Jeho utrpení ulehčuje to naše

Jako zdravotní sestra na jednotce intenzivní péče se starám o nemocná, někdy i velmi malá, miminka. Jednou večer jsem dostala na starost chlapečka narozeného o 17 týdnů dříve, který vážil jen půl kila. Ručičky měl drobounké, nožičky měl asi jako můj prst a chodidla měl velká asi jako můj palec. Kvůli jeho vážným dýchacím problémům lékaři neočekávali, že přežije noc.

Když novorozeně bojuje o život, padne na celé oddělení tiché mlčení. Na každém je znát zvýšené napětí, zvláště na zdravotní sestře miminka, a ten večer jsem to byla já. Jeho rodiče s ním byli většinu dne, ale byli vyčerpaní. Jeho matka se vrátila do svého pokoje, protože si potřebovala odpočinout.

V pokoji miminka byl inkubátor, kontrolní přístroje, ventilátor a nitrožilní pumpy, které ho udržovaly při životě. Jelikož na tom byl tak špatně a potřeboval tolik intenzivní péče, nedostala jsem tu noc na starost žádné jiné pacienty. Strávila jsem u něho celou noc plně zaměstnaná podáváním léků, sledováním, ošetřováním a testy.

Jak noc utíkala, snažila jsem se představit si, jak bych se cítila já, kdybych byla jeho matka. Ten zármutek by byl asi nesnesitelný.

Jemně jsem mu omyla tvář, dotkla jsem se jeho malých ruček a chodidel, opatrně jsem mu dala novou měkkou přikrývku a zabalila jsem ho do ní. Přemýšlela jsem, co bych pro svého malého pacienta mohla ještě udělat. Co by udělala jeho matka? Co by Nebeský Otec chtěl, abych udělala?

Tento vzácný, nevinný malý duch se brzy vrátí ke svému Otci v Nebi. Ptala jsem se sama sebe, zda by mohl mít strach. Přemýšlela jsem o svých vlastních dětech. Když byly malé a bály se, zpívala jsem jim. Nejraději měly píseň „Jsem dítě Boží“. Polykala jsem slzy a při tom jsem miminku zpívala.

Jako zdravotní sestra jsem viděla hadičky a krev, počítala vzestupy a poklesy hrudi miminka, poslouchala tlukot jeho srdce a sledovala čísla na kontrolních přístrojích. Jako Svatá posledních dnů jsem viděla nebeského ducha a podivovala jsem se nad plánem spasení.

Jak noc pokračovala, jeho stav se zhoršoval. Nakonec došel do stavu, který mu způsobil krvácení do plic.

Ráno můj malý pacient tiše proklouzl za závoj. Opustil náručí své matky a byl doveden „domů k tomu Bohu, který [mu] dal život.“ (Alma 40:11.)

Tu noc jsem se více přiblížila Spasiteli a Nebeskému Otci. Získala jsem větší pochopení Pánovy lásky k lidstvu – a Jeho lásky ke mně. Připomnělo mi to, a zároveň mě to udivilo, jak hlubokou lásku k Němu cítím. A pocítila jsem touhu být laskavější, mírnější, více odpouštět a mít více soucitu – být více jako On – o trochu více každý den a při každém úderu srdce.