Síla písem

Proč by se měl nějaký dospívající chlapec rozhodnout studovat s maminkou každý čtvrteční večer dvě hodiny písma? Před rokem by zřejmě přemýšlel podobně i Rooma Terooatea z Tahiti.

Nyní by se možná zeptal, proč by se někdo v jeho věku měl rozhodnout na seminář nechodit.

Během tří let studia semináře Rooma v podstatě nikdy nevěnoval pozornost úkolům, které mu jeho učitel zadával k nastudování na další lekci. „Nechtěl jsem je číst,“ říká. „Písma mě opravdu nijak neoslovila.“

Přemýšlel však o tom, proč vedoucí Církve v jeho sboru a kůlu vždy používali písma ve svých proslovech a lekcích. Začal vedoucí pozorovat. Všiml si, jak je pro presidenta kůlu snadné písma citovat.

A tak když tahitský kůl Faaa rozdělil studenty semináře do družstev na soutěž mistrovství v písmu, Rooma, který byl v posledním ročníku semináře, se rozhodl dát písmům příležitost.

Tehdy započalo jeho každotýdenní studium s maminkou. Každý čtvrteční večer se spolu studiem připravovali na soutěž, která ve třídě probíhala následujícího dne, učili se, kde jsou důležité verše, a mnohým z nich se naučili nazpaměť.

A tehdy se život Roomy začal měnit. Studium písem posílilo jeho vztah s maminkou. Začal si uvědomovat souvislosti mezi tím, co učí písma, a mezi tím, co se dnes děje ve světě. Když se modlil ohledně toho, co četl, uvědomil si, že to pochází od Boha.

To mu také pomohlo, aby své družstvo dovedl v kůlovém turnaji mistrovství v písmu k vítězství.

Rooma rozpoznává mezi požehnáními, která obdržel, i jedno ponaučení, které při studiu získal. „V Mosiáši 2:24 král Beniamin učil, že když se rozhodneme udělat to, oč nás Pán žádá, okamžitě nám požehná,“ říká Rooma. Jedním z největších požehnání, která získal, je toto: „Poté, co jsem letos studoval písma, vím, že Kniha Mormonova je pravdivá.“

Na začátku školního roku nebyla Vaitiare Pito ani členkou Církve. Jak tedy nová členka, která nikdy předtím seminář nenavštěvovala, pomohla svému družstvu vyhrát turnaj mistrovství v písmu v kůlu Faaa?

„Nedělala jsem si starosti s tím, že nemám moc zkušeností,“ říká. „Mnohé z těch veršů jsem se naučila během misionářských lekcí.“

Většina členů Vaitiařiny rodiny se stala členy Církve po nečekaném úmrtí jejího otce, kdy vedoucí misie sboru přivedl k nim domů misionáře. Mluvili o rodinné jednotě a o tom, jak spolu můžeme být na věky. „To naši rodinu opravdu změnilo,“ říká.

Nezměnilo to však automaticky touhu této sedmnáctileté dívky po nezávislosti. „Po křtu mi všichni říkali, že bych měla chodit na seminář,“ říká. „Nemám ráda, když mi někdo říká, co mám dělat, tak mi to chvíli trvalo.“

Nakonec se sama rozhodla, že to zkusí, a zjistila, že ji to baví. Byla zařazena do téhož družstva mistrovství v písmech jako Rooma.

Zpočátku se nesnažila zadané verše z písem číst. Když se však rozhodla, že je číst bude, brzy si uvědomila mnohá požehnání.

„Písma mi velmi pomáhají,“ říká. „Z písem jsem se naučila mnoha věcem,“ včetně důležitosti modlitby a toho, že Nebeský Otec tyto modlitby bude zodpovídat.

Také zjistila, že když se rozhodne k něčemu se zavázat, jako je chodit na seminář nebo číst písma, tak se jí tento závazek dodržuje snáz, než kdyby to dělala proto, že musí nebo že to „má“ dělat.

Nyní, když školní rok už skončil, je Vaitiare vděčná, že se rozhodla chodit na seminář a studovat písma: „Vím, že když čteme písma, jsme požehnáni.“