Co pro vás znamená Usmíření?

Možná nejcitovanějším veršem na našich shromážděních a v našich písemných materiálech je tento verš z knihy Mojžíšovy, který vše tak úžasně vysvětluje a shrnuje: „Neboť viz, toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka.“ (Mojžíš 1:39.)

Díky Vzkříšení každý z nás získá nesmrtelnost. Díky Usmíření ti, kteří budou mít dostatečnou víru v Pána Ježíše Krista, aby na sebe vzali Jeho jméno, ti, kteří budou činit pokání a žít v souladu s Jeho evangeliem, kteří budou dodržovat smlouvy uzavřené s Ním a s Jeho Otcem, a ti, kteří přijmou spásné obřady, které lze přijímat posvátným způsobem na posvátných místech, získají věčný život.

Nedokážu si vybavit, že bych někdy potkal člověka, který by prohlašoval, že má silnou víru v Ježíše Krista a který by si přitom dělal nějak velké starosti se Vzkříšením. Ano, každý z nás může mít otázky týkající se určitých detailů, ale rozumíme tomu, že toto základní zaslíbení zahrnuje všechny lidi a je zcela jisté.

Vzhledem k tomu, že získání věčného života je podmínečné a vyžaduje naše úsilí a dodržení daných podmínek, většina z nás občas, a možná pravidelně – či dokonce neustále – zápolí s pochybnostmi týkajícími se toho, zda žijeme tak, jak víme, že žít máme. Starší David A. Bednar z Kvora Dvanácti apoštolů položil tuto otázku: „Jsme snad mylně přesvědčeni, že cestu od dobrého k lepšímu a k tomu, abychom se stali svatými, musíme celou zvládnout sami, pouhou vytrvalostí, silou vůle a sebekázní?“³

Pokud by spasení bylo jen záležitostí našeho vlastního úsilí, měli bychom vážný problém, protože jsme všichni nedokonalí a nejsme schopni vždy všechno zcela dodržovat. Jak tedy můžeme získat pomoc, kterou potřebujeme? Nefi objasnil toto dilema týkající se vztahu mezi milostí a skutky, když svědčil: „Neboť víme, že milostí jsme spaseni po všem, co my můžeme učiniti.“ (2. Nefi 25:23.)

Průvodce k písmům nám připomíná, že milost je božský mechanismus neboli nástroj, který nám přináší sílu nebo pomoc skrze milosrdenství a lásku Ježíše Krista, které jsou dostupné díky Jeho Usmíření.⁴ A tak skrze milost Kristovu jsme vzkříšeni, a právě Jeho milost, láska a Usmíření nám pomáhají konat dobré skutky a činit nezbytný pokrok, který by jinak nebyl možný, kdybychom byli ponecháni napospas jen svým schopnostem a možnostem.

Na Nefim, kromě mnoha dalších věcí, obdivuji jeho postoj. Neměl snadný život, zvláště srovnáme-li to s pohodlím, které většina z nás považuje ve svém životě za samozřejmé. Než Nefi a jeho rodina dorazili do zaslíbené země, žili mnoho let v pustině. Byly doby, kdy trpěli hladem, žízní a kdy jim hrozilo nebezpečí. Nefi se musel potýkat s vážnými rodinnými problémy, které vyvolávali Laman a Lemuel, a nakonec se se svými následovníky oddělil od těch, kteří se k Lamanovi a Lemuelovi přidali.

Navzdory všemu tomuto strádání a těžkostem dokázal Nefi říci: „A stalo se, že jsme žili šťastně.“ (2. Nefi 5:27.)

Nefi věděl, že existuje způsob života, který přináší štěstí, jež nezávisí na těžkostech, problémech a zklamáních, která vstupují do života každého z nás. Dokázal vnímat Boží plán týkající se jeho osoby i jeho lidu v širších souvislostech, a proto byl schopen vyvarovat se toho, aby propadal sklíčenosti kvůli svému zklamání nebo kvůli správným postřehům, že život není spravedlivý. Život skutečně není spravedlivý, ale on i jeho lidé byli přesto šťastní. Věděli, že Usmíření skutečně nastane, a věřili, že se bude týkat i jich.

Nefi si pokládal významné otázky, které si můžeme pokládat i my, když přemýšlíme o tom, jaké místo Kristovo Usmíření zaujímá v našem životě:

„A tak, jestliže jsem tedy vídával tak veliké věci a jestliže Pán v blahosklonnosti své k dětem lidským přicházívá k lidem s tak mnohým milosrdenstvím, proč by mělo srdce mé lkáti a duše má prodlévati v údolí smutku a tělo mé chřadnouti a síla má ochabovati pro strasti mé?

A proč bych se měl poddávati hříchu pro tělo své? Ano, proč bych měl podléhati pokušením, aby onen zlý měl místo v srdci mém, aby ničil pokoj můj a sužoval duši mou? Proč se hněvám kvůli nepříteli svému?“ (2. Nefi 4:26–27.)

Po svém bědování si na své otázky odpověděl, neboť věděl, jak musí přistupovat ke svým problémům: „Probuď se, duše má! Neklesej již v hříchu. Raduj se, ó srdce mé, a nedej již místa nepříteli duše mé… Ó Pane, důvěřoval jsem v tebe a budu v tebe důvěřovati na věky.“ (2. Nefi 4:28, 34.)

Znamená to, že Nefi už neměl žádné problémy? Znamená to, že zcela rozuměl všemu, co ho v životě potkávalo? Vzpomeňte si na to, co odpověděl andělovi několik let předtím, když mu byla položena jedna důležitá otázka týkající se Kristova Usmíření, které mělo nastat v budoucnu: „Vím, že Bůh miluje své děti; nicméně neznám význam všech věcí.“ (1. Nefi 11:17.)

Ani my nemůžeme znát význam všech věcí, a ani ho znát nebudeme, ale můžeme a musíme vědět, že Pán miluje své děti a že můžeme ve svém životě a při svém zápolení obdržet plnou míru Kristovy milosti a Usmíření. Podobně i my víme, a musíme na to pamatovat, jak bláhové a nebezpečné je dopřávat onomu zlému místo ve svém srdci.

I když toto plně chápeme a zavážeme se, že vyloučíme to zlé a onoho zlého ze svého srdce a ze svého života, přesto selháváme, protože jsme až příliš často „přirozenými“ muži a ženami. (Viz Mosiáš 3:19.) A tak musíme být vděčni za zásadu pokání a musíme ji používat. Ačkoli často mluvíme o pokání jako o určité události, což někdy je, pro většinu z nás je to neustálý, celoživotní proces.

Samozřejmě, že existují hříchy vědomé i z nedbalosti, z nichž můžeme okamžitě začít činit pokání. Jsou určité druhy nepravostí a chyb, jichž můžeme zanechat nyní a k nimž se již nikdy nemusíme vracet. Můžeme být například plátci plného desátku po zbytek života, i když tomu tak v minulosti nebylo. Ale i ostatní oblasti našeho života vyžadují neustálé zdokonalování a naši trvalou pozornost, například naše duchovnost, schopnost pociťovat pravou lásku a vyjadřovat ji, citlivost vůči ostatním, ohled na členy rodiny, zájem o bližní, porozumění písmům, navštěvování chrámu a kvalita našich osobních modliteb.

Můžeme být vděčni za to, že Spasitel, který nám rozumí lépe, než my rozumíme sami sobě, zavedl svátost, abychom mohli pravidelně obnovovat své smlouvy přijímáním posvátných symbolů se závazkem, že na sebe vezmeme Jeho svaté jméno, že na Něj budeme vždy pamatovat a že budeme dodržovat Jeho přikázání. Když se řídíme tímto vzorem, který nám umožňuje „[žít] šťastně“, naše pokání i skutky dosáhnou vyšší kvality a naše schopnost chápat Usmíření a být za něj vděční se prohloubí.

Prorok Joseph Smith, několik týdnů před zorganizováním Církve v roce 1830, obdržel pozoruhodné zjevení, které nám pomáhá lépe porozumět Usmíření, protože to byla slova a učení samotného Spasitele. Spasitel sám sebe nazval „[Vykupitelem] světa“ (NaS 19:1), potvrdil, že se řídil vůlí Otce, a řekl: „Přikazuji ti, abys činil pokání a zachovával přikázání, která jsi obdržel.“ (NaS 19:13.)

Tento jednoduchý vzor pokání a poslušnosti je vskutku základem pro to, abychom mohli „[žít] šťastně“. Ačkoli víme, že právě toto musíme dělat, někdy možná zapomínáme, proč. Pán nám připomíná, proč to musíme dělat, těmito slovy z téhož zjevení:

„Neboť viz, já, Bůh, jsem vytrpěl tyto věci za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání;

Ale jestliže nebudou činiti pokání, musejí trpěti stejně jako já;

Kteréžto utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu – a přál jsem si, abych nemusel píti ten hořký kalich a mohl se stáhnouti –

Nicméně, sláva buď Otci, a já jsem vypil a dokončil jsem přípravy své pro děti lidské.“ (NaS 19:16–19.)

Jak pozoruhodné ponaučení! Jsem si jist, že nikdo z nás si nedokáže představit, jak hlubokou a intenzivní bolest Pán pociťoval, když vykonával ono veliké Usmíření. Pochybuji, že Joseph Smith v oné době plně chápal Spasitelovo utrpení, i když on sám získal hlubší porozumění a pochopení díky vlastním zkouškám a strádáním v pozdějších letech. Vzpomeňte si na nápravná slova, která pronesl sám Ježíš, když radil Josephovi a utěšoval ho během temných hodin jeho uvěznění v žaláři v Liberty. Pán tehdy jednoduše řekl: „Syn Muže sestoupil pod toto všechno. Jsi větší než on?“ (NaS 122:8.)

Tato otázka určená Josephovi je také otázkou, kterou si může položit každý z nás během svých osobních a konkrétních zápasů a těžkostí. Nikdo z nás nemá nikdy pochybovat o tom, jak zní správná odpověď.

Skutečnost, že Ježíš prožil to, co prožil, nikoli proto, že se tomu nemohl vyhnout, ale proto, že nás miluje, nás vskutku nutí k zamyšlení. Ježíš také miluje a ctí svého Otce tak hluboce a oddaně, že si to ani nedokážeme představit. Chceme-li na oplátku ctít a milovat Spasitele, nesmíme nikdy zapomenout na to, že to, co udělal, udělal pro nás, abychom nemuseli trpět tak, jak by to po nás požadovala spravedlnost sama.

Bičování, strádání, týrání, hřeby a nepředstavitelné vypětí a utrpení – to vše vedlo k tomu, že pociťoval mučivou agónii, kterou by nikdo bez Jeho schopností a bez Jeho odhodlání vytrvat a vytrpět vše, co ho mohlo potkat, nevydržel.

Když přemýšlíme o rozsahu Usmíření a o Vykupitelově ochotě trpět za všechny naše hříchy, máme si s vděčností uvědomovat, že smírná oběť toho pokrývá ještě mnohem více! Zamyslete se nad těmito Almovými slovy určenými věrnému lidu v Gedeonu téměř století předtím, než bylo Usmíření vykonáno:

„A [Ježíš] půjde, trpě bolesti a strasti a pokušení všeho druhu; a to se stane, aby se naplnilo slovo, jež praví, že na sebe vezme bolesti a nemoci lidu svého.

A vezme na sebe smrt, aby mohl uvolniti pouta smrti, jež spoutávají lid jeho; a vezme na sebe slabosti jejich, aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím podle těla, aby poznal podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho.

Nyní, Duch zná všechny věci; nicméně Syn Boží bude trpěti podle těla, aby na sebe mohl vzíti hříchy lidu svého, aby mohl vymazati přestupky jeho podle moci vysvobození svého; a nyní vizte, toto je svědectví, které je ve mně.“ (Alma 7:11–13.)

Zamyslete se nad dokonalým a univerzálním lékem na naše bolesti, strasti, pokušení, nemoci, hříchy, zklamání a přestupky. Dokážete si představit něco jiného než Ježíšovo Usmíření? Pak k tomu přidejte ono nedostižné Vzkříšení, a začínáme si uvědomovat dost na to, abychom mohli zpívat: „V úžasu stojím před láskou, kterou mi Ježíš nabízí.“⁵

Co pro vás i pro mne Usmíření znamená? Znamená to vše. Jákob vysvětlil, že můžeme být „smířeni [s Otcem] skrze usmíření Krista, jeho Jednorozeného Syna“. (Jákob 4:11.) To znamená, že můžeme činit pokání, být zcela v souladu s Ním a plně ho přijmout, a že se můžeme vyhnout omylům či nedorozuměním, která „[popírají] milosrdenství Kristova a [pokládají] za nic usmíření jeho a moc vykoupení jeho“. (Moroni 8:20.)

Budeme-li dbát Helamanovy rady, vyhneme se tím tomu, abychom potupili a zneuctili Spasitelovo Usmíření, což je stejně aktuální nyní, jako tomu bylo v letech bezprostředně předcházejících Pánovu příchodu na zem: „Ó, pamatujte, pamatujte, synové moji,… že není jiné cesty ani způsobu, jímž člověk může býti spasen, jedině skrze smírnou krev Ježíše Krista, který přijde; ano, pamatujte, že přijde, aby vykoupil svět.“ (Helaman 5:9.)

Jeho Usmíření vskutku zahrnuje celý svět a všechny lidi od počátku až do konce. Nezapomínejme však na to, že Usmíření je i při svém rozsahu a úplnosti nesmírně osobní a jedinečně uzpůsobené k tomu, aby dokonale vyhovovalo a dokonale odpovídalo individuálním okolnostem každého z nás. Otec a Syn znají každého z nás lépe, než my známe sami sebe, a připravili pro nás Usmíření, které zcela odpovídá našim potřebám, těžkostem a možnostem.

Díky Bohu za dar Jeho Syna a díky Spasiteli za Jeho Usmíření. Usmíření je skutečné a opravdu působí a povede nás tam, kde máme a chceme být.