Chrám Laie na Havaji – sto let shromažďování

Samojské ostrovy leží přibližně 4 000 kilometrů od Havaje. V roce 1919 John Q. Adams, president misie na Samoi, uvedl: „Jakmile byl chrám v Laie dokončen, zdálo se, že se našich lidí zmocnila intenzivní touha nashromáždit dostatek světského majetku, aby se do chrámu mohli vydat.“ Například Aulelio Anae sloužil jako misionář 20 let, přičemž si nenárokoval žádný plat. Vzhledem k tomu, že takto obětoval dlouhá léta, neměl dost peněz na cestu na Havaj. A tak bratr Anae prodal vše, co vlastnil, a podařilo se mu dát dohromady asi 600 nebo 700 amerických dolarů.² Bratr Anae a další Samojci ve 20. letech obětovali vše, co mohli, aby se mohli odstěhovat do Laie.

Jedna rodina, Leotaovi, dorazila na Havaj na Nový rok 1923. Sedmiletá Vailine Leotaová vzpomínala: „První [pohled] na chrám … byl to nejkrásnější, co jsme spatřili.“³ O pouhé dva týdny později obdrželi Vailinini rodiče, Aivao a Matala, své obdarování, byli spolu zpečetěni jako manželský pár a byly k nim připečetěny jejich děti. Leotaovi sloužili věrně v domě Páně 50 let a byli pohřbeni „poblíž chrámu, který měli tolik rádi“.⁴ Dnes žijí na Havaji stovky jejich věrných potomků.

Zatímco mnozí členové z Tichomoří opouštěli svou vlast a emigrovali na Havaj, mnohé sbory a odbočky z různých zemí organizovaly skupinové cesty do chrámu, kterým se říkalo výpravy. Toto shromažďování v duchovní podobě dávalo členům Církve možnost cestovat do chrámu, aby přijali chrámové obřady, a pak se vrátit domů a budovat Církev ve své vlastní zemi.

President Grant se během zasvěcení modlil k Pánu, aby pro Svaté z Nového Zélandu a všech tichomořských ostrovů připravil cestu, jak si sestavit svůj rodokmen, aby pak mohli přijít do chrámu a stát se spasiteli svých předků.

První výpravu do chrámu uspořádala skupina maorských Svatých z Nového Zélandu pouhých šest měsíců po zasvěcení. Ačkoli tyto Svaté dělila od Havaje vzdálenost přes 8 000 kilometrů, naplnila je zpráva o zasvěcení tamního chrámu nesmírnou radostí.

Waimate a Heeni Anaruovi si velmi přáli být součástí první skupiny, která podnikne cestu do chrámu. Kvůli chudobě této rodiny a nákladům na cestu ve výši 1 200 novozélandských dolarů, což je značná částka, se tento cíl zdál být nedosažitelný. Musel by se stát zázrak.

Rodina Anaruových se léta řídila radou proroka a shromažďovala své genealogické záznamy. Štosy těchto záznamů pak čekaly spolu s Anaruovými na zázrak. Syn Anaruových, Wiwini, o víře svých rodičů věděl: „Maminka si vůbec nikdy nezoufala nad tím, že by jednoho dne [ne]měla mít příležitost pokleknout s tatínkem u oltáře v chrámu.“

A zázrak se skutečně stal. Waimate získal od novozélandské vlády smlouvu na rozsáhlý projekt územního rozvoje. Díky jeho příjmu z tohoto projektu získali dostatečně velkou částku k tomu, aby mohli uhradit cestu na Havaj. Waimate a Heeni překonali strach z cesty přes oceán a v květnu roku 1920 se vydali na Havaj se skupinou 14 Svatých. Obdrželi vlastní obdarování a byli spolu zpečetěni. Stalo se nemožné.

Příběh Anaruových je jen jeden z mnoha tisíc příběhů o Svatých posledních dnů, kteří se vydali do chrámu Laie na Havaji, aby přijali obřady a vznesli nárok na zaslíbení, která Pán lidem nabízí ve svém domě. Vyžadovalo to značné oběti, ale výsledkem byli silnější Svatí, kteří se vrátili do své vlasti připraveni vést Církev.⁵

Úsilí Církve vytvořit moderní Laie bylo i nadále požehnáním pro Svaté posledních dnů z celého Tichomoří. V 50. a 60. letech byli misionáři z Havaje, Tongy, Samoy, Nového Zélandu, Tahiti, Cookových ostrovů, Fidži a Severní Ameriky povoláni k tomu, aby přispěli svými talenty v oblasti kultury a stavařskými schopnostmi k výstavbě vysoké školy Church College of Hawaii (nyní Univerzita Brighama Younga–Havaj), Polynéského kulturního střediska a nového chrámového návštěvnického střediska. 3. května 1960 přijalo chrámové obřady čtyřicet sedm misionářů z Tongy a ze Samoy, což je příkladem duchovních požehnání, která doprovázela jejich světskou práci. (Viz Building Missionaries in Hawaii, 1960–1963, Knihovna církevní historie, Salt Lake City, 100.)

Jeden z misionářů, Matte Teʻo, utrpěl před odjezdem ze Samoy vážné popáleniny, ale na Havaj přijel i tak. Lékaři měli obavy, že jeho sežehnutou ruku bude možná nutné amputovat. Mnozí z misionářů, kteří s ním sloužili, se za něj modlili. Když byl bratr Teʻo v chrámu, zvolal k Pánu: „Dotkni se této ruky. Uzdrav ji, abych mohl přispívat, jakoukoli troškou budu schopen.“ Ruka se začala okamžitě hojit. Dnes na ní není ani jizva. Bratr Teʻo nyní v chrámu Laie na Havaji slouží jako pečeticí pracovník a říká: „Tento chrám … představuje mocný vliv v těchto společenstvích nejen zde, ale i v celém Tichomoří.“ (V: Christensen, Stories of the Temple in Lāʻie, Hawaiʻi, 328–330.)

Po druhé světové válce a obnovení Církve v Japonsku uspořádali tamní Svatí první asijskou výpravu do chrámu. V roce 1965 přiletělo na Havaj z Tokia letadlo se 165 oddanými Svatými, aby mohli obdržet chrámové obřady. Tato cesta byla pro Církev v Japonsku zdrojem neuvěřitelné síly. Devadesát pět procent těchto členů zůstalo v Církvi aktivními. Pět z nich se později stalo ve své vlasti presidenty chrámu, včetně staršího Yoshihiko Kikuchiho, první generální autority z Japonska.⁶

V roce 1970 se do Laie vydala skupina korejských členů. Choi Wook Whan, president odbočky, uvedl: „Vydali jsme se do chrámu, což nás přimělo přemítat a uvědomit si, jak můžeme dosáhnout spasení. Věčný plán nabyl skutečných obrysů a naše svědectví se posílila natolik, že to lze jen stěží vysvětlit. Pro lid z Koreje je příležitost navštěvovat chrám nesmírným požehnáním.“⁷

Kdykoli se chrámové obřady stanou v určité zemi dostupnými, nepřinášejí Pánova požehnání pouze těm, kteří v ní žijí, ale také oněm příslušníkům daného národa, kteří jsou nyní na druhé straně závoje. Tato požehnání pociťují i členové z asijských zemí, v nichž tamní kultura s nesmírnou pečlivostí zaznamenává genealogii už po staletí.

Rodiče Kwai Shoon Lunga emigrovali na Havaj z Číny. Kwai Shoon Lung se narodil v roce 1894 na Kauai a dal se pokřtít v roce 1944 na své padesáté narozeniny. Bratr Lung učil v Církvi rodinné historii a členům své třídy řekl: „Jedné noci jsem měl vidění, v němž jsem spatřil mnoho svých zesnulých příbuzných, jak mě pobízejí, abych pro ně pracoval.“ O tři dny později obdržel od tety z Číny svůj rodokmen – 22 stran popsaných čínskými znaky, které odhalovaly, kdo byli jeho předkové, až do roku 1221 po Kr. Spolu se svým synem Glennem a snachou Julinou vykonali v chrámu tisíce obřadů za svou rodinu. Glenn a Julina Lungovi později v letech 2001 až 2004 věrně sloužili jako president a vedoucí sestra chrámu Laie.⁸

Michie Eguchiová se na Havaj přistěhovala z Japonska na počátku 20. století a přivezla si s sebou hedvábný japonský svitek. Její vnučka Kanani Caseyová sloužila v Japonsku na misii a později zjistila, že na babiččině svitku jsou zaznamenáni předkové rodiny téměř tisíc let nazpět.

V roce 2013 vyhořel dům Kanani do základů. Ona a členové její rodiny přišli kvůli požáru téměř o všechno. Své genealogické záznamy měli uloženy v plastových krabicích pod postelemi. Po požáru se vrátili k domu a nalezli pouze hromadu popela a sazí.

„Opravdu jsem doufala, že naleznu jedinou věc – kopii svitku s jeho překladem a historií,“ uvedla Kanani. „Uklidňovalo mě, že veškerá chrámová práce za mé japonské předky již byla vykonána, ale kopie onoho svitku pro mě byla nesmírně cenná.“

Když se Kanani a její manžel Billy brodili vrstvami popela, nakonec objevili modrou plastovou tašku. V ní byla kopie onoho svitku spolu s jeho překladem a knihou o rodinné historii, zcela nečekaně téměř netknuté. Svitek byl jen lehce ohořelý kolem okrajů, ale byla to jediná věc v ložnici, která se zachovala.

Kanani se domnívá, že Pán onen svitek uchoval „ku prospěchu mého potomstva a na důkaz lásky, kterou k nám chová, a aby nám ukázal důležitost práce na rodinné historii a chrámové práce“. (V: Christensen, Stories of the Temple in Lāʻie, Hawaiʻi, 172–174.)

Požehnání chrámu Laie na Havaji se dotýkají také těch, kteří se do Laie shromažďují, aby získali vyšší vzdělání. Od 50. let míří na nynější Univerzitu Brighama Younga–Havaj desetitisíce studentů z celé Polynésie a Asie. Mnozí z nich vykonávají křty za mrtvé a slouží jako chrámoví pracovníci. Chrám Laie pomáhá studentům zamilovat si práci na rodinné historii a chrámovou práci a žehná jim, aby byli lépe připraveni sloužit ve chvíli, kdy bude chrám dostupný v jejich vlasti.

Choon Chua Jamesová, původem ze Singapuru, přijela na Univerzitu Brighama Younga–Havaj spolu se svou sestrou v 70. letech. Obě se v roce 1978 provdaly za muže z jiných zemí. Sestra Jamesová poznamenala: „Manželství, které jsme uzavřely v chrámu Laie, svedlo dohromady vždy dva obrácené a dvě kultury na čas a na celou věčnost, což je počátkem toho, o čem doufáme, že se stane dlouho přetrvávajícím odkazem chrámových požehnání v naší rodině. Naše manželství jsou jen dvěma věčnými manželstvími z mnoha set, která spolu uzavírají studenti Univerzity Brighama Younga v chrámu Laie, což možná představuje jeden z nejúžasnějších odkazů z posledních 60 let její existence.“ (V: Christensen, Stories of the Temple in Lāʻie, Hawaiʻi, 236.)

Chrám Laie na Havaji, který se nachází na tichomořské křižovatce mezi americkým kontinentem a Asií, otevírá dveře k získání požehnání mnohým národům. A tak se shromažďování Izraele stalo v prvé řadě shromažďováním duchovním, neboť členové mohou obdržet chrámová požehnání a pak se vrátit do své rodné země a budovat Církev tam. Tato příležitost napomáhá šíření znovuzřízeného evangelia k mnoha kulturám a národům na obou stranách závoje.

Když nyní slavíme 100. výročí chrámu Laie na Havaji, máme výsadu být svědky důležitého milníku v rámci Znovuzřízení a naplnění proroctví proroka Jákoba, které je zaznamenáno v Knize Mormonově: „Veliké jsou sliby Páně těm, kteří jsou na ostrovech mořských.“ (2. Nefi 10:21.)