Co vás přivedlo do Rexburgu?

Poté, co jsme několik desítek let žili s manželem v oblasti, kde jsou členové Církve menšinou, jsme se přestěhovali do části Rexburgu v Idahu v USA, kde bydlely jen dvě nečlenské rodiny. Měli jsme to štěstí, že jsme bydleli vedle jedné z nich.

Když jsme poprvé zaparkovali na své příjezdové cestě, otec oné rodiny právě sekal trávník. Spolu s manželem jsme přešli náš trávník, abychom se s ním seznámili. Když jsem mu podávala ruku, zeptala jsem se: „Tak co přivedlo vaši rodinu do Rexburgu?“

Odpověděl: „Má práce – a zejména jsme hledali město, které potřebuje poznat Krista.“

Měla jsem pocit, jako by mi někdo chrstl kbelík studené vody do obličeje, ale usmála jsem se. V tom okamžiku jsem se rozhodla, že ať už náš nový soused udělá nebo řekne cokoli, staneme se těmi nejlepšími sousedy, jaké ta rodina kdy měla. Při každém setkání s nimi se budeme snažit reagovat laskavým, milujícím a uvážlivým způsobem, tak jak by to dělal Spasitel.

V následujících osmi letech se naše rodiny zúčastnily mnoha společných aktivit. Jejich matka byla zvána na akce Pomocného sdružení a účastnila se jich. Mě a mnohé naše sousedky z řad Svatých posledních dnů naopak zvala do klubu pro křesťanské ženy, který sponzorovala její církev. S manželem jsme byli zváni na taneční a klavírní recitály svých dětí. Jejich rodina se účastnila grilování a oslav pořádaných v sousedství. A jejich starší děti nám volaly, když potřebovaly svézt domů z práce, a svým rodičům se zrovna nemohly dovolat.

Jejich rodiče měli obavy, že by děti mohly nalézt až přílišné zalíbení ve Svatých posledních dnů, a tak svým synům nedovolili, aby se připojili ke skautskému programu našeho sboru. Náš domov nicméně považovali za bezpečné místo, kde dovolili svým dětem hrát si, když nás přijela navštívit naše vnoučata.

Pokaždé, když se naši sousedé pokoušeli pomoci nám uvědomit si, „jak se mýlíme,“ jsme jim připomněli, že s hlubokou úctou respektujeme jejich víru a způsob, jakým žijí a vychovávají své děti. Pak jsme dodali, že očekáváme, že budou stejně tak respektovat naši víru, která se rovněž soustřeďuje na Spasitelovo učení.

Když se jejich matka snažila z rozdílů mezi námi vytvořit hlubokou a nepřekonatelnou propast tím, že tvrdila, že Svatí posledních dnů věří v „jiného Ježíše“, připomněla jsem jí, že obě věříme, že On je božský a milovaný Syn Boží. Nakonec jsme se obě těšily z vřelého a přátelského vztahu.

Později se tato rodina odstěhovala, aniž by se připojila k Církvi. Ale jestli mohou říci: „Žili jsme mezi mormony; jsou to dobří a uctiví lidé s upřímným srdcem,“ pak mám pocit, že se nám podařilo být dobrými sousedy a pomoci jim být otevřenější a spravedlivější v jejich posuzování Svatých posledních dnů.