Nefiho příběh, můj příběh

Pár let po promoci jsem se jednoho dne ocitla na rodinném domácím večeru s dalšími mladými svobodnými dospělými z našeho sboru. Rádce z předsednictva našeho kůlu nás pozval k sobě domů a jeho manželka vyučovala lekci.

Četli jsme o tom, jak se Nefi a jeho bratři vypravili získat od Labana mosazné desky (viz 1. Nefi 3–5). Naše učitelka hovořila o odvaze a vytrvalosti, které Nefi prokázal. Poté pohlédla na naši malou skupinu. Její pohled byl pronikavý.

„Nefi a jeho bratři dostali obtížný úkol,“ upozornila nás. „Vyžadoval několik pokusů, a žádný nebyl snadný. Ale jejich vytrvalé úsilí stálo za to. V důsledku toho, že měli písma, Nefi uchránil svou rodinu před tím, aby ‚[neupadla] do nevíry a [nezahynula] v ní‘(1. Nefi 4:13).

I ve vašem životě se vyskytnou ‚desky‘,“ pokračovala. „Možná budete muset prokázat vytrvalost v získávání vzdělání. Možná budete povoláni, abyste prokázali odvahu při schůzkách. Ať už jsou oběti, překážky, porážky a hoře jakkoli těžké – udělejte cokoli, co je třeba, abyste svou budoucí rodinu ochránili a uchránili před zahynutím v nevíře – vraťte se a desky získejte.“

Hezké podobenství, pomyslela jsem si. Uložila jsem si je v paměti pro použití v budoucnosti. V té době jsem neměla pocit, že bych v životě měla mnoho překážek. Odpromovala jsem, má práce mě těšila a už čtyři měsíce jsem chodila se skvělým klukem – dlouholetým přítelem, se kterým se vztah začal vyvíjet vážněji. Nemohla jsem být šťastnější vzhledem k tomu, jak se věci měly.

O pár měsíců později můj vztah k Jakeovi (jméno bylo změněno) pokročil o hodně dál. Ale Jakeovi rodiče se před lety rozvedli a jejich rozchod ho hluboce poznamenal. Obával se, že kdybychom se vzali, skončili bychom stejně jako jeho rodiče.

Řekla jsem mu, že mu ráda dám čas – spoustu času, pokud ho potřebuje – aby si to v mysli i v srdci vyřešil. Mluvili jsme o tom, jak činit rozhodnutí založená na víře a ne na strachu. Rozmlouvali jsme o úloze svobody jednání a o tom, že by neměl předpokládat, že se osud jeho rodičů stane automaticky i osudem jeho. A hovořili jsme o Usmíření Ježíše Krista a o schopnosti Spasitele uzdravovat naše srdce.

Zdálo se, že naše rozhovory jeho úzkost poněkud zmírnily a náš vztah pokračoval ve vyjetých kolejích. Když pak jednoho sobotního odpoledne zavolal, že se se mnou rozchází, velmi mě to překvapilo. Řekl, že si nedokáže představit, že by si mě – nebo kohokoli jiného – vzal. Už prostě v manželství nevěřil.

Další hodinu jsme znovu probírali to, o čem jsme už mluvili, ale nedokázala jsem ho přesvědčit. Zašeptal: „Je mi to moc líto.“ A zavěsil. Seděla jsem na posteli úplně ochromená a po tvářích mi stékaly slzy.

O něco později zaklepala na dveře má spolubydlící. „Půjdeš se mnou na konferenci kůlu?“, zeptala se. Nechtělo se mi nikam chodit ani nic dělat, ale převlékla jsem se do šatů a nasedla do jejího auta.

První člověk, kterého jsem po příjezdu uviděla, byla žena, která nás před měsíci učila na domácím rodinném večeru. Žádná z nás nepromluvila, ale naše oči se setkaly a já jsem v mysli uslyšela hlas, který mě oslovil jménem a řekl: „Vrať se a získej desky.“

Nějak jsem porozuměla všemu, co tato výzva znamenala. Netýkalo se to jen dávného proroka, vracejícího se pro posvátné záznamy. Týkalo se to i mě. Znamenalo to, že i když Jake v manželství nevěří, já v ně věřit mohu. Mohu v ně doufat, modlit se o ně a usilovat o ně – a ne pouze tím, že si je budu přát a snít o něm, ale že budu aktivně věřit a denně se připravovat, protože je to Boží plán pro Jeho děti. Neznamenalo to, že mám jít za Jakem a zůstat s ním, dokud ho v otázce manželství „neudolám“, ale ani to, že mám hned začít chodit s někým jiným. Bylo v pořádku dát si čas na truchlení a zhojení se.

Mohu se však v té době vyvarovat sebelítosti. Mohu odolat pokušení mluvit sarkasticky o Jakeovi – nebo o mužích obecně. Mohu vyhledávat přátele, kteří také věří v manželství a těší se na ně. A jako Nefi, i já mohu důvěřovat milujícímu Nebeskému Otci, který nedává žádné přikázání – ať už jde o získávání záznamů písem nebo manželství a vytváření rodin – aniž by připravil cestu, abychom ho mohli uskutečnit.

Jsem stále ještě ve fázi „uskutečňování“ – a ne ve fázi „uskutečněno“. Zatím nejsem vdaná, ale pociťuji vděčnost za dobré zkušenosti ze svých schůzek – zkušenosti, které mě obohatily a pomohly mi porozumět úloze, kterou u spravedlivých cílů hraje vytrvalost.

Útěchu a odvahu mi dodává i znalost toho, co starší Richard G. Scott z Kvora Dvanácti apoštolů učil o Nefiově vzoru vytrvalosti. Řekl:

„Nefi neztratil odvahu ani po dvou neúspěšných pokusech. Plížil se městem k Labanovu domu, aniž by znal všechny odpovědi. Poznamenal: ‚Byl jsem veden Duchem, nevěda předem to, co učiním.‘ A dodal významně: ‚Nicméně jsem šel dále.‘ (1. Nefi 4:6–7; kurzíva přidána.)

Nefi byl ochoten zkoušet to znovu a znovu, ze všech sil. Vyjádřil víru, že se mu dostane pomoci. Nenechal se odradit. Obdržel vedení, neboť jednal, měl důvěru v Pána, byl poslušný a správně používal svobodu jednání. K úspěchu byl inspirován krok za krokem, a jak řekla jeho matka, byla mu dána ‚moc … uskutečniti to, co … Pán přikázal‘. (1. Nefi 5:8; kurzíva přidána.)“¹

Zásada vytrvalosti se samozřejmě netýká jen sféry schůzek. Týká se také těch, kteří trpí chronickým onemocněním a nejsou si jisti, zda dokáží čelit dalšímu bolestivému dni s úsměvem na tváři; párů, které se snaží zvládnout potíže v manželství; rodičů, kteří se již léta modlí za dítě, které zbloudilo; mládeže, která ve škole čelí nepřátelství kvůli své víře; misionářů, kteří pracují celé dny, aniž by učili jedinou lekci. Jistým způsobem jsme všichni obdrželi přikázání vrátit se a desky získat.

A stejně jako Nefi to můžeme i my dokázat. S odvahou, vytrvalostí a vírou můžeme uskutečnit vše, co nám Pán přikazuje.