Kde je náš Kristus?

Když prorok Nefi v Knize Mormonově uzavíral své citace spisů Izaiášových, zmínil se o tom, jaká je hlavní úloha proroků: „Neboť se snažíme pilně psáti, abychom přesvědčili děti své a také bratří své, aby věřili v Krista a aby byli smířeni s Bohem. … A my mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu, kážeme o Kristu, prorokujeme o Kristu a píšeme podle proroctví svých, aby děti naše mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých.“¹

Mluvit o Kristu, radovat se v Kristu, kázat o Kristu – náleží právě tato konkrétní úloha jen prorokům? Ti z nás, kteří byli pokřtěni, uzavřeli smlouvu, že budou stát jako svědkové Boží za všech dob a ve všech věcech a na všech místech, kde mohou býti, až do smrti.² Neměli bychom tedy i my mluvit o Kristu, radovat se v Kristu a kázat o Kristu?

Vzpomínám si na jeden zážitek, který byl pro mě nepříjemným, ale cenným ponaučením. Před nějakou dobou jsme s misionáři v Liberci učili muže, který se zajímal o naši Církev. Tento bratr již věřil v Boha, ale hledal Krista a Jeho Církev. Když po několika našich pozváních přišel na nedělní shromáždění, měli jsme velikou radost. Modlili jsme se o to, aby se ho ten den na postním a svědeckém shromáždění dotkl Duch Páně a dal mu pocítit, že je v pravé Církvi Ježíše Krista. Shromáždění bylo pěkné a povznášející. Když jsme se později tohoto bratra s velikým očekáváním zeptali, jak se mu na shromáždění líbilo, řekl nám: „Pokud mám být upřímný, vaše bohoslužba se mi nelíbila.“ Udiveně jsme se zeptali proč a jeho odpověď nás překvapila: „Protože za tu dobu, co jsem tam seděl, se nikdo ani jednou nezmínil o Ježíši Kristu.“ A pak dodal: „Říkáte si Církev Ježíše Krista, ale kde je váš Kristus?“ To není zrovna odpověď, kterou si misionáři nebo president odbočky přejí slyšet! Pro nás pro členy bylo shromáždění pěkné a povznášející – tak jako obvykle. Ale zájemce, který upřímně hledal Krista, Ho tam ten den nenašel.

Prorok Joseph Smith řekl: „Základními zásadami našeho náboženství jsou svědectví apoštolů a proroků ohledně Ježíše Krista, že On zemřel, byl pohřben a opět vstal třetího dne a vystoupil na nebesa; a vše ostatní, co se týká našeho náboženství, jsou pouhé přídavky.“³ Ačkoli si nemyslím, že naše nedělní shromáždění postrádají Ducha a neplní svůj účel a nepřivádějí nás blíže ke Kristu, může být čas od času přínosné položit si otázku, zda ony pouhé přídavky našeho náboženství nezaujímají až moc místa na úkor těch základních zásad našeho náboženství. Je důležité mluvit o evangeliu, o plánu spasení, o chrámu, o kněžství, o přikázáních, o rodinách a o tom, co to všechno znamená pro nás osobně. Pokud při tom ale opomíjíme to nejdůležitější – Ježíše Krista a Jeho Usmíření – je před námi určitý prostor pro zlepšení. A to nejen pro zlepšení našich církevních shromáždění a schůzek, ale především naší osobní duchovnosti, oddanosti, síly a životní radosti a pokoje.

Drazí přátelé, co byste odpověděli onomu libereckému zájemci? Kde je náš Kristus? Když se zamyslíte nad vašimi shromážděními, nad proslovy nebo lekcemi, které si připravujete, nad svědectvími, která vydáváte na svědeckém shromáždění, nad pohovory, kterých se účastníte nebo které sami vedete jako vedoucí, nad schůzkami rady sboru či odbočky, nad tím, co děláte o sabatu, nad tím, co čtete, posloucháte nebo sledujete, nad tím, čemu učíte své děti, a nad svou osobní vnitřní oddaností a věrností, co byste odpověděli na otázku hledajícího zájemce: Kde je váš Kristus? Do jaké míry je Kristus tím základem, na kterém stavím svůj život? Život své rodiny? Život svého sboru či odbočky? Mluvím o Kristu? Raduji se v Kristu? Kážu o Kristu? Za všech dob? Ve všech věcech? Na všech místech? To jsou otázky, které si od onoho zážitku v Liberci často a pravidelně a rád kladu a v jejichž naplňování se snažím průběžně zlepšovat. Snaha následovat Krista mi přináší do života radost. Vím, že i vy máte své osobní posvátné zážitky s Kristem, které naplňují vaše srdce zbožnou úctou a radostí.

Jak se můžeme v Kristu radovat? Nejlepším způsobem, jak se radovat v Kristu, je Krista poznávat, učit se o Něm a od Něj, žít podle Jeho vzoru a neustále k Němu přicházet prostřednictvím smluv a obřadů Jeho evangelia. Pak se náš život ve smrtelnosti stává cestou – cestou smlouvy vedoucí ke stromu života, který symbolizuje věčný život v přítomnosti našich nebeských rodičů a našeho bratra Ježíše Krista.

Každý z nás je na cestě smlouvy různě daleko. Ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom, jak daleko jsme ani jak rychle, či pomalu jdeme. Záleží na tom, že po oné cestě jdeme vpřed. A že víme, kam jdeme. Naše putování je někdy příjemné, radostné a jasné. Hřeje nás slunce, těšíme se z jasných dnů a život je dobrý. Daří se nám v rodině i v práci a s radostí sloužíme v Církvi a rozjasňujeme dny i druhým. K cestě smlouvy však patří i dny, kdy život je vše, jen ne dobrý. Dny, kdy se ocitáme v temnotě, chladu nebo mlze. Ať je to cokoli, vždy jde o velmi osobní a těžká břemena, která tíží naše srdce a často nám berou veškerou chuť, sílu či nadšení jít dál.

Díky mnoha životním těžkostem a temným, chladným či mlžinatým zážitkům jsem se naučil, že pokud se v těžkých chvílích upínáme jen na přídavky našeho náboženství, ne vždy dostaneme to, co skutečně potřebujeme. Pokud se ale napojíme na základ – na pravý vinný kmen,⁴ dostaneme přesně to, co potřebujeme. Ve chvílích, kdy se na cestě smlouvy vedoucí ke stromu života dostaneme do bodu, že již nemůžeme dál, kdy padneme vysílením k zemi, se z mlhy vynoří postava plného věku Kristova,⁵ klekne si vedle nás a zašeptá: „Vstaň a choď,⁶ já půjdu s tebou.“

Pán nám slibuje: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“⁷ Pán nikdy neřekl, že když k Němu přijdeme, naše těžkosti a břemena zmizí. Spíše nám dá sílu, abychom břemena na svých bedrech snášeli lehce.⁸ Ve skutečnosti máme více síly, než si myslíme. Kdosi jednou řekl: „Svou sílu nepoznáme tím, že budeme stát na místě – svou sílu poznáme tím, že půjdeme vpřed a budeme se tlačit proti větru.“ A tak nestůjme na místě, přátelé. Tlačme se vpřed. Nejenom že poznáme, kolik máme síly, ale také oním tlakem (tj. neustálým posilováním) budeme získávat stále více a více nové síly. A naděje a radosti. Jak říká Nefi: „Pročež, musíte se tlačiti kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem. Pročež, budete-li se tlačiti kupředu, hodujíce na slově Kristově, a vytrváte-li do konce, vizte, tak praví Otec: Budete míti život věčný.“⁹

Kde je náš Kristus? Je přesně tam, kde má být! Po pravici otce, u stromu života, připraven kdykoli nám vyrazit naproti, když Ho budeme potřebovat, a kráčet s námi nebo nás nést. Když se napojujeme na Krista, na pravý vinný kmen, když mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu a kážeme o Kristu, pak Ho v této Církvi nacházíme – nacházíme Ho my sami, znovu Ho nacházejí naši méně aktivní bratři a sestry a nově Ho nacházejí naši hledající přátelé-nečlenové. Kde je náš Kristus? Je tu s námi. Je v našem kůlu, v našich sborech a odbočkách. Je v našich rodinách. A především je v našem srdci. Svým Usmířením a svou neutuchající podporou a přítomností nám i v mlhách temnoty přináší do života hřejivé slunce.

Svědčím o tom, že Ježíš je Kristus a že žije. Zná každého z nás a miluje nás – tak moc, že za nás položil život a znovu ho na sebe vzal. S Kristem, jakožto základem našeho náboženství, můžeme být upřímně a skutečně šťastní. „Já musím Tebe mít, ó, Pane můj, nic nedá duši klid tak jako hlas Tvůj. Ó, já Tě musím mít, chci-li šťasten být, ó, požehnej mi Pane, já k Tobě jdu.“¹⁰ Kéž jsou tato slova přáním a modlitbou každého z nás. Kéž i nadále mluvíme o Kristu, kážeme o Kristu, a především se radujeme v Kristu. Pěkné a prosluněné léto, přátelé!