2010
Vstalť jest
Duben 2010


V co věříme

Vstalť jest

Kamkoli zajedu, snažím se navštívit tamější městský hřbitov. Je to chvíle pro rozjímání, pro zamýšlení se nad smyslem života a nad nevyhnutelností smrti. Vzpomínám si na malý hřbitov nacházející se ve stejně malém městě Santa Clara v Utahu, jehož zvětralé náhrobní kameny zdobí převážně švýcarská jména. Mnozí z těchto lidí opustili domov a rodinu v zelenajícím se Švýcarsku a v odpověď na výzvu „Pojď k Sionu“ založili komunity, kde nyní „odpočívají v pokoji“. Snášeli jarní záplavy, letní sucha, skrovnou úrodu a vyčerpávající práci. Zanechali po sobě odkaz oběti.

Největším hřbitovům, a v mnoha ohledech jsou to ty, které vyvolávají nejdojemnější pocity, je vzdávána čest jako místu odpočinku mužů, kteří zahynuli ve vřavě válečných konfliktů, zatímco měli na sobě uniformu své vlasti. Člověk uvažuje o zničených snech, nenaplněných nadějích, žalem sklíčených srdcích a životech ukrácených ostrou kosou války.

Lány úhledných bílých křížů ve francouzských a belgických městech poukazují na strašlivou daň, kterou si vyžádala 1. světová válka. Obec Verdun ve Francii je ve skutečnosti gigantickým hřbitovem. Každé jaro, když farmáři rozorávají půdu, odkrývají tu přilbu, tam hlaveň děla – ponuré připomínky na miliony mužů, kteří doslova smáčeli půdu vlastní krví.

Smrt, nová kapitola života

Před mnoha lety jsem stál u postele, na které ležel mladý muž, otec dvou dětí, a balancoval mezi životem a oním velkým druhým světem. Chytil mne za ruku, podíval se mi do očí a prosebně se zeptal: „Bratře biskupe, vím, že brzy zemřu. Povězte mi, co se stane s mým duchem, až zemřu?“

Pomodlil jsem se o nebeské vedení. Mou pozornost zaujala Kniha Mormonova, která ležela na stole vedle postele. Začal jsem číst nahlas:

„Nyní, ohledně stavu duše mezi smrtí a vzkříšením – … duchové všech lidí, jakmile odejdou z tohoto smrtelného těla, … jsou dovedeni domů k tomu Bohu, který jim dal život.

… Duchové těch, kteří jsou spravedliví, jsou přijati do stavu štěstí, který se nazývá ráj, do stavu odpočinutí, do stavu pokoje, kde budou odpočívati ode všech trápení svých a ode všech starostí a smutku.“ (Alma 40:11–12.)

Můj mladý přítel zavřel oči, vyslovil upřímné děkuji a v tichosti odešel do onoho ráje, o němž jsme mluvili.

Vítězství nad hrobem

Nechejme Lukáše, lékaře, aby popsal zážitek Marie a druhé Marie, když přistoupily k zahradní hrobce:

„I nalezly kámen odvalený. …

… A všedše, nenalezly těla Pána Ježíše.

… I stalo se, když ony se toho užasly, aj, muži dva postavili se podlé nich v rouše stkvoucím.

A … řekli jim: Co hledáte živého s mrtvými?

Neníť ho tuto, ale vstalť jest.“ (Lukáš 24:2–6.)

Toto je provolání křesťanstva pronesené zvukem polnice. Skutečnost vzkříšení přináší jedinci i všem lidem pokoj, jenž převyšuje chápání. Přináší útěchu těm, jejichž milovaní leží na flanderských polích, či kteří zahynuli v hlubinách moře nebo odpočívají v malé obci Santa Clara. Je to univerzální pravda.

Jako nejmenší z Jeho učedníků prohlašuji své osobní svědectví, že smrt byla poražena, že vítězství nad hrobem bylo dosaženo. Kéž tato slova, která On, který je naplnil, učinil posvátnými, se stanou pro všechny skutečnou znalostí. Mějte je na paměti. Opatrujte je. Ctěte je. Vstalť jest.

  1. Přišli jsme na zem, abychom se učili, abychom žili, abychom postupovali na své věčné cestě vedoucí k dokonalosti.

  2. Někteří pobývají na zemi jen chvíli, zatímco jiní zde žijí dlouho. Měřítkem není to, jak dlouho žijeme, ale spíše to, jak dobře žijeme.

  3. Pak přichází smrt a začátek nové kapitoly života.

  4. Tato nová kapitola vede ke slavnému dni vzkříšení, kdy duch a tělo bude znovuspojeno, aby již nikdy nebylo odděleno.

Převzato z článku „Vstalť jest“, Liahona, duben 2003, 2–7.

Kristus řekl zarmoucené Martě: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky.“ (Jan 11:25–26.)

Kristovo Vzkříšení, jako součást Usmíření, otevírá cestu ke vzkříšení pro každého z nás.

Zleva: Můj Vykupitel žije, Roger Loveless, nesmí být kopírováno; fotoilustrace Matthew Reier, Christina Smithová a Welden C. Andersen; Vizte ruce mé i nohy mé, Harry Anderson; Lazar, Carl Heinrich Bloch