Musím jet do chrámu

José Gonçalves da Silva se náhle probudil, když zaslechl, jak lidé volají jeho jméno. Byla tma a netušil, kde je.

„Když se autobus převrátil, spal jsem,“ vzpomíná José na nehodu, k níž došlo brzy ráno v lednu 2008. „Nikdo mě nemohl najít, protože jsem byl v zadní části autobusu zavalený zavazadly. Nakonec mě objevilo několik bratří, když začali rovnat zavazadla.“

Když řidič ztratil kontrolu nad autobusem na úzkém úseku klikaté silnice vedoucí hustým deštným pralesem jižní Venezuely, José a další Svatí posledních dnů z brazilského Manausu se nacházeli přibližně v polovině své třídenní cesty do chrámu Caracas ve Venezuele. José utrpěl jen lehká zranění, ale několik bratrů a sester muselo být převezeno do nemocnice.

„Je na čase, abys přestal do chrámu jezdit,“ řekli znepokojení členové rodiny Josému, jemuž bylo v době nehody osmdesát let. On se však nenechal zviklat a prohlásil: „Musím jet do chrámu. Pokud mi to Pán dovolí, vrátím se tam.“

Okamžitě začal šetřit na svou čtvrtou cestu do Caracasu, kterou uskutečnil počátkem roku 2009. Pro bratra Gonçalvese da Silvu je 40hodinová jízda autobusem snadná v porovnání s třemi předchozími cestami, které podnikl do chrámu São Paulo v Brazílii. Pro Manaus, město se dvěma milióny obyvatel ležící na severu Brazílie ve státě Amazonas, byl chrám São Paulo, vzdálený tisíce kilometrů jihovýchodním směrem, po mnoho let nejbližším chrámem. Pak se v roce 2005 Manaus stal součástí chrámového okrsku Caracas ve Venezuele.

Během let, kdy jsme jezdili do São Paula, „jsme zde v Manausu nasedli na loď a čtyři dny jsme pluli do Pôrta Velha,” hlavního města státu Rondônia, říká José. „Pak jsme cestovali čtyři dny autobusem do São Paula. Moje manželka není členkou Církve, a tak když jsem jel v roce 1985 do chrámu poprvé, jel jsem sám. Noc jsem strávil na autobusovém nádraží v Pôrtu Velhu, protože jsme přijeli pozdě a už nejel další autobus. Druhý den ráno jsem vyrazil do São Paula. Byl to pěkný zážitek, ale přijel jsem trochu unavený.“

Následující tři dny sloužil od rána do večera v chrámu a poté se znovu vydal na osmidenní cestu zpátky domů. Trvá mu rok, než si z penze našetří na cestu do chrámu dost peněz.

„Cesta je pro mě oběť, ale stojí to za to,“ říká bratr Gonçalves da Silva, který vykonal již mnoho zástupné práce za svou rodinu. „Cítil jsem zvláštní radost, když jsem se nechal pokřtít za svého otce, když se někdo nechal pokřtít za mou matku a když jsem zastupoval otce při zpečetění svých rodičů. Byla to úžasná příležitost. Všichni moji sourozenci již zemřeli, ale během svých pobytů v chrámu jsem za ně vykonal obřady.“

José věří, že oběť, kterou cesta do tak vzdáleného chrámu představuje, pomůže Svatým posledních dnů v Manausu pociťovat vděčnost, až tam jednoho dne bude zasvěcen chrám. „Moc se na tu dobu těším,“ říká.

V roce 1980, kdy José vstoupil do Církve, byla v Manausu jedna malá odbočka s dvaceti členy. Od té doby byl svědkem toho, jak se zde Církev rozrostla na téměř 50 tisíc členů žijících v osmi kůlech.

„Když bylo v roce 2007 oznámeno, že v Manausu bude postaven chrám,“ říká José, „měl jsem takovou radost, že jsem se rozplakal a modlil jsem se, aby mi Pán dovolil dožít se slavnostního zahájení stavby,“ k němuž došlo o rok později. Nyní se modlí o to, aby se dožil dokončení chrámu a křtu své manželky, aby tak mohli být zpečetěni.

„Nevíme, kdy zemřeme, ale máme být připraveni a šťastni, až ten čas přijde,“ říká bratr Gonçalves da Silva. „Těším se, že se vrátím do přítomnosti svého Otce v nebi a svého Spasitele Ježíše Krista. Pobyt v chrámu mi pomáhá připravit se na tu dobu.“