Pohnut soucitem

Bratr Thamas, starší štíhlý muž, sedával sám, často daleko od ostatních členů, kteří se vzájemně zdravili na začátku našich nedělních shromáždění. Byl malé postavy a z jeho vzhledu vyzařovala pokora. Nedávno byl pokřtěn a neměl žádné příbuzné. I když jeho španělštině bylo možné porozumět, byla to směs portugalštiny, francouzštiny, angličtiny a jeho rodné maďarštiny. Při krátkých rozhovorech se členy, kteří se snažili seznámit se s ním, mluvil o vzdáleném Maďarsku.

Jednoho dne ho biskup požádal, aby promluvil několik minut na shromáždění svátosti. Překvapilo ho to, ale souhlasil. I my jsme byli překvapeni, když jsme uslyšeli oznámení, že bude mluvit. Čekali jsme, že uslyšíme krátké a prosté svědectví.

Jakmile se však tento bratr postavil k řečnickému pultu, jeho tvář se pozoruhodným způsobem změnila a okamžitě upoutal naši pozornost. Stál zpříma, skoro jako voják, i když neměl žádnou uniformu ani medaile. Jeho vystupování se podobalo vystupování vojáka – starého, ale hrdého. Pomalu, ale přesvědčivě, začal vyprávět svůj působivý příběh.

Během druhé světové války sloužil u pěšího praporu v oblasti, kde nepřetržité bojové akce přinášely krev, bolest a smrt. Jeho oddílu velel jakýsi četař, který si vysloužil u svých mužů nenávist kvůli mimořádné tvrdosti své povahy. Jednou v noci, když zuřila bitva, vybuchl nedaleko tohoto četaře minometný granát a těžce ho zranil. Velící důstojník zastavil starý náklaďák, který často projížděl kolem, aby nakládal zraněné a umírající a aby je odvážel za bojovou linii, aby mohli být ošetřeni nebo pohřbeni.

Oddíl se z povzdálí díval na osud svého umírajícího velitele. Nikdo nepřistoupil, aby mu pomohl. Důstojník žádal, aby nějaký dobrovolník naložil tohoto muže na náklaďák a doprovázel ho na cestě za bojovou linii. Nikdo pomoc nenabídl.

Potom, po krátké chvíli, vystoupil bratr Thamas. „Pohnut soucitem,“ řekl nám, „jsem se rozhodl, že odnesu nešťastného muže a že s ním pojedu. Během této dlouhé a pro něj bolestivé cesty jsem o něj pečoval, jak nejlépe jsem uměl.

Později jsem se vrátil a hledal jsem svůj oddíl. Když jsem se dostal na frontu, dověděl jsem se, že během té hrozné noci, když jsem odejel, zahynulo při těžkém bombardování mnoho mužů. Nikdo z mého oddílu to nepřežil, kromě mne. A potom jsem to pochopil. Děkoval jsem Bohu, že mě pohnul k soucitu. Zachránil mi život a dal mi šanci slyšet znovuzřízené evangelium.“

Naše prostá náklonnost k sehnutému starému muži se změnila v úctu, obdiv a ve vděčnost za to, že se s námi podělil o příklad čisté lásky Kristovy.

Juan Aldo Leone je členem sboru Villa Allende v kůlu Córdoba Argentina Sierras.