Neníť ho tuto, ale vstalť jest

Dnes už z Kafarnaum, onoho města na břehu jezera, které bylo středem Spasitelovy služby v Galileji, zbyly jen rozvaliny. Právě zde kázal v synagoze, učil na břehu moře a uzdravoval v domovech.

Na začátku svého působení Ježíš citoval text z Izaiáše: „Duch Panovníka Hospodina jest nade mnou, proto že pomazal mne Hospodin, abych kázal evangelium tichým. Poslal mne, abych uvázal rány skroušených srdcem, abych vyhlásil jatým svobodu, a vězňům otevření žaláře“ (Izaiáš 61:1; viz také Lukáš 4:18) – jasné prohlášení božského plánu na záchranu synů a dcer Božích.

Ježíšovo kázání v Galileji však bylo pouhou předehrou. Na Syna člověka čekala od začátku děsivá schůzka na pahorku zvaném Golgota.

Poté, co byl Ježíš po Poslední večeři zajat v zahradě getsemanské, opuštěn svými učedníky, popliván, odsouzen a ponížen, klopýtal se svým těžkým křížem ke Kalvárii. Od vítězství pokročil ke zradě, mukám a smrti na kříži.

Vystihují to slova písně „The Holy City“ [Posvátné město]:

Nebeský Otec pro nás obětoval svého Syna. Náš starší Bratr pro nás obětoval svůj život.

V oné poslední chvíli mohl Mistr uhnout. On to však neudělal. Sestoupil pod všechny věci, aby mohl spasit všechny věci – lidské pokolení, zemi a všechen život, který ji obývá.

Žádná slova z křesťanských písem pro mne neznamenají tolik, jako ta, jež pronesl anděl k plačící Marii Magdaléně a k druhé Marii, když prvního dne v týdnu přišly k hrobu, aby se postaraly o tělo svého Pána: „Co hledáte živého s mrtvými? Neníť ho tuto, ale vstalť jest.“ (Lukáš 24:5–6.)

Toto prohlášení také znamenalo, že právě byli zachráněni ti, kteří žili a již zemřeli, ti, kteří nyní žijí a jednoho dne zemřou a ti, kteří se teprve mají narodit a zemřít.

Výsledkem Kristova vítězství nad smrtí je to, že všichni budeme vzkříšeni. Je to vykoupení duše. Pavel napsal:

„A jsou těla nebeská, a jsou těla zemská, ale jináť jest zajisté sláva nebeských, a jiná zemských,

Jiná sláva slunce, a jiná sláva měsíce, a jiná sláva hvězd; nebo hvězda od hvězdy dělí se v slávě.

Takť bude i vzkříšení z mrtvých.“ (1. Korintským 15:40–42.)

My usilujeme o nebeskou neboli celestiální slávu. Toužíme pobývat v přítomnosti Boží. Chceme být členy věčné rodiny.

Svědčím o tom, že Ten, jenž každého z nás vysvobodil od smrti, je učitelem pravdy – ale je více než jenom učitelem. Je příkladem dokonalého života – ale je více než jenom příkladem. Je velkým lékařem – ale je více než jenom lékařem. On je doslovným Spasitelem světa, Synem Božím, Knížetem pokoje, Svatým Izraelským, dokonce vzkříšeným Pánem, který prohlásil: „Já jsem první i poslední; jsem ten, kdo žije, jsem ten, kdo byl zabit; jsem přímluvcem vaším u Otce.“ (NaS 110:4.)

„Ó, ta sladká radost, kterou dává tato věta: ‚Já vím, že žije Spasitel!‘“²

O tomto svědčím.