Trnová koruna, koruna vítězství

Srpen ve Svaté zemi. Ruiny Kafarnaum, které byly kolem nás, se chvěly v odpoledním vedru. Byli jsme na úžasném místě, ale průvodce již nějakou dobu mluvil monotónně, stejně jako monotónní zvuk vydávala i nedaleká cikáda, a to mě uspávalo.

Náhle jsem však zbystřil pozornost, když průvodce ukázal na strom, v jehož stínu jsme stáli a o němž jen tak mimochodem řekl: „Nazývají ho stromem ‚trnové koruny‘.“ Podíval jsem se na větve obalené listy. Kde jsou ty trny? Natáhl jsem ruku a opatrně jsem si přitáhl jednu větvičku.

Tam mezi jemnými listy jsem uviděl trny. Byly tenké, zelené, hrozně ostré a dlouhé jako můj palec, a ze vzdálenosti větší než metr nebyly vidět. Ale kdokoli přišel do kontaktu s jedinou z těchto větviček obalenou listy, určitě pocítil bolest.

Pomyslel jsem na mnoho obrazů, jež jsem viděl, na nichž stál Spasitel před soudem, který byl výsměchem spravedlnosti, oblečený do purpuru a s korunou, jež byla spletena ze suchých ostnatých proutků. Náhle mě napadlo, že otrok nebo voják, který dostal za úkol uplést tuto korunu, by možná raději pracoval s čerstvými zelenými větvičkami, jako byly ty, které jsme měli nad hlavou – a ne s těmi, které byly křehké a suché. Účelem koruny třeba nebylo jen způsobit bolest, ale také zesměšnit a vysmívat se.

Ve starověku byla zelená listnatá koruna nebo věnec – většinou z vonících vavřínových listů – často dávána vítězům zápasů a bitev. Vavřínový věnec zdobil obrazy králů a císařů. Možná tato krutá koruna naražená Spasitelovi až do čela byla s lístky a zelená jako cynická narážka na ono dávné vzdávání pocty. To je jen domněnka, to není nauka. Ale když jsem si to takto představil, pomohlo mi to vidět jeden aspekt Usmíření mnohem jasněji: Spasitel si je vědom našich bolestí a je schopen nás uzdravit.

Roucho, do něhož byl oblečen, bylo zesměšňujícím symbolem královské důstojnosti. Zakrývalo šrámy a rány po bičování, které právě vytrpěl. Stejným způsobem trnová koruna s lístky vypadala jako věnec vítěze, ale ve skutečnosti zakrývala bolest, kterou způsobila.

Mnozí z nás nesou bolest, která není vidět. Náboženská píseň nás učí, že v každém srdci člověka je skrytá bolest, která není vidět (viz „Chci Tě následovat“, ZNPPD 2, č. 20). Ale Spasitel ji vidí. Velmi dobře zná tajnou úzkost. Během celého svého působení si byl vědom budoucího Usmíření a Vzkříšení. Ale ti, které učil, kterým žehnal a které uzdravoval, to nevěděli. Dokonce Jeho vlastní učedníci si toho nebyli vědomi.

Spasitel vidí pod „roucha“ a „koruny“, které zakrývají naše bolesti před druhými. On, který trpěl „bolesti a strasti a pokušení všeho druhu“, je plný milosrdenství a ví, jak nám pomoci, když pokládáme své břemeno k Jeho nohám (viz Alma 7:11–12). On je tím balzámem, který dokáže uzdravit dokonce i hluboké a skryté rány. A koruna, kterou nám nabízí, je skutečně korunou vítěze.