Když se kachny neudrží na vodě

Všechno to začalo překvapením, které tatínek přinesl domů svým třem dcerám. Podívaly jsme se do papírové krabice, ze které se ozývalo štěbetání, a vyjekly jsme radostí. Malá kachňátka! Nemohly jsme se dočkat, až kachňátka vytáhneme ven. Tak jsme se tlačily na tatínka, že krabici skoro upustil.

„Opatrně, holky!“ smál se. „Pro každou je tam jedno!“

Byla jsem překvapená, jak maličké bylo kachňátko, když jsem ho měla na dlani. Jemně jsem ho držela a měla jsem pocit, že jeho hřejivé tělíčko je velké jako desetikoruna a že snad i tolik váží.

„Páni, to kachňátko je tak lehoučké!“ zvolala jsem. „Nedivím se, že kachňátka umějí plout po hladině!“

Tatínek se zasmál a odešel za maminkou do kuchyně. Rád pro nás připravoval různá překvapení, zvláště ta, která nám na tváři vykouzlila úsměv. A pak jsem si vzpomněla na brouzdaliště. To by byl skvělý domov pro naše kachňátka.

„Noro, vytáhni z garáže ten starý nafukovací bazének,“ nařídila jsem sestře.

Na zahradě za domem jsme do bazénku napustily čistou studenou vodu a začaly jsme si prohlížet kachňátka a pojmenovaly jsme si je. Moje kachňátko mělo na svém zakulaceném zobáčku maličkou hnědou tečku a legračně velké nohy s plovacími blánami.

Najednou jsem si vzpomněla na kamarádky. Smály by se mi, jak jsem celá nadšená z těchto nových domácích mazlíčků. Pak jsem si uvědomila, že mé kamarádky nebudou několik dní doma. Jejich rodiče jim dovolily stanovat v nedalekých horách. Vyrazily na kole po zaprášených stezkách, našly si místo na stanování, postavily si stan. Určitě si užijí spoustu zábavy a vrátí se druhý den domů – celé rozesmáté a plné zážitků z táboření. Mně to maminka nedovolila. Prý jsem ještě moc malá!

Brouzdaliště bylo napuštěné a tak jsme se sestrami obklopily bazének a těšily se na to, co nastane. Položily jsme třepotající se a štěbetající kachňátka na vodu a BÁC – šla přímo ke dnu. Všechna se potopila!

Rychle jsme sáhly do bazénku, abychom ubohá topící se kachňátka vylovily. Co jsme udělaly špatně? Přece jsme po nich nechtěly nic složitého – třeba aby plavala. Měla jen plout po hladině. Cožpak to je pro kachny tak těžké?

„Co se to stalo?“ zeptala se sestra.

„Možná jsme je překvapily!“

Shodly jsme se na tom, že to je podobné tomu, když se miminka učí chodit. Občas zkrátka upadnou. Rozhodly jsme se, že to zkusíme znovu.

„Tři, dva, jedna, teď!“

Žbluňk! Žbluňk! Žbluňk! Přímo ke dnu jako olověné kuličky.

Naštěstí pro kachňátka, nikdo z nás neměl to srdce zkoušet dál naši teorii, že potřebují jen trochu cviku. Když Nora navrhla, že jim peří vysušíme fénem, běžely jsme všechny domů. Sestry jemně vysoušely mým růžovým fénem peří nebohým kachňátkům a já jsem mezitím vytočila telefonní číslo, které bylo uvedené u jména na papírové krabici.

„Dobrý den. My jsme před chvílí koupily – vlastně náš tatínek před chvílí koupil – tři kachňátka. Ano, pane. No, a máme takový problém. Chtěly bychom radši kachňátka, která se dokáží udržet na vodě.“

To, co mi onen pán v telefonu řekl, mě velmi překvapilo. Neuvědomila jsem si, že jsem se toho tolik dozvěděla, dokud jsem to nezačala vysvětlovat Noře a Zuzce: „Tak abyste věděly, chmýří neodpuzuje vodu. Chmýří se vodou nasákne. Musíme ještě týden nebo dva počkat, až jejich tělíčka začnou vyrábět voskovitý tuk, díky kterému bude jejich peří vodu odpuzovat.“

„To ale není pravda,“ namítla Nora. „Já jsem viděla, jak na řece plují kachňátka za svou maminkou. A byla sotva několik dní stará.“

„Ten pán mi to také vysvětlil. Když se kachňátka narodí, maminka je obejme křídly, aby je udržela v teple. Tuk z kachních křídel se pak přenese i na kachňátka. Když jsou s maminkou, dokáží plout po vodě. Když jsou ale bez ní, potřebují trochu vyrůst, než jsou ve vodě v bezpečí.“

A pak mě myšlenky odvedly někam do hor a já jsem si vzpomněla na své kamarádky ve stanu. Možná, že mě jen maminka chtěla ještě chvíli nechat pod svými křídly. Pohladila jsem jedním prstem své kachňátko po jeho maličkém tělíčku.

„Teď už tě nebudeme dávat do bazénku, mrňousku,“ slíbila jsem mu. A pak jsem zamyšleně dodala: „Stýská se ti po mamince?“