Jistota vzkříšení

Před několika lety jsme v době Vánoc chodili po stezkách, kterými chodil Ježíš. Strávili jsme několik vzácných hodin na místě, kde prý byla zahrada getsemanská, a snažili jsme se představit si utrpení, kterým procházel očekávaje své ukřižování a vzkříšení. Byli jsme nedaleko míst, kde se modlil, kde byl zajat, kde byl souzen a obviněn.

Za městskými hradbami jsme vystoupali na pahorek pokrytý ledkem, rozrušený malými jeskyněmi, což oblému vrcholu dodává vzhled lebky, a bylo nám řečeno, že toto je Golgota, místo, kde byl Ježíš ukřižován. Klikatou stezkou po zadní straně kopce jsme se dostali pod jeho strmou skalní stěnu a malým otvorem velikosti okna jsme vstoupili do nahrubo vytesané jeskyně, v níž prý leželo tělo.

V malé zahradě před touto hrobkou jsme strávili několik hodin a prožívali jsme evangelijní příběh o Jeho pohřbení a o Jeho vzkříšení, které se zde odehrály. S modlitbou jsme četli a rozjímali o tom, jak k hrobu přišly ženy, jak od něj anděl Páně odvalil kámen, a o strachu nedbalých hlídačů.

Téměř jsme si dokázali představit, že vidíme ony dva anděly v zářícím rouchu, kteří hovořili k Marii a řekli jí: „Co hledáte živého s mrtvými?

Neníť ho tuto, ale vstalť jest.“

Pán předpověděl: „Syn člověka musí vydán býti v ruce hříšných lidí, a ukřižován býti, a v třetí den z mrtvých vstáti.“ (Lukáš 24:5–7.)

Připomněli jsme si rozhovor mezi Marií, anděly a Pánem:

„Ženo, co pláčeš? I dí jim: Vzali Pána mého, a nevím, kde ho položili.“

Otočila se a „uzřela Ježíše, an stojí, ale nevěděla, by Ježíš byl.

Dí jí Ježíš: Ženo, co pláčeš? Koho hledáš? Ona domnívajici se, že by zahradník byl, řekla jemu: Pane, vzal-lis ty jej, pověz mi, kdes ho položil, ať já jej vezmu.

Řekl jí Ježíš: Maria. Obrátivši se ona, řekla jemu: Rabbóni, což se vykládá: Mistře.

Dí jí Ježíš: Nedotýkejž se mne; nebo jsem ještě nevstoupil k Otci svému. Ale jdiž k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ (Jan 20:13–17.)

Zdá se, že naše oslavy významných událostí někdy získávají spíše světský ráz, a my si plně neuvědomujeme, jak významný je důvod oné oslavy. Platí to o Velikonocích, při nichž příliš často slavíme svátek, spíše než bychom oslavovali hluboký smysl Pánova vzkříšení. Lidé, kteří neuznávají Kristovo božství, Mistrovo synovství, musejí být vskutku nešťastní. Je nám skutečně líto těch, kteří vrcholný zázrak vzkříšení nazývají „spíše pouhým subjektivním zážitkem učedníků než skutečnou historickou událostí“.

Opravdu víme, že toto všechno je skutečné. Kristus o sobě řekl Nikodémovi:

„Což víme, mluvíme, a což jsme viděli, svědčíme, ale svědectví našeho nepřijímáte.“ (Jan 3:11.)

A pak si připomínáme, že Petr svědčil:

„Věziš tedy jistotně všecken dům Izraelský, žeť Bůh i Pánem ho učinil i Kristem, toho Ježíše, kteréhož jste vy ukřižovali.“ (Skutkové 2:36.)

„Vy pak toho svatého a spravedlivého odepřeli jste se…

Dárce pak života zamordovali jste. Kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých; čehož my svědkové jsme.“ (Skutkové 3:14–15.)

Petr a Jan stáli odvážně před radou a znovu řekli:

„Známo buď všechněm vám i všemu lidu Izraelskému, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kteréhož jste vy ukřižovali, jehož Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho jméno tento [někdejší chromý muž] stojí před vámi zdravý…

A neníť v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti.“ (Skutkové 4:10, 12.)

Když rada tyto dva apoštoly pokárala a přikázala jim, aby o těchto věcech v Ježíšově jménu nemluvili ani neučili, odpověděli jim na to takto: „Jest-li to spravedlivé před oblíčejem Božím, abychom vás více poslouchali než Boha, suďte.

Neboť my nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli.“ (Skutkové 4:19–20.)

„A mocí velikou vydávali apoštolé svědectví o vzkříšení Pána Ježíše, a milost veliká přítomná byla všechněm jim.“ (Skutkové 4:33.)

I my víme, že vzkříšení je skutečností. Žijící Petr řekl radě perzekutorů:

„Bůh otců našich vzkřísil Ježíše, kteréhož jste vy zamordovali, pověsivše na dřevě…

A my jsme svědkové toho, což mluvíme, ano i Duch svatý, kteréhož dal Bůh těm, kteříž jsou poslušni jeho.“ (Skutkové 5:30, 32.)

Stojíme v úžasu před velkým Petrem, který tak plně přijal své naprosté ujištění a který si tak dobrotivě oblékl roucho vůdcovství a plášť pravomoci a odvahu inspirovaných a ujištěných. Jakou sílu získal, zatímco vedl Svaté a čelil světu se vším jeho útiskem, nevírou a těžkostmi! Jásáme nad vytrvalostí, s jakou znovu a znovu opakoval svou absolutní znalost, zatímco čelil davům, duchovním a úředníkům, kteří ho mohli připravit o život, a když odvážně hlásal svědectví o vzkříšeném Pánovi, Knížeti pokoje, Svatém a Spravedlivém, Dárci života, Knížeti a Spasiteli. Nyní byl Petr jistý, neochvějný a již nikdy nezaváhal. Z jeho pevného přesvědčení bychom měli čerpat mnoho jistoty…

Zdá se, že svědectví Pavla je nejpřesvědčivější. Slyšel hlas vzkříšeného Krista:

„Sauli, proč mi se protivíš?“ A Saul, aby si byl jist totožností, se zeptal: „I kdo jsi, Pane?“ A dostalo se mu ujištění: „Já jsem Ježíš, jemuž ty se protivíš. Tvrdoť jest tobě proti ostnům se zpěčovati.“ (Skutkové 9:4–5.)

A nyní tentýž Pavel, který znovu nabyl síly, kterému bylo poslouženo kněžstvím, kterému se vrátil ztracený zrak, chodil po synagogách a přesvědčoval Židy v Damašku, „potvrzuje toho, že ten jest Kristus“ (Skutkové 9:22).

A později přišel Pavel k apoštolům do Jeruzaléma a Barnabáš se ho zastal a „vypravoval jim, kterak na cestě viděl Pána, a že mluvil s ním, a kterak v Damašku svobodně mluvil ve jménu Ježíše“ (Skutkové 9:27).

Pak Pavel pokračuje:

„A když dokonali všecko, což o něm psáno bylo, složen jsa s dřeva, do hrobu jest položen.

Bůh pak vzkřísil jej z mrtvých.

Kterýžto vidín jest po mnohé dni od těch, jenž spolu s ním byli přišli z Galilee do Jeruzaléma, kteřížto jsou svědkové jeho k lidu…

Bůh naplnil [zaslíbení] nám synům jejich, vzkřísiv Ježíše…

A že jej z mrtvých vzkřísil, aby se již více nenavracoval v porušení.“ (Skutkové 13:29–32, 34.)

Jsme povzbuzeni svědectvím novodobého proroka Josepha Smitha, v němž nás ujišťuje o vzkříšení. Starší George A. Smith cituje z posledního veřejného projevu Josepha Smitha z června 1844, proneseného jen několik dní před jeho úkladnou vraždou:

„Jsem připraven být přinesen jako oběť za tento lid; neboť co mohou naši nepřátelé udělat? Pouze zabít tělo, a jejich moc tím pak končí. Stůjte pevně, přátelé moji. Nikdy necouvněte. Nesnažte si zachránit život, neboť ten, kdo se bojí zemřít za pravdu, ztratí věčný život. Vytrvejte do konce, a budeme vzkříšeni a staneme se takovými, jako jsou Bohové, a budeme vládnout v celestiálních královstvích, knížectvích a věčných panstvích.“¹ …

Otázku, kterou položil Job, položily miliony dalších, kteří stáli u čerstvého hrobu někoho ze svých blízkých: „Když umře člověk, zdaliž zase ožive?“ (Job 14:14.)

A na tuto otázku se mnohým z nich dostalo přijatelné odpovědi v podobě nádherného, lahodného klidu, který na nich spočinul jako rosa z nebes. A nesčetněkrát se stalo, že srdce znavená mučivým utrpením pocítila dotek tohoto klidu, jenž se vymyká všemu popisu.

A když hluboký pokoj duše přinesl nové hřejivé ujištění mysli, která byla znepokojená, a srdci, které bylo bolavé, tito mnozí mohli s milovaným Jobem zopakovat:

„Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.

A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.

Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej.“ (Job 19:25–27.)

Job vyslovil přání, aby jeho svědectví mohlo být vytištěno v knihách a vytesáno do kamene, aby si ho tak mohly přečíst generace, jež přijdou po něm. Jeho přání bylo vyhověno, neboť mnoho duší po přečtení jeho mocného svědectví pocítilo klid.

A na závěr mi dovolte přečíst vidění Jana Zjevovatele:

„I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před oblíčejem Božím, a knihy otevříny jsou. A jiné knihy také jsou otevříny, to jest knihy života, i souzeni jsou mrtví podle toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých.

A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo vydali ty, kteříž v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podle skutků svých.“ (Zjevení 20:12–13.)

A když živoucí, zelené jaro vystřídá ponurou, mrtvolnou zimu, celá příroda hlásá božskost vzkříšeného Pána, že On byl Stvořitel, že On je Spasitel světa, že On je samotný Syn Boží.