Polynéské perly

Těsně u cesty na vzdáleném konci ostrova Tubuai upravili Ronny Harevaa a jeho manželka Sandrine půdu kolem malého kamenného pomníčku. Je zasvěcen památce staršího Addisona Pratta, který jako první misionář Svatých posledních dnů navštívil tento ostrov vzdálený 700 kilometrů jižně od Tahiti. Addison Pratt vyrůstal v New Hampshire ve Spojených státech amerických, ale v devatenácti letech se stal námořníkem. Než se oženil a usadil v New Yorku, plavil se na nynější Havajské ostrovy a potom brázdil Pacifik, Atlantik, Karibské a Středozemní moře. V roce 1838 s manželkou vstoupili do Církve. V roce 1841 se shromáždili se Svatými v Nauvoo v Illinois. V květnu 1843 ho prorok Joseph Smith povolal, aby pomohl se zahájením misionářské práce v Pacifiku. 30. dubna 1844 spolu s dalšími dvěma staršími, Noahem Rogersem a Benjaminem Grouardem dorazili na Tubuai.

Ostrované si moc přáli mít mezi sebou misionáře, a tak tam starší Pratt zůstal. Začal se učit tahitsky a počal kázat. Prvním obráceným byl jeho tlumočník, rovněž Američan. Pokřtěno a konfirmováno bylo rovněž šest ze sedmi námořníků na ostrově. Potom 22. července 1844 – tři roky předtím, než pionýři Svatých posledních dnů dorazili do Utahu – byli pokřtěni první polynéští obrácení. Do února 1845 vstoupilo do Církve 60 z 200 obyvatel Tubuai. Z těchto počátků a z práce starších Rogerse a Grouarda na dalších ostrovech se Církev rozšířila do celé nynější Francouzské Polynésie.

Dnes na Tubuai je Ronny Harevaa presidentem okrsku Tubuai Australes, který má 539 členů v pěti odbočkách. Poměrně hodně členů jsou jeho příbuzní, a president Harevaa se toho od nich mnoho naučil. „Máme zde hluboké dědictví a dlouhou historii,“ říká, „velkou lásku k Církvi a k rodině.“

„Většina lidí na Tubuai nemá mnoho materiálních věcí, ale mají vše, co potřebují, aby byli šťastní,“ říká Lucien Hoffmann, president odbočky Mahu. „Kdykoli chcete, můžete si zde utrhnout ovoce ze stromu, zeleninu, co roste na zemi, nebo můžete jít rybařit. A když požádáte lidi, aby pomohli nemocným nebo potřebným, jsou vždy připraveni.“

„S manželkou jsme se rozhodli žít na Tubuai, abychom byli nablízku svým rodičům,“ říká president Harevaa. „Je to úžasné místo, kde můžeme být spolu jako rodina.“ A skutečně, jeden jeho bratr bydlí hned vedle, další bratr bydlí v domě za ním a jeho otec slouží jako jeden z jeho rádců. Na Tubuai žije tolik Harevaaů, že mnozí lidé o presidentovi Harevaa hovoří jako o presidentu Ronnym, aby bylo jasné, o kom se mluví.

Před kaplí Mahu, jedním ze tří sborových domů na Tubuai, Sandrina ukazuje na další pomník k poctě Addisona Pratta. „Myslím, že starší Pratt by byl potěšen, kdyby věděl, že po více než 160 letech je zde Církev stále silná,“ říká. A stále roste.

Jedním z nedávno obrácených je Johan Bonno, který se narodil na Markézách, nejsevernější části Francouzské Polynésie. I když vedl divoký život, začal se zajímat o znovuzřízené evangelium díky učitelce, která se na Markézy přistěhovala z Tubuai. „Maimiti se mnou hovořila o pravé Církvi,“ vysvětluje. „Učila mě o Knize Mormonově. Postupně jsem odkládal ze života to špatné. Pozvala mě na shromáždění, a pomalu a postupně jsem přijímal to dobré.“

Vzali se a přestěhovali se na Tubuai. „Tchán mě pozval na misionářský den otevřených dveří a tam jsem pocítil mocný a utěšující pocit,“ vysvětluje Johan. „Naplnila mě touha poznat pravdu. Naléhavě jsem se modlil o Josephu Smithovi. Pochopil jsem, že Pán skrze něj znovuzřídil Církev.“ Johan byl brzy pokřtěn a konfirmován.

Dnes se Johan a Maimiti připravují na zpečetění v chrámu Papeete Tahiti. „Až budeme mít v životě světlo chrámu, bude to, jako když vyměníme patnáctiwattovou žárovku za nejjasnější sluneční záři,“ říká. Pro Johana učení se evangeliu vyžadovalo vytvoření vrstvy víry. A tak se oženil, přestěhoval se na Tubuai a vstoupil do Církve. Až půjde do chrámu, přidá další vrstvu k perle, která pokračuje v růstu.

Když třiadvacetiletý Spencer Moroni Teuiau obdržel své povolání na misii, nemohl se přestat usmívat. Po čtyřech letech odkladů, kdy čekal na dokončení stomatologických zákroků, tento mladý muž z ostrova Raiatea obdržel povolání v den svých narozenin. Vzpomíná si, jak nahlas četl výrazy z dopisu – „služebník znovuzřízeného evangelia“, „obhájce a efektivní posel pravdy“, „vyslanec Spasitele“ a pomyslel si „Páni! Přes všechny své slabosti budu muset důvěřovat v Pána.“

To ale již byl zvyklý dělat. Moroni vyrůstal v Církvi. Je ze šesti dětí a třetí, které bude sloužit na misii na plný úvazek, a vzpomíná si, že „o službě na misii snil od chvíle, kdy byl malým chlapcem“. Vzpomíná, jak se během čtyř let semináře a během naslouchání proslovům bývalých misionářů o jejich misii učil zpaměti misionářské verše. Vzpomíná také ale na stomatologická vyšetření, zákroky a na léta nošení rovnátek. „Byly chvíle, kdy jsem to skoro vzdával,“ říká. Avšak s podporou své rodiny a díky své vytrvalosti si udržel naději. Dnes věrně slouží v misii Tahiti Papeete.

Pro Moroniho a další mladé Svaté posledních dnů, jako je on, je Církev na Raiatea přístavem síly. Garry Mou Tham, kterému je šestnáct let a který představuje třetí generaci Svatých posledních dnů ve sboru Avera, vysvětluje: „Zde jsme jiní než ve vnějším světě. Máme dobré vztahy s přáteli a s rodiči. Máme učení proroků, které nám připomíná, abychom zůstali v těsném kontaktu se svou rodinou, abychom společně četli písma a abychom měli domácí večer. Víme, že Církev zaznamená pokrok, a my jsme se rozhodli, že budeme součástí Pánova velkého díla.“

Garryho přítel, čtrnáctiletý Fari Le Bronnec, souhlasí. Hovoří o dvou věcech, které ho udržují v bezpečí před světem – semináři a modlitbě. „Seminář vám každé ráno dodá duchovní sílu,“ říká. „A modlitba vám může dodat sílu pokaždé, když se modlíte s vírou.“ Ve Francouzské Polynésii je program semináře a institutu dobře rozvinutý, ve školním roce 2004 – 2005 bylo přihlášeno 740 studentů do semináře a 524 studentů do institutu.

Dalším zdrojem síly je příklad, kterým jsou členové těm, již mají zájem o evangelium. Jeden takový příklad pomohl přivést do Církve Adriena a Gretu Teihotaataovy a jejich děti. I když žili dlouhé roky bez náboženství, sestra Teihotaataová říká, že se rozhodli, že to chtějí změnit. „Prosili jsme Pána, aby nás vedl.“ Jen o několik dnů později je sousedi pozvali na den otevřených dveří sboru Uturoa. „Rozhodli jsme se, že se v neděli vrátíme,“ vzpomíná bratr Teihotaata, „a na shromáždění na nás zapůsobilo, že se na něm každý nějak podílí – výukou, studiem ve třídě a péčí o děti. Zdálo se, že se mají navzájem skutečně rádi.“

Bylo to o postní neděli, a „když začalo svědecké shromáždění, pocítili jsme něco pokojného, co jsme nikdy předtím nepocítili – Ducha Svatého. Řekli jsme si: ,to je to, co potřebujeme,‘“ říká sestra Teihotaataová. Rodina se setkala s misionáři a pokračovala ve studiu. I když jejich nejstarší syn do Církve nevstoupil, bratr a sestra Taihotaataovi a jejich pět dalších dětí byli v roce 1998 pokřtěni a konfirmováni. „Od té doby nás dodržování přikázání, studium písem a návštěvy chrámu posilovaly v našem svědectví, a stejně tak i stálý příklad členů, kteří nás učili a pomáhali nám,“ říká sestra Teihotaataová.

Další členka, která je dnes ve středisku tohoto kůlu, byla pokřtěna v roce 1956. „Církev tehdy nebyla na Raiatea tak dobře známá,“ říká Harriet Brodien Terooateaová. „Členů bylo málo a shromáždění se konala v malém domku, který měl jednu místnost jako kapli a jednu místnost pro misionáře. Ale krok za krokem Církev rostla.“ Zrovna jako perla.

Jedním ze způsobů, jak se dozvědět, kam až se Církev ve Francouzské Polynésii dostala, je pohovořit si s radou pro veřejné záležitosti v Papeete na Tahiti. Na nedávném shromáždění si připomínali některé důležité události:

• V říjnu 2004 Církev ve Francouzské Polynésii oslavila 160. výročí. Události s tím spojené zahrnovaly 1) veřejné výstavy o Církvi, 2) představení na stadionu s tanci, zpěvy, sborovým zpěvem a multimediálními presentacemi, 3) sportovní den, včetně tradičních soutěží, jako je nošení banánů na bambusové tyči, a 4) fireside, na kterém hovořili církevní vedoucí i vládní představitelé a zazpíval pětisetčlenný pěvecký sbor. O mnohých akcích referovaly noviny i národní televize.

• Církevní představitelé uskutečnili několik zdvořilostních návštěv u vládních představitelů a několik Svatých posledních dnů v současnosti slouží v národním shromáždění. Vláda vyjádřila poděkování za prospěch, který Církev přináší, zejména za její úlohu při výuce rodinným hodnotám.

• 400 členný pěvecký sbor SPD vystoupil před 30 000 posluchači během návštěvy francouzského presidenta Jacquesa Chiraca ve Francouzské Polynésii v červenci 2003. Tuto událost vysílala televize nejenom ve Francouzské Polynésii, ale také ve Francii. Pěvecký sbor mnohé rozplakal, když zazpíval „Já vím, že žije Spasitel“ ( ZNPPD , str. 64) a „Bůh buď s vámi“ ( ZNPPD , str. 68).

• Chrám Papeete Tahiti oslavil v říjnu 2003 své dvacáté výročí. Aby tuto událost oslavili, členové kůlu Paea Tahiti vykonávali chrámovou práci od 7.00 do 21.00 hodin, aby všichni obdarovaní členové mohli vykonat alespoň jeden obřad.

„Církev zde dospěla,“ říká Marama Tarati, národní ředitel církevních veřejných záležitostí. „Po celé Francouzské Polynésii je uznávána jako pozitivní síla.“ Církev má na Tahiti krásné sborové domy, kongregace plné věrných Svatých a – jako ze všech nejzářivější šperk – chrám, dobře známý význačný bod hlavního města.

Světlo chrámu vstoupilo do mnoha životů. „Než jsem se stala členkou Církve, nevěděla jsem, jaký bude můj život po smrti,“ vysvětluje Marguerite Teriinohopuaová. Jejich rodina poznala Církev, protože se jiná rodina modlila, aby je našla. Ernest Montrose, který je nyní prvním rádcem v předsednictvu kůlu Faaa Tahiti, byl v té době biskupem sboru Heiri. Když misionáři povzbuzovali členy, aby se modlili za nalezení zájemců, „dospěl jsem k závěru, že naše rodina má být první“. Přišla inspirace. Biskup Montrose pozval spolupracovníka, Danielsona Teriinohopua, aby se svou rodinou přišel na domácí večer s misionáři.

„Ve stejnou dobu jsme se modlili, abychom byli dovedeni k pravdě,“ vzpomíná Danielson, který je nyní členem vysoké rady. „V závěru večera jsme jim řekli, že se chceme dozvědět více – a okamžitě.“ Biskup Montrose naplánoval další schůzku na další večer, a potom na další a další. Během několika týdnů byli Teriinohopuaovi pokřtěni a konfirmováni a o rok později byli zpečetěni v chrámu. „Dnes znám odpověď na své otázky,“ říká Marguerite. „V chrámu cítím velký pokoj a radost.“

Chanterel Hauata ze sboru Heiri také zná radost vyplývající z návštěv chrámu. I když ho zhoubný nádor na mozku připravil před šesti lety o zrak, v chrámu vidí jasně. „Je to místo, kde vládne jasno,“ vysvětluje. „V chrámu se učíme o věčnosti. Povznáší nás za tento smrtelný život.“

Rodina Pepe Mariteragiho rovněž pocítila požehnání chrámu. Když se v říjnu 2003 shromáždili v domě, který rodina vlastní v Paea, hovořili o Tepahu, Pepeově manželce – jejich matce a babičce. „Před sedmi měsíci zemřela,“ vysvětloval Lucien, jeden z jejích synů, „ale naše srdce se k ní stále obrací.“

„Díky evangeliu jsme schopni takové věci zvládnout,“ řekl Jean-Marie, další syn. „Požehnání chrámu nám dodává pochopení, že můžeme být věčnou rodinou.“

Toto šíření evangelia přes generace je další známkou vyspělosti a síly Církve. Biskup Moroni Alvarez ze sboru Tavararo a jeho manželka, Juanita, hovoří o dědictví, které sahá zpět až k jejímu dědečkovi. Vystavují diplomy semináře a institutu všech svých šesti dětí a fotografie všech šesti, když sloužily na misii na plný úvazek. Hovoří o tom, že jejich děti byly oddány v chrámu a že vnoučata jsou vychovávána v Církvi. „Společně jsme hovořili, studovali, modlili se a vydávali si svědectví,“ vysvětluje biskup Alvarez. „Oni nyní dělají totéž se svými dětmi.“

Pohovořte si s Jaredem Peltzerem ze sboru Matatia v kůlu Paea Tahiti, kterému je dvacet jedna let a připravuje se k odjezdu na misii na Filipíny, a setkáte se s jeho starším bratrem, třicetiletým Lorenzem, který před několika lety sloužil na misii ve Francouzské Polynésii, a dvěma mladšími bratry, osmnáctiletým Nariim a čtrnáctiletým Hyrumem, kteří také mají v plánu, že budou misionáři na plný úvazek. „Až do nynějška jsme v rodině neměli misionářskou tradici,“ říká Jared. „Když ale na misii odešel Lorenzo, zatoužil jsem jít také, a nyní k tomu povzbuzujeme i své mladší bratry.“ Perla stále roste, vrstvu za vrstvou.

Žijete-li na Takaroa, víte o perlách vše. Mnozí obyvatelé ostrova si vydělávají na živobytí pěstováním perel. Někteří pěstují ústřice, ve kterých perly rostou. Další čistí mušle, přivazují ústřice na šňůry, vkládají do ústřic zrnka písku, zavěšují ústřice do vody, sklízejí perly nebo zhotovují šperky a suvenýry.

„Bereme věci, které nám dal Nebeský Otec, a odhalujeme krásu, která v nich je,“ vysvětluje Tahia Brownová, která pracuje na jedné z desítek perlových farem, které jsou rozesety po celém ostrově. Spolu s Marií Teihoariiovou (obě jsou bývalé presidentky Pomocného sdružení odbočky) rády vystavují náhrdelníky, stolní ozdoby a další výrobky zhotovené Svatými posledních dnů. „Naučila jsem se, jak se to dělá, od své matky,“ vysvětluje sestra Brownová. „Tyto nebo další výrobky, které vyžadují zručnost, vyrábí většina zdejších sester. Pracujeme, abychom si vydělaly na jídlo a abychom dobře využily čas, ale také abychom vytvořily něco krásného.“

Perly a mušle nejsou jedinými krásnými věcmi, které se zde vytvářejí. Sestry jako Tera Temahagaová vytvářejí z rostlinných vláken nádherné vějíře, klobouky a košíky, zatímco jiné, jako Tipapa Mahotuová, používají látky a vlákna, aby z nich šily pestrobarevné prošívané přikrývky a polštáře. Podle tradice se má za to, že zhotovování přikrývek je poprvé naučila manželka Addisona Pratta, Lousia, která na ostrovy dorazila v roce 1850.

Dalším důkazem zručnosti lidí z Takaroa je nejvyšší budova na ostrově – krásná bílá kaple, jejíž stavba začala v roce 1891. Tato budova je pozoruhodná kvůli dědictví, které představuje. Politická situace ve Francouzské Polynésii a ve Spojených státech donutila misionáře, aby z ostrovů v roce 1852 odešli. Misionáři se vrátili až v roce 1892. Přesto ale našli na Takaroa kongregaci v počtu sto lidí, kteří zůstali věrní. A tito Svatí posledních dnů právě stavěli velkou kapli, kde by mohli společně uctívat. Do měsíce misionáři pokřtili a konfirmovali 33 nových členů a kongregace začala znovu růst.

„Dnes kaple předsedá vesnici stejně, jako Církev předsedá našemu životu,“ říká sestra Mahotuová, které je osmdesát dva let. Její církevní kořeny sahají zpět k jejím praprarodičům. „Kaple,“ říká, „nám připomíná dědictví, které nám dali naši předkové. Připomíná nám, že můžeme být věrní tak, jako byli oni.“

Ve Středisku rodinné historie, které se nachází v přístavku u kaple, pracuje ředitelka Suzanne Pimatiová, aby tyto předky uctila. Pravidelně organizuje firesidy a tráví mnoho hodin tím, že telefonicky povzbuzuje každého na ostrově k účasti. „Moc si přeji, aby každý našel své předky,“ říká. Na Takaroa je silný duch Eliášův. Sestra Pimatiová využívá k práci počítač, pomocí něhož chce poslat mnoho jmen do chrámu.

„V jedné době tvořili 90 procent populace na Takaroa Svatí posledních dnů,“ vysvětluje Thierry Teihoarii, president okrsku Takaroa Tuamotu. Kolem roku 1950 počet obyvatel klesal, ale po roce 1960 začal průmysl šlechtěných perel přivádět lidi zpět. Dnes jsou na Takaroa dvě odbočky s celkem 380 členy z tisíce obyvatel ostrova. Na sousedních ostrovech jsou další čtyři odbočky s dalšími 450 členy.

„Naším největším problémem je to, že z ostrova stále odcházejí lidé, zvláště mladí,“ vysvětluje president Teihoarii. Ačkoli mnoho mladých odchází do internátních škol, pro ty, kteří zůstávají, se hlavním zdrojem vzdělání stává seminář a institut. „Seminář jim pomáhá, aby nezapomněli na evangelium,“ říká president Teihoarii.

Stejně tak i návštěva chrámu. „Každý rok podnikáme cesty do chrámu, abychom vykonávali chrámové obřady, a mladí vykonávají křty za mrtvé,“ říká president Teihoarii. „To je pro mladé velkou podporou. Nejde jen o to, že dokáží našetřit na cestu dostatek peněz. Vědí, že chtějí-li jít do chrámu, musejí ho být hodni, a to jim pomáhá zůstat silnými.“

I když jeho povolání někdy vyžaduje, aby cestoval na jiné ostrovy, president Teihoarii říká, že jeho rodina byla velmi požehnána. „První, co udělám, když se vrátím domů, je, že se podělím o víru a svědectví členů s Marií a našimi dvěmi dcerami. To jsou pro mou rodinu povznášející časy. Skutečně cítíme, že je s námi Duch.“ Jeho manželka souhlasí. „V Církvi se toho můžeme hodně naučit,“ říká „a také získat mnoho požehnání. Je to nádherná práce, a když ji budeme dělat, Církvi se bude dařit.“

Je večer na ostrově Takaroa. Slunce zapadá. Stíny kolem bílé kaple se prodlužují a Svatí se shromažďují – dospívající do semináře, sestra Pimatiová k vykonávání práce na rodinné historii, president Teihoari na setkání se dvěma presidenty odboček. Je soumrak, čas jemného světla. Světla jako je to, které vyzařuje z perly.