Klení

Výraz maminčina obličeje mě hluboce zarmoutil. Šok. Zděšení. Zklamání. To vše se jí postupně zračilo v očích, až se vše slilo v jeden pocit – zrada.

I když mě celých patnáct let učila, abych slovy i skutky ctil Nebeského Otce, stál jsem tam vinen tím, že jsem vypustil z pusy jedno obzvláště hrubé slovo.

Klít jsem nechtěl. Ještě před rokem jsem neřekl jediné sprosté slovo. Během léta jsem však pracoval pro utažskou správu přírodních rezervací a tento zlozvyk jsem pochytil od chlapců, se kterými jsem pracoval.

Naším hlavním úkolem bylo sekat lopuchy podél státních silnic. Rychle jsme došli k závěru, že Arctium minus je obzvláště odporný plevel. Roste ve velkém množství téměř všude a vytlačí většinu ostatních rostlin. Jeho pichlavé květy se přilepí na všechno, co se mu přiblíží.

S lopatami v rukou jsme bojovali s touto nemesis celé léto do té míry, že jsme byli vyčerpaní – a začali jsme klít. Ze začátku mi slovník mých kamarádů připadal urážlivý. Pak jsem ho začal tolerovat. A nakonec jsem ho převzal. Na konci léta se mi klení lepilo na jazyk tak snadno jako pichlavé květy lopuchu na psí srst.

Reakce mojí matky na to, co mi vyklouzlo z pusy, mě ale přesvědčila, že s tím musím něco udělat.

Nebylo to snadné. Při klení nejde jen o výběr slov. Je to i způsob myšlení. Naše myšlenky jsou utvářeny rozhovory, které si pouštíme do života, slovy, která čteme, a obrazy, které sledujeme. Brzy jsem zjistil, že pokud chci změnit slova, která používám, musím změnit to, co jsem pozval do své mysli.

Naštěstí jsem aktivně navštěvoval shromáždění a seminář. Klení vytlačilo ušlechtilejší myšlenky, ale pobyt v prostředí, kde jsem byl těmto vyšším myšlenkám vystaven, umožnil, že ve mně začaly znovu zapouštět kořeny. Soustředil jsem se na to, abych každý den četl písma a modlil jsem se. Vyhýbal jsem se filmům a televizním programům, které přinášely temné myšlenky.

Postupně jsem zjišťoval, že se můj způsob vyjadřování zlepšuje. Na konci roku jsem se už svého zlozvyku klení zbavil úplně.

Od té doby jsem se toho naučil hodně o tom, jak jsou slova mocná. Slova mohou tvořit i ničit. Mohou ubližovat, nebo mohou léčit. Mohou lidi srazit, nebo mohou zasít semínka naděje a lásky.

Připadá mi zajímavé, že o samotném Spasiteli, Stvořiteli nebe a země, se hovoří jako o Slovu. (Viz Jan 1:1–4; NaS 93:6–11.)

Hlavní je toto: Stáváme se podobnějšími Slovu, když Mu naše slova vzdávají čest a odrážejí Jeho slávu.