Zkoušky důvěry od strachu k víře při rozhodování o manželství

Nejsem si jist, zda toto jsou všechny důvody, ale myslím si, že k nim rozhodně patří tyto:

• Být s přáteli je pohodlnější. Mnoho mladých lidí se při hledání správného partnera vyřazuje „ze hry“ tím, že příliš mnoho času tráví se skupinou přátel. Protože tyto kontakty probíhají ve smíšených skupinách mužů i žen, někteří se mylně domnívají, že se tak řádným způsobem zabývají procesem třídění, jenž je při hledání věčného partnera tak důležitý. To ale není pravda. Přátelení se ve skupinách může člověka připravit o příležitost prozkoumat blíže charakter a osobnost určité osoby, což je nezbytné, chceme-li se rozhodnout moudře.

• Obavy, že uděláme chybu. Statistiky rozvodovosti dobře známe. Někteří mladí lidé mají bolestnou zkušenost s rozpadem manželství svých rodičů nebo svých přátel nebo zažili rozvod sami. Intenzivně prožili trauma, které takové rozchody provází. Někdy pak kvůli tomu nechtějí uvažovat o manželství ze strachu, že by si vybrali nesprávného člověka.

• Nedospělé odmítání zodpovědnosti. Jsou i takoví, kteří se zdráhají přizpůsobit svá přání a své zájmy přáním a zájmům někoho jiného. Taková sobeckost vede některé k odkládání rozhodnutí o sňatku.

Ať již má strach rozhodnout se ohledně sňatku jakékoli příčiny, vede k některým chybným názorům, k „zamítání“ své důvěry. To poté člověku znemožňuje s odhodláním se chopit zodpovědnosti učinit takové rozhodnutí. I kdyby takový strach nevedl k oddalování manželství nebo dokonce k vyhýbání se mu, může vést k jiným chybám. Někteří lidé mají například sklon chápat toto rozhodnutí jako zcela duchovní záležitost. Obcházejí svou povinnost udělat pro to, co je třeba, a čekají na něco takového, jako že prst Boží napíše odpověď na zeď nebo že se moře rozdělí vedví nebo na nějaký jiný nadpřirozený úkaz, díky kterému s jistotou poznají, že ten a ten je „ten pravý“.

Jiní spoléhají na jiného člověka, že rozhodne za ně. President kůlu University Brighama Younga mi řekl, že není neobvyklé, že některé ženy se podvolují názoru svého přítele, který jim řekl, že on je „ten pravý“. Jiní se podvolují názoru rodiče – často otce –, který za ně rozhodl už v minulosti. V každém případě to znamená vzdát se zodpovědnosti za nejdůležitější rozhodnutí, které tento člověk v životě činí.

Rada rodičů, biskupa nebo jiných způsobilých osob může být hodnotná. Nakonec nám však nikdo jiný stejně nemůže – ani nemá – říkat, co máme dělat. Rozhodnutí, koho si vezmu za muže nebo za ženu, je navýsost osobní.

„Protož nezamítejtež smělé doufanlivosti své, kteráž velikou má odplatu.“ Pamatujte si, že do tohoto života vstupujeme tak říkajíc naprogramováni k tomu, abychom se zamilovali. Nedělejte si to těžší, než to je! Mějte na paměti to, co víte, a postupujte kupředu s důvěrou v Nebeského Otce a v postavení, kterému se jako Jeho syn nebo dcera těšíte.

Námluvy jsou dobou, kdy se dva lidé mají seznámit. Je to doba pro poznávání člověka, jeho zájmů, zvyků a názorů na život a na evangelium. Je to doba, kdy se sdělují přání a sny, naděje a obavy. Je to doba, kdy máme vyzkoušet jeho závazek žít podle evangelia.

Starší David A. Bednar z Kvora Dvanácti apoštolů vyprávěl o navrátivším se misionáři, který chodil s jednou skvělou mladou ženou. Velmi o ni stál a vážně uvažoval o tom, že ji požádá o ruku. Bylo to poté, co president Gordon B. Hinckley (1910–2008) radil ženám, aby nosily jen jedny náušnice. Starší Bednar řekl, že tento mladý muž nějakou dobu trpělivě čekal, zda tato mladá žena odloží druhý pár náušnic, které nosila. Ale nestalo se to. Kvůli tomu a dalším důvodům se o ni, s těžkým srdcem, přestal ucházet.

Při vyprávění této zkušenosti starší Bednar řekl: „Předpokládám, že někteří z vás … si možná myslí, že tento mladý muž byl příliš přísný nebo že zakládat takové věčně důležité rozhodnutí, třeba jen částečně, na domněle nepodstatné věci je hloupé nebo fanatické. Možná vám vadí, že se v tomto příkladu hovoří o mladé ženě, která nereagovala na prorockou radu, namísto o mladém muži. [Ale dovolte mi, abych zdůraznil,] že zde nešlo o náušnice!”¹

Nabízím další radu. Při námluvách si dejte pozor také na to, abyste své úsudky nestavěli na něčem, čemu by se dalo říkat povrchní „odškrtávání položek“. Tím myslím, abyste své rozhodnutí nezakládali jen na tom, zda někdo sloužil na misii na plný úvazek nebo zda má ve vašem sboru určité povolání. Tyto věci mohou být, mají být a většinou jsou znamením oddanosti, věrnosti a čestnosti. Ale ne vždy. Právě proto je třeba vzájemně se poznat. Dozvědět se o druhém tolik, abyste sami poznali jeho nitro a charakter, a ne jen „výtah z jeho církevního životopisu“.

Z toho vyplývá: nedělejte o druhém závěry, dokud ho opravdu nepoznáte. Unáhlené negativní úsudky mohou být stejně mylné a zavádějící jako unáhlené úsudky pozitivní. Buďte bdělí, abyste dokázali objevit diamant mezi kamením, a stejně tak si dávejte pozor na kočičí zlato.

O potvrzení se máte modlit až poté, co jste pomocí vlastního úsudku a zdravého rozumu dostatečně dlouho hodnotili svůj vztah. Mějte na paměti, že sňatek, stejně jako všechna další důležitá rozhodnutí, je vaše volba. Pán od vás očekává, že použijete svůj vlastní úsudek. Jak řekl Oliveru Cowderymu: „Viz, ty jsi nerozuměl; domníval ses, že ti to dám, i když tomu nevěnuješ žádné myšlenky leda tu, abys mne požádal.“ (NaS 9:7.) Až uděláte svůj díl práce spočívající v řádných námluvách a v předběžném rozhodnutí, mějte důvěru, že Nebeský Otec vaši prosbu zodpoví.

Pán od vás očekává, že použijete vlastní zdravý rozum. Očekává, že se spolehnete na své přirozené pocity vzájemné přitažlivosti mezi mužem a ženou, jež do vás byly vloženy již při narození. Až pocítíte, že jste přitahováni k osobě opačného pohlaví, po značnou dobu se s ní budete těšit přátelství – dvoření – a ujistíte se, že i on nebo ona sdílí vaše hodnoty a že je to někdo, s kým byste mohli radostně sdílet ten nejintimnější vztah – pak tuto záležitost předložte Nebeskému Otci. Nepřítomnost nesouhlasného dojmu vůči vašim vlastním pocitům může být Jeho způsob, jak vám říká, že proti vaší volbě nemá námitek.

Od onoho náročného období, kdy jsem se cvičil jako příslušník jízdních hlídek, uplynula řada let. Tok smrtelnosti mě odnesl daleko po proudu od zkoušek důvěry z doby mého působení v armádě. Avšak vzpomínka na ně a na to, čemu mě naučily, přetrvává. Jsme schopni odolávat bouřím života a vést si při tom mnohem efektivněji, než bychom si mysleli. Jde jen o to mít vždy na paměti to, co víme.

„Protož nezamítejtež smělé doufanlivosti své, kteráž velikou má odplatu.“ Důvěřujte tomu, co víte! Pak budete čelit svým zkouškám důvěry s odvahou a šarmem, a Pán bude dozajista řídit vaše kroky.