Naše zodpovědnost zachránit

Před časem jsem dostal dopis od jednoho muže, který zbloudil z Církve. Je charakteristický pro příliš mnoho našich členů. Poté, co vysvětlil, jak se stal neaktivní, napsal:

„Míval jsem toho hodně a teď toho mám tak málo. Jsem nešťastný a mám pocit, jako by se mi nic nedařilo. Evangelium se mi nikdy neztratilo ze srdce, i když se mi ztratilo ze života. Prosím o vaše modlitby.

Nezapomínejte prosím na nás, kteří jsme tady venku – na ztracené Svaté posledních dnů. Vím, kde Církev je, ale někdy si myslím, že potřebuji někoho, kdo mi ukáže cestu, povzbudí mě, zbaví mě strachu a vydá mi svědectví.“

Při četbě tohoto dopisu jsem si vzpomněl na svou návštěvu jedné z nejvýznamnějších uměleckých galerií světa – slavného muzea Victoria and Albert Museum v Londýně. V nádherném rámu je zde vystaveno mistrovské dílo, které v roce 1831 namaloval Joseph Mallord William Turner. Na obraze vidíme těžká černá mračna a zuřivě rozbouřené moře, jež jsou varovnou předzvěstí nebezpečí a smrti. V dáli probleskuje světlo ze ztroskotaného plavidla. V popředí je velký záchranný člun vyzdvihovaný do výšky dalšími a dalšími vlnami zpěněné vody. Muži se mocně opírají do vesel a záchranný člun se noří do bouře. Na břehu stojí žena a dvě děti, promáčení deštěm a bičovaní větrem. Úzkostlivě hledí na moře. V duchu jsem si název obrazu zkrátil. Pojmenoval jsem si ho Záchranná akce.¹

Uprostřed bouří života číhá nebezpečí. Muži a ženy, chlapci a dívky zjišťují, že ztroskotali a hrozí jim zničení. Kdo se ujme řízení záchranného člunu, kdo se vzdá pohodlí domova a rodiny a vydá se zachraňovat?

Náš úkol není nesplnitelný. Jsme v Pánově službě, máme nárok na Jeho pomoc.

Když Mistr sloužil mezi lidmi, povolal v Galileji rybáře, aby opustili sítě a následovali Ho, slovy: „Učiním vás rybáře lidí.“² Kéž se připojíme k šikům rybářů mužů a žen, abychom mohli pomoci, jak nejlépe dokážeme.

Naší povinností je podat pomocnou ruku, abychom zachránili ty, kteří opustili bezpečí aktivity, tak aby mohli být uvedeni k Pánově stolu a hodovat na Jeho slově, těšit se ze společenství Jeho Ducha a nebýt již „hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží“.³

Zjistil jsem, že existují dva základní důvody, které z velké části vysvětlují návrat k aktivitě a změny postojů, návyků a činů. Zaprvé – někteří se vracejí proto, že jim někdo ukázal jejich věčné možnosti a pomohl jim rozhodnout se, že jich chtějí dosáhnout. Méně aktivní nemohou zůstat dlouho spokojení s průměrností, když vidí, že mají na dosah výtečnost.

Zadruhé – jiní se vracejí, protože jejich blízcí nebo „spoluměšťané svatých“ se řídili napomenutím Spasitele, milovali své bližní jako sebe samé⁴ a pomohli naplnit jejich sny a uskutečnit jejich touhy.

Katalyzátorem v tomto procesu byla – a stále bude – zásada lásky.

Lidé z Turnerova obrazu, kteří ztroskotali na moři zmítaném bouří, se ve skutečnosti velmi podobají mnoha našim méně aktivním členům, kteří čekají, až je zachrání ti, kteří řídí záchranné čluny. Jejich srdce touží po pomoci. Matky a otcové se modlí za své syny a dcery. Manželky vznášejí prosby k nebi, aby někdo nabídl pomocnou ruku jejich manželovi. Někdy se děti modlí za své rodiče.

Já se modlím, abychom měli touhu zachránit méně aktivní a přivést je zpět k radosti evangelia Ježíše Krista, aby se společně s námi všemi mohli podílet na všem, co plné členství nabízí.

Kéž podáme pomocnou ruku k záchraně ztracených, kteří nás obklopují: starých, ovdovělých, nemocných, lidí s postižením, méně aktivních a těch, kteří nedodržují přikázání. Kéž jim nabídneme pomocnou ruku a srdce znalé soucitu. Tím jim přineseme do srdce radost a pocítíme ono nádherné uspokojení, které k nám přichází, když pomůžeme druhému člověku na cestě k věčnému životu.