Vzkříšení Ježíše Krista a pravdy týkající se těla
Ježíš Kristus nás skrze své Vzkříšení učil významným pravdám týkajícím se těla.
Detail z obrazu Nevěřící Tomáš, Carl Heinrich Bloch
Pozadí © janniwet/iStock/Getty Images
„Řekl: Dokonánoť jest. A nakloniv hlavy, ducha Otci poručil.“ (Jan 19:30.) V tom okamžiku duch Ježíše Krista opustil Jeho tělo – tělo, které snášelo utrpení, aby mohl Ježíš usmířit hříchy všech lidí a pomáhat jim v jejich slabostech. (Viz Alma 7:12–13.) Toto tělo, nyní prázdná schránka, bylo sňato z kříže, zavinuto do plátna a nakonec položeno do hrobu. Třetího dne k hrobu přišly ženy, aby dokončily přípravy na pohřbení těla.
Ale tělo bylo pryč.
Nalezení prázdné hrobky bylo pouhým začátkem. Maria Magdaléna, apoštolové a mnozí další byli svědky něčeho zázračného – vzkříšeného a zdokonaleného Ježíše Krista v hmatatelné a lidské podobě.
Spasitel se chtěl ubezpečit, že ti, kteří byli Jeho svědky po Jeho Vzkříšení, plně pochopili, jaký druh těla má. Například vyzval apoštoly, aby se dotkli Jeho těla, aby se sami přesvědčili, že je tělesná bytost, a nikoli jakýsi přízrak. (Viz Lukáš 24:36–40.)1 Dokonce s nimi pojedl. (Viz Lukáš 24:42–43.)
Když poté apoštolové naplňovali své pověření hlásat evangelium Ježíše Krista, čelili protivenství a pronásledování – přičemž některé přicházelo kvůli tomu, že učili, že Ježíš Kristus byl vzkříšen a že v důsledku toho bude vzkříšeno celé lidstvo. (Viz Skutkové 4:1–3.)
V dnešní době je Vzkříšení Ježíše Krista právě tak ústředním bodem poselství, které Jeho Církev hlásá světu, jako tomu bylo tehdy. Prorok Joseph Smith řekl: „Základními zásadami našeho náboženství jsou svědectví apoštolů a proroků ohledně Ježíše Krista, že On zemřel, byl pohřben, opět vstal třetího dne a vystoupil na nebesa; a vše ostatní, co se týká našeho náboženství, jsou pouhé přídavky.“2
Vzkříšení pomáhá zodpovědět základní otázky týkající se podstaty Boha, naší podstaty a našeho vztahu k Bohu, účelu tohoto života a naděje, kterou máme v Ježíši Kristu. Níže je uvedeno několik pravd podložených Vzkříšením Ježíše Krista.
Nebeský Otec má oslavené tělo
První vidění, Gary L. Kapp
Názor, že Bůh má lidskou podobu, je dozajista pevně ukotven v Bibli3 i v obecně rozšířených představách, ale mnohé teologické a náboženské filosofické tradice tento názor zavrhují a dávají přednost Bohu „bez těla, končetin či citů“,4 protože podle tohoto pohledu je tělo (a obecně vzato hmota) hříšné či nepodstatné, zatímco duch, mysl či myšlenky jsou pravou podstatou nejvyššího bytí či reality.
Jak nádherně prosté a revoluční pak bylo zjevení Boží podstaty skrze Jeho Syna Ježíše Krista!
Spasitel během svého působení řekl: „Kdož vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 14:9.) Toto ještě více platilo po Jeho Vzkříšení se zdokonaleným a nesmrtelným tělem, které ukázalo, že „Otec má tělo z masa a kostí tak hmatatelné jako lidské; Syn také“. (NaS 130:22.)
Tím byla tedy zjevena fyzická podstata Nebeského Otce. Joseph Smith později vysvětlil: „To, co je bez těla neboli orgánů a končetin, není ničím. V nebi není žádný jiný Bůh než Bůh, který má maso a kosti.“5
Starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů to popsal takto: „Pokud Božství tělo nejen nepotřebuje, ale ani po něm netouží, proč Vykupitel lidstva vykoupil své tělo a vysvobodil ho ze spárů smrti a hrobu, se zárukou, že se Jeho tělo již nikdy neoddělí od Jeho ducha, v čase i na věčnosti? Kdokoli, kdo zamítá představu ztělesněného Boha, zamítá také smrtelného a vzkříšeného Krista.“6
Nebeský Otec je všemocný a vševědoucí a projevuje bezvýhradnou lásku
Jedinečné charakterové rysy Nebeského Otce jsou rovněž zjeveny v samotném Vzkříšení Ježíše Krista. Starší D. Todd Christofferson z Kvora Dvanácti apoštolů řekl: „Vzhledem k tomu, že Kristovo Vzkříšení je skutečné, jsou pochyby o všemohoucnosti, vševědoucnosti a dobročinnosti Boha Otce – který obětoval svého Jednorozeného Syna za vykoupení světa – nepodložené.“7
Moc, poznání a dobrotivost Boží jsou prokázány Vzkříšením Ježíše Krista, které nám poskytuje důkaz o moudrosti a lásce v plánu Nebeského Otce a Jeho schopnosti (a schopnosti Jeho Syna) tento plán uskutečnit.
Jsme Boží děti
Bible nás učí, že jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“, jako muži a ženy. (Genesis 1:27.) Vzkříšení Ježíše Krista tuto pravdu podporuje. Ježíš Kristus ve skutečnosti přímo v hodinu svého Vzkříšení zdůraznil náš vztah k Nebeskému Otci těmito slovy: „Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ (Jan 20:17; zvýraznění přidáno.)
Spasitel zjevil, že Bůh a lidstvo nejsou ve své základní podstatě naprosto odlišnými bytostmi. Základní podoba našeho těla je obdobou podoby našeho ducha8 a náš duch byl stvořen k obrazu Božímu, protože právě taková je podstata vztahu mezi rodičem a dítětem.
Tělo je uschopňující a zušlechťující dar
Foto David Stoker
Spasitel nám skrze své Vzkříšení ukázal, že fyzická, tělesná existence je nedílnou součástí věčného bytí Boha a Jeho dětí. Pán zjevil Josephu Smithovi: „Prvky jsou věčné a duch a prvek, neoddělitelně spojeny, získávají plnost radosti.“ (NaS 93:33.) Toto neoddělitelné spojení slučuje ducha a fyzickou hmotu, takže jsou jedním nesmrtelným, neporušitelným, vznešeným a dokonalým tělem – takovým druhem těla, které je schopno obdržet plnost radosti, kterou vlastní Bůh.
Naproti tomu mrtví, poté co měli fyzické tělo a pak od něj byli odděleni, aby mohli vstoupit do duchovního světa, pohlížejí „na … odloučení svého ducha od těla jako na porobu“. (NaS 138:50; viz také NaS 45:17.)
Dokonce i naše smrtelné tělo je nezbytnou součástí plánu Nebeského Otce a je to božský dar. Když náš předsmrtelný duch přichází na tuto zemi, je mu přidáno tělo. (Viz Abraham 3:26.) Prorok Joseph Smith učil: „Přišli jsme na tuto zemi, abychom mohli mít tělo a abychom ho mohli Bohu v celestiálním království představit čisté. V tom, že máme tělo, spočívá veliká zásada štěstí. Ďábel žádné tělo nemá, a v tom spočívá jeho trest.“9
Starší David A. Bednar z Kvora Dvanácti apoštolů učil: „Naše fyzické tělo umožňuje v plné šíři, hloubce a intenzitě prožít zkušenost, které jsme v předsmrtelné existenci prostě nemohli dosáhnout. Díky našemu fyzickému tělu jsou tak umocňovány naše vztahy s druhými lidmi, naše schopnost rozeznávat a jednat v souladu s pravdou a naše schopnost být poslušni zásad a obřadů evangelia Ježíše Krista. Ve třídě smrtelnosti zažíváme něhu, lásku, laskavost, štěstí, žal, zklamání, bolest, a dokonce i překážky v podobě fyzických omezení – to vše způsoby, jež nás připravují na věčnost. Jednoduše řečeno, existují ponaučení a zkušenosti, které musíme získat způsobem, který popisují písma – ‚podle těla‘. (1. Nefi 19:6; Alma 7:12–13.)“10
Joseph Smith navíc učil: „Všechny bytosti, které mají tělo, mají moc nad těmi, které ho nemají.“11 Satan nás může pokoušet, ale nemůže nás k ničemu přinutit. „Ďábel má nad námi moc pouze tehdy, když mu to dovolíme.“12
V konečném důsledku nám dar zdokonaleného a vzkříšeného těla pomáhá dostat se na věky za hranice Satanovy moci. Kdyby nebylo Vzkříšení, „duchové naši by se museli státi poddanými [ďáblu] …, aby již nepovstal[i]. A duchové naši by se museli státi podobnými jemu a my bychom se stali ďábly, anděly ďábla, a byli bychom vyloučeni z přítomnosti našeho Boha a zůstali bychom s otcem lží v bídě, jako on sám.“ (2. Nefi 9:8–9.)
Duch a tělo nejsou nepřátelé
Ačkoli se od sebe duch a tělo liší, nejsou to dvě naprosto jiné a neslučitelné skutečnosti. Joseph Smith se dozvěděl, že „není žádná taková věc jako nehmotná hmota. Veškerý duch je hmota, ale je jemnější neboli čistší a může býti rozeznán pouze čistšíma očima; nemůžeme ho viděti; ale až bude naše tělo očištěno, uvidíme, že on je zcela hmota.“ (NaS 131:7–8.)
Detail z obrazu Kristus se zjevuje na západní polokouli, Arnold Friberg
Ježíš Kristus ve svém oslaveném a vzkříšeném stavu představuje dokonalé spojení ducha a těla a názorně nám ukazuje, že „duch a tělo jsou duší člověka“. (NaS 88:15.) V tomto životě se snažíme spíše „duchovně smýšleti“ než „tělesně smýšleti“ (2. Nefi 9:39), snažíme se odkládat „přirozeného člověka“ (Mosiáš 3:19) a držet „na uzdě všechny vášně své“ (Alma 38:12). To ale neznamená, že duch a tělo jsou nepřátelé. Jak nám Ježíš Kristus ukázal, tělem nemáme opovrhovat, ani ho ničím překonávat, ale máme ho ovládat a proměňovat.
Život ve smrtelném těle má smysluplný účel
Názor, že tento život je zkouškou, dává větší smysl tehdy, když se zamyslíme nad tím, co víme o svém životě před ním a po něm. Než jsme přišli na zemi, žili jsme jako duchové a záměrem Nebeského Otce je to, abychom se stali takovými, jako je On, a žili na věky v nesmrtelném fyzickém těle. Tyto pravdy znamenají, že naše období zkoušek v tomto smrtelném těle není něčím nahodilým, ale má opravdový význam a účel.
Starší Christofferson vysvětlil: „Svými rozhodnutími [máme prokázat] Bohu (a sobě) závazek a schopnost žít podle Jeho celestiálního zákona, i když nejsme v Jeho přítomnosti a jsme ve fyzickém těle se všemi jeho schopnostmi, choutkami a vášněmi. Dokážeme udržet tělo na uzdě, aby se stalo nástrojem ducha, nikoli jeho pánem? Budou nám moci být v čase i ve věčnosti svěřeny božské schopnosti, včetně moci tvořit život? Překonáme osobně zlo? Ti, kteří toho budou schopni, budou ‚míti slávu přidanou na hlavu svou na věky věků‘ [Abraham 3:26] – přičemž velmi významnou stránkou této slávy je vzkříšené, nesmrtelné a oslavené fyzické tělo.“13
Naše prožitky ve stávajícím těle, včetně našich mezilidských vztahů, mají svůj význam, protože jsou předobrazem toho, co přijde. Joseph Smith se dozvěděl, že „totéž společenství, které existuje mezi námi zde, bude existovati mezi námi tam, pouze bude spojeno s věčnou slávou, z kteréžto slávy se nyní netěšíme“. (NaS 130:2.)
Máme naději v Ježíše Krista
Tři Marie u hrobu, William-Adolphe Bouguereau, Superstock.com
Od okamžiku pohledu na prázdný hrob přináší Vzkříšení Ježíše Krista naději, protože v Jeho Vzkříšení rozpoznáváme naději na to své, v němž nám „všechny [naše] ztráty … budou … vynahrazeny, pod podmínkou, že [budeme] pokračovat ve věrnosti“.14
Spasitelovi první apoštolové byli schopni vydávat neohrožené svědectví o Jeho Vzkříšení, protože viděli Jeho tělo a dotkli se Ho. Skrývá se v tom ale něco mnohem důležitějšího. Právě tak, jako Ježíš Kristus uzdravoval tělesné neduhy, aby ukázal, že má moc odpouštět hříchy (viz Lukáš 5:23–25), Jeho Vzkříšení – hmatatelný důkaz Jeho moci překonat fyzickou smrt – se stalo pro Jeho následovníky ujištěním o Jeho moci překonat smrt duchovní. Zaslíbení, která pronesl, když učil druhé – odpuštění hříchů, pokoj v tomto životě, věčný život v království Otce – se stala skutečnými a víra následovníků se stala neochvějnou.
„Nevstal-liť z mrtvých Kristus, marná jest víra [naše].“ (1. Korintským 15:17.) Protože však On z mrtvých skutečně vstal, můžeme „míti naději skrze usmíření Krista a skrze moc jeho vzkříšení, [abychom] byli pozvednuti k životu věčnému, a to pro svou víru v něho, podle příslibu“. (Moroni 7:41.)
Ježíš Kristus během svého života ve smrtelnosti vyzýval druhé, aby Ho následovali. Po Jeho smrti a Vzkříšení se tento cíl stal ještě jasnější. Pokud v sobě poslušností zákonů a obřadů evangelia pěstujeme „celestiálního ducha“, můžeme obdržet „totéž tělo, jež bylo přirozeným tělem“, a můžeme být obživeni „částí celestiální slávy [a obdržeti] potom z ní, dokonce plnost“. (NaS 88:28–29.) On nám ukázal cestu. On je tou cestou. A právě díky Jeho moci – skrze Jeho Usmíření a Vzkříšení – je dosažení této celestiální plnosti, což zahrnuje plnost radosti ve vzkříšeném těle, možné.