Největší bohatství

Písma mluví o bohatém mladém knížeti, který přiběhl k Ježíšovi, poklekl u Jeho nohou a s nelíčenou upřímností se Mistra zeptal: „Co učiním, abych života věčného dědičně došel?“ Ježíš poté, co prošel dlouhý seznam přikázání, která tento muž věrně dodržoval, mladíkovi řekl, aby prodal všechen svůj majetek, výtěžek rozdal chudým, vzal svůj kříž a následoval Ježíše. Smělost tohoto pokynu způsobila, že mladý kníže se zarazil a odešel zarmoucený, protože, jak praví písma, „měl mnohá zboží“.¹

Jedná se očividně o důležitý varovný příběh o využití bohatství a o potřebách chudých. V konečném důsledku je to však příběh o srdečné a bezvýhradné oddanosti vůči božské zodpovědnosti. Ať již máme bohatství, či nikoli, každý z nás má přicházet ke Kristu s týmž nekompromisním závazkem vůči Jeho evangeliu, jaký se očekával od tohoto mladíka. Slovy dnešní mládeže, máme do toho „jít po hlavě“.²

C. S. Lewis si ve svém typicky pamětihodném spisu představuje, jak nám Pán říká něco jako toto: „Nechci… tvůj čas,… [ani] tvé peníze,… [ani] tvou práci, [tak jako] chci [zkrátka] tebe. [Ten strom, který prořezáváš.] Nechci uříznout větev tady a větev tam, chci… ho celý porazit. [A tento zub.] Nechci [ho] vrtat, ani mu nasadit korunku, ani ho spravit [výplní]. [Chci] ho vytrhnout. [Ve skutečnosti chci, abys mi odevzdal] celé své přirozené já. … [A] já ti místo toho dám já nové. Dám ti totiž sám sebe: má… vůle se stane [vůlí tvou].“³

Všichni, kteří budou na této generální konferenci promlouvat, budou různými způsoby říkat totéž, co řekl Kristus tomuto bohatému mladému muži: „Přijďte ke svému Spasiteli. Přijďte se vším a bez výhrad. Vezměte na sebe svůj kříž, ať je jakkoli těžký, a následujte Krista.“⁴ A budou to říkat s vědomím, že v království Božím nemůže být žádné polovičaté úsilí, žádné rozjezdy a následná zastavení, žádné vracení se zpět. Pro ty, kteří žádali o svolení pohřbít zesnulého rodiče nebo se alespoň rozloučit s ostatními členy rodiny, byla Ježíšova odpověď těžká a jednoznačná. „Nechte to na jiných,“ řekl. „Žádný, kdož vztáhna ruku svou k pluhu, [ohlédl] by se nazpět, není způsobný k království Božímu.“⁵ Když je po nás požadováno něco obtížného, někdy i to, co odporuje tužbám našeho srdce, pamatujte na to, že věrnost, kterou slibujeme dílu Kristovu, má představovat tu nejvyšší oddanost našeho života. Přestože nás Izaiáš ujišťuje, že toto dílo je dostupné „bez peněz a bez [ceny]“⁶ (a opravdu to tak je), musíme být připraveni, že nás bude stát, slovy T. S. Eliota, „ne méně než všechno“.⁷

Všichni máme samozřejmě nějaké návyky, nedostatky či osobní historii, jež nám mohou v úplném duchovním ponoření se do tohoto díla bránit. Ale Bůh je náš Otec a je mimořádně dobrý v odpouštění a zapomínání hříchů, kterých jsme zanechali – možná proto, že díky nám v tom má velkou praxi. V každém případě je tu pro každého z nás dostupná božská pomoc v kteroukoli dobu, kdy pociťujeme potřebu změnit své chování. Saulovi dal Bůh „srdce… jiné“.⁸ Ezechiel vyzýval celý starověký Izrael, aby odvrhl svou minulost a učinil „sobě srdce nové a ducha nového“.⁹ Alma volal po mocné změně,¹⁰ která by rozšířila duši, a sám Ježíš učil, že „nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího“.¹¹ Je zřejmé, že možnost změny a života na vyšší úrovni byla vždy jedním z Božích darů pro ty, kteří o to usilují.

Přátelé, v této naší době nacházíme všemožná rozdělení a podrozdělení, skupiny a podskupiny, on-line komunity a politické identity, přičemž nepřátelských pocitů je při tom všem k dispozici víc než dost. Neměli bychom se sami sebe zeptat, zda tím, o co bychom mohli usilovat, není „ušlechtilejší a svatější“ život,¹² mám-li použít slova presidenta Russella M. Nelsona? Přitom uděláme dobře, když budeme mít na paměti ono úžasné období v Knize Mormonově, kdy si lidé tuto otázku kladli a kladně na ni odpovídali:

„A stalo se, že v celé zemi nebylo sváru mezi veškerým lidem;… pro lásku Boží, která přebývala v srdci lidí.

A nebylo žádné závisti ani rozbrojů… ani žádného druhu nestoudnosti; a zajisté nemohlo býti šťastnějšího lidu mezi všemi lidmi, kteří byli stvořeni rukou Boží.

Nebylo žádných lupičů ani vražedníků, nebyli ani Lamanité ani žádní jiní -ité; ale byli jedno, děti Kristovy a dědici království Božího.

A jak byli požehnáni!“¹³

Co je klíčem k tomuto zásadnímu posunu ke spokojenému a šťastnému životu? Skrývá se v onom textu, v jedné větě: „[Láska] Boží… přebývala v srdci lidí.“¹⁴ Když našemu životu, našemu vzájemnému vztahu a nakonec i tomu, co pociťujeme k celému lidstvu, udává tón láska k Bohu, pak staré odlišnosti, omezující nálepky a umělá rozdělení začínají mizet a rozšiřuje se mír. A přesně to se stalo v našem příkladu z Knihy Mormonovy. Již neexistovali Lamanité, Jákobité, Josefité ani Zoramité. Neexistovali žádní „-ité“. Lidé přijali jen jednu všepřesahující identitu. Píše se zde, že byli všichni známi jako „děti Kristovy“.¹⁵

Zde samozřejmě mluvíme o prvním velikém přikázání daném lidské rodině – milovat Boha upřímně, bez výhrad či kompromisů, což znamená celým svým srdcem, mocí, myslí a silou.¹⁶ Tato láska k Bohu je prvním velikým přikázáním ve vesmíru. Ale první velikou pravdou ve vesmíru je skutečnost, že Bůh miluje nás úplně stejně – upřímně, bez výhrad či kompromisů, celým svým srdcem, mocí, myslí a silou. A když se tyto majestátní síly Jeho srdce a srdce našeho bez zábran setkají, nastane opravdová exploze duchovní a morální síly. Pak, jak napsal Teilhard de Chardin, „člověk podruhé v dějinách světa objeví oheň“.¹⁷

Teprve tehdy, a vlastně jen tehdy, můžeme účinně dodržovat ono druhé veliké přikázání způsobem, který není povrchní ani triviální. Pokud milujeme Boha natolik, že se snažíme být Mu naprosto věrní, dá nám schopnost, kapacitu, vůli a způsob, jak milovat naše bližní i sebe sama. Možná až poté budeme schopni znovu říci: „Nemohlo býti šťastnějšího lidu mezi všemi lidmi, kteří byli stvořeni rukou Boží.“¹⁸

Bratři a sestry, modlím se o to, abychom uspěli tam, kde onen bohatý mladík selhal – v tom, že na sebe vezmeme Kristův kříž, ať to může být jakkoli náročné, bez ohledu na situaci a bez ohledu na to, co nás to bude stát. Vydávám svědectví, že když se zavážeme Ho následovat, naše cesta povede v určitém ohledu kolem trnové koruny a strohého římského kříže. Bez ohledu na to, jak bohatý náš mladý kníže byl, nebyl dost bohatý na to, aby se mohl vykoupit ze setkání s těmito symboly, tak jako to nedokážeme ani my. S ohledem na to, jakým požehnáním je získání toho největšího ze všech bohatství – daru věčného života, je toho dost málo, co se po nás požaduje – abychom nadále neochvějně následovali Nejvyššího kněze vyznání našeho, naši Denní hvězdu, Přímluvce a Krále. Svědčím spolu s málo známým Amalekim z dávných dob, že každý z nás Mu má obětovat „celou duši svou jako oběť“.¹⁹ O takovéto odhodlané, vytrvalé oddanosti zpíváme:

V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.