Moji vyšití poníci

Mám obrázek dvou strakatých poníků vyšitý křížkovým stehem. Pracovala jsem na něm bezmála rok. Byl téměř hotový, když jsem zjistila, že jsem udělala chybu v barvě jednoho poníka. Jelikož to měla být barva přístřešku pro koně, svou chybu jsem si uvědomila, až když jsem uviděla, že barva poníka se bije s okolními barvami na plátně.

Byla jsem zničená. Strávila jsem prací na výšivce tolik času, že pro mě představa, že budu muset vypárat všechny stehy špatné barvy, byla téměř zdrcující. Se slzami v očích jsem otevřela odpadkový koš a výšivku jsem tam hodila.

Sedla jsem si ke stolu s vyšívacími potřebami, abych truchlila nad ztrátou své hezké výšivky s poníky a posunula se k něčemu dalšímu, na čem bych pracovala. Ale nešlo to – nemohla jsem jen tak opustit to, co mi dalo tolik práce. Otevřela jsem odpadkový koš a výšivku jsem vyndala. Na zadní straně nesprávné barvy jsem našla uzel a opatrně jsem ho ustřihla. Obrátila jsem výšivku a začala jsem nitku odstraňovat.

Někdy šlo párání rychle. Jindy mi to už tak snadné nepřipadalo. Nebyla jsem si jistá, jak napravit to, co jsem udělala. Někdy jsem musela nit stříhat jeden steh po druhém. Můj syn poznamenal, že na něj zapůsobilo to, že jsem podstoupila všechnu tu práci, abych to opravila. Byl to přece jenom obrázek vyšitý křížkovým stehem.

Při párání stehů jsem začala uvažovat o pokání a o tom, jak bylo těžké napravit některé chyby, které jsem udělala. Opravdové pokání vyžaduje silnou touhu, úsilí a utrpení, ale za tu námahu to stojí.

Když jsem koně vyšívala znovu, připomnělo mi to, že pokání umožňuje, aby Ježíšovo Usmíření odstranilo z mého života poskvrnění hříchu a pomohlo mi začít znovu. Moji „poníci pokání“ visí u nás doma jako nenápadná, avšak jasná připomínka toho, že mám dělat to, co je správné, nikdy se nevzdávat, když se mi to nedaří, a mít na paměti, že Usmíření doplní díky pokání to, co bude chybět.