Kristův pokoj odstraňuje nepřátelství

Drazí bratři a sestry, během zátěžového testu je srdce prostřednictvím fyzické aktivity podrobeno většímu zatížení. Srdce, které dokáže zvládnout chůzi, může mít obtíže vypořádat se s nároky běhu do kopce. Zátěžový test dokáže odhalit skrytou chorobu, která se jinak nijak neprojevuje. Zjištěné problémy tak lze léčit ještě předtím, než začnou působit vážné obtíže v běžném životě.

Určitým celosvětovým zátěžovým testem je nepochybně pandemie covidu-19. Tento test ukázal rozporuplné výsledky. Byly vyvinuty bezpečné a účinné vakcíny.¹ Odborníci z řad zdravotníků, učitelů, pečovatelů a dalších oblastí hrdinně přinášeli oběti – a činí tak i nadále. Mnozí lidé projevovali štědrost a laskavost – a činí tak i nadále. Přesto se však projevily i skryté nedostatky. Zranitelní lidé trpěli – a trpí i nadále. Těm, kteří pracují na tom, abychom se s těmito skrytými nerovnostmi vypořádali, patří povzbuzení a dík.

Pandemie představuje pro Spasitelovu Církev a její členy také duchovní zátěžový test. I zde jsou výsledky rozporuplné. Náš život byl požehnán službou „ušlechtilejším a svatějším způsobem“², studijními osnovami Pojď, následuj mne a v domově soustředěným a Církví podporovaným studiem evangelia. Mnozí poskytovali druhým v tomto složitém období soucitnou pomoc a útěchu a činí tak i nadále.³

V některých případech však tento duchovní zátěžový test ukázal sklony ke svárům a rozdělení. To naznačuje, že je zapotřebí, abychom pracovali na změně svého srdce a abychom se jako Spasitelovi praví učedníci sjednotili. Není to výzva, která by byla nová, zato je však zcela zásadní.⁴

Spasitel během své návštěvy Nefitů učil: „Nebudou mezi vámi žádné spory. … Ten, kdo má ducha sváru, není ode mne, ale je od ďábla, který je otcem sváru a podněcuje srdce lidí, aby se navzájem hněvivě svářili.“⁵ Když se spolu hněvivě sváříme, Satan se směje a Bůh nebe pláče.⁶

Satan se směje a Bůh pláče z nejméně dvou důvodů. Zaprvé – sváry oslabují naše kolektivní svědectví světu ohledně Ježíše Krista a vykoupení, jehož zdrojem jsou Jeho „zásluhy…, milosrdenství a milost“.⁷ Spasitel řekl: „Přikázaní nové dávám vám, abyste se milovali vespolek. … Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“⁸ Obráceně to platí také – každý pozná, že nejsme Jeho učedníci, pokud jeden druhému lásku dávat najevo nebudeme. Jeho dílo v posledních dnech se ocitá v ohrožení, pokud mezi Jeho učedníky existuje nepřátelství⁹ a sváry.¹⁰ Zadruhé – sváry pro nás jakožto jednotlivce nejsou po duchovní stránce zdravé. Okrádají nás o pokoj, radost a odpočinek a naše schopnost pociťovat Ducha se ocitá v ohrožení.

Ježíš Kristus vysvětlil, že Jeho naukou není „podněcovati ke hněvu srdce lidská, jednoho proti druhému; ale [že Jeho] naukou… je to, že takové věci mají skončiti“.¹¹ Pokud se snadno urážím nebo reaguji na odlišné názory hněvivě či v duchu odsouzení, tak v duchovním zátěžovém testu „selhávám“. Toto selhání v testu neznamená, že nemám žádnou naději. Spíše to poukazuje na to, že se musím změnit. A to je dobré vědět.

Po Spasitelově návštěvě amerického kontinentu byli lidé sjednoceni; „v celé zemi nebylo žádného sváru“.¹² Domníváte se, že lidé byli sjednoceni, protože byli všichni stejní nebo protože se jejich názory v ničem nelišily? Pochybuji. Sváry a nepřátelství zmizely spíše proto, že lidé přikládali více než čemukoli jinému větší důležitost tomu, že jsou učedníci Spasitele. Jejich odlišné názory se zdály nepodstatné ve srovnání s láskou, kterou společně pociťovali ke Spasiteli, a byli sjednoceni jako „dědici království Božího“.¹³ V důsledku toho „nemohlo býti šťastnějšího lidu…, [který byl stvořen] rukou Boží“.¹⁴

Jednota vyžaduje určité úsilí.¹⁵ Objevuje se tehdy, když v srdci pěstujeme lásku k Bohu¹⁶ a když se zaměřujeme na své věčné určení.¹⁷ Jsme sjednoceni prostřednictvím své společné prvořadé identity jakožto dětí Božích¹⁸ a své oddanosti pravdám znovuzřízeného evangelia. Naše láska k Bohu a naše učednictví ve vztahu k Ježíši Kristu v nás vyvolávají nelíčený zájem o druhé. Ceníme si pestré směsice vlastností, názorů a talentů druhých.¹⁹ Pokud nejsme schopni nadřadit své učednictví ve vztahu k Ježíši Kristu svým osobním zájmům a stanoviskům, měli bychom znovu přezkoumat své priority a změnit se.

Možná máme sklon říkat: „Samozřejmě že můžeme dosáhnout jednoty – jen kdybyste se mnou souhlasili!“ Lepší přístup je zeptat se: „Co mohu udělat pro to, abych podpořil jednotu? Jak mohu odpovědět, abych tomuto člověku pomohl těsněji přilnout ke Kristu? Co mohu udělat pro zmírnění sváru a pro vytvoření soucitného a láskyplného církevního společenství?“

Když náš život obklopuje láska Kristova,²⁰ přistupujeme k neshodám s mírností, trpělivostí a laskavostí.²¹ Staráme se méně o to, co se dotýká nás, a více o to, co se dotýká našeho bližního. Snažíme se mírnit napětí a usilujeme o jednotu.²² Nevěnujeme se „hádkám o otázkách“, neodsuzujeme ty, s nimiž nesouhlasíme, ani se nesnažíme způsobit, aby klopýtli.²³ Namísto toho předpokládáme, že ti, s nimiž nesouhlasíme, dělají to nejlepší, co na základě svých životních zkušeností mohou.

Moje manželka pracovala přes 20 let jako právnička. Jako advokátka často pracovala s lidmi, kteří otevřeně hájili opačná stanoviska. Naučila se však dávat najevo nesouhlas, aniž by byla nezdvořilá či rozzlobená. Mohla advokátovi protistrany například říci: „Je zřejmé, že se na této záležitosti neshodneme. Mám vás ráda. Ctím váš názor. A doufám, že ke mně budete moci přistupovat se stejnými ohledy.“ Toto často umožnilo nastolit navzdory odlišným názorům vzájemnou úctu, a dokonce i vznik přátelství.

Dokonce i někdejší nepřátelé se mohou sjednotit díky tomu, že jsou Spasitelovými učedníky.²⁴ V roce 2006 jsem se účastnil zasvěcení chrámu Helsinky ve Finsku, abych vzdal úctu svému otci a prarodičům, kteří patřili k tamním prvním obráceným do Církve. Finové, včetně mého otce, snili o chrámu ve Finsku desítky let. V té době zahrnoval příslušný chrámový okrsek Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Bělorusko a Rusko.

Na zasvěcení jsem se dozvěděl něco překvapivého. První den běžného provozu byl chrám vyhrazen členům z Ruska, aby mohli vykonávat chrámové obřady. Lze těžko vysvětlit, jak překvapivé to bylo. Rusko a Finsko spolu během staletí bojovaly v mnoha válkách. Tatínek pociťoval nejen k Rusku, ale i ke všem Rusům nedůvěru a odpor. Tyto své pocity, které byly příznačné pro nepřátelství Finů vůči Rusku, vyjadřoval s velkým zanícením. Naučil se nazpaměť epické básně, které líčily finsko-ruské válečné konflikty. Jeho zkušenosti a zážitky z 2. světové války, kdy Finsko a Rusko stály opět proti sobě, na jeho názorech nic nezměnily.

Rok před zasvěcením chrámu Helsinky se setkal chrámový výbor, který sestával výhradně z finských členů, aby probral plány ohledně zasvěcení. Během tohoto setkání někdo poznamenal, že ruští Svatí stráví na cestě několik dní, aby se mohli zasvěcení zúčastnit, a budou možná doufat, že obdrží svá chrámová požehnání, než se vrátí domů. Předseda výboru, bratr Sven Eklund, navrhl, že by Finové mohli chvíli počkat a že prvními členy, kteří budou v chrámu vykonávat chrámové obřady, mohou být Rusové. Všichni členové výboru souhlasili. Věrní finští Svatí posledních dnů odložili svá chrámová požehnání, aby vyšli vstříc Svatým z Ruska.

President území, starší Dennis B. Neuenschwander, který byl na onom setkání chrámového výboru přítomen, později napsal: „Nikdy jsem nebyl na Finy hrdější než v tomto okamžiku. Pohnutá historie Finska ve vztahu k jeho východním sousedům… a jejich radost z toho, že na půdě jejich vlasti byl konečně postaven [chrám], šly všechny stranou. Skutečnost, že umožnili Rusům, aby vstoupili do chrámu jako první, [byla] vyjádřením lásky a oběti.“²⁵

Když jsem o této laskavosti pověděl svému otci, jeho srdce se obměkčilo a on se rozplakal, což se tomuto stoickému Finovi stávalo jen velmi zřídka. Od toho okamžiku až do své smrti o tři roky později již nikdy ohledně Ruska nevyjádřil žádný negativní postoj. Tatínka příklad jeho spoluobčanů z Finska podnítil k rozhodnutí, aby nadřadil své učednictví ve vztahu k Ježíši Kristu veškerým dalším zřetelům. Finové nebyli o nic méně Finy; Rusové nebyli o nic méně Rusy; ani jedna skupina se kvůli tomu, aby skoncovala s nepřátelstvím, nezřekla své kultury, historie ani zkušeností. Nebylo to zapotřebí. Místo toho se tito lidé rozhodli, že v prvé řadě budou brát zřetel na své učednictví ve vztahu k Ježíši Kristu.²⁶

Když to zvládli oni, zvládneme to i my. Odkaz svých předků, kulturu i zkušenosti si můžeme přinést s sebou do Církve Ježíše Krista. Samuel se jako Lamanita netajil odkazem svých předků,²⁷ a ani Mormon se netajil odkazem předků coby Nefita.²⁸ Ale oba dva kladli na první místo své učednictví ve vztahu ke Spasiteli.

Nejsme-li zajedno, nejsme Jeho.²⁹ Mou výzvou je, abychom svou lásku k Bohu a své učednictví ve vztahu k Ježíši Kristu udatně nadřadili veškerým dalším zřetelům.³⁰ Dodržujme smlouvu, která je nedílnou součástí našeho učednictví – smlouvu, že budeme zajedno.

Následujme příklad Svatých z celého světa, kteří se úspěšně stávají učedníky Krista. Můžeme se spoléhat na Ježíše Krista, jenž je „pokoj náš, kterýž… [mezi námi zbořil] hradbu dělící na různo, a [prostřednictvím své smírné oběti odstranil] nepřátelství“.³¹ Naše svědectví světu ohledně Ježíše Krista se posílí a my zůstaneme po duchovní stránce zdrávi.³² Svědčím o tom, že budeme-li se „vyhýbat svárům“ a budeme-li „podobného smýšlení jako Pán, s láskou a ve spojení s Ním ve víře“, bude se nám dostávat Jeho pokoje.³³ Ve jménu Ježíše Krista, amen.