro lásku Boží. Kromě toho, že nauka přináší radost a klid, má také moc otevřít ústa. Stejně jako ony ženy v Berlíně si ani vaši potomci nedokáží nechat tyto dobré zprávy pro sebe.

Jsem vděčný za to, že mohu žít v době, kdy my i naše rodiny mají plnost znovuzřízeného evangelia. Jsem vděčný za Spasitelovo poslání lásky, které je určeno nám, a za slova života, která nám dal. Modlím se o to, abychom dokázali sdílet tato slova s lidmi, které máme rádi. Svědčím vám, že Bůh, náš Otec, žije a že miluje všechny své děti. Ježíš Kristus je Jeho Jednorozený Syn v těle a náš Spasitel. Vím, že je vzkříšený, a vím, že poslušností zákonů a obřadů evangelia Ježíše Krista můžeme být omyti a být čistí.