Buďte zajedno s Kristem

Usmíření Ježíše Krista ve mně vzbuzovalo hluboké pocity již v době, kdy jsem byl docela mladý, ale to, že Spasitelovo Usmíření je skutečné, jsem si plně uvědomil až ve 25 letech. Právě jsem dokončil studium na právnické fakultě Stanfordovy univerzity a připravoval se na kalifornské advokátní zkoušky. Zavolala mi maminka, aby mi sdělila, že můj dědeček Crozier Kimball doma v Utahu umírá. Dodala, že pokud ho chci ještě vidět, měl bych přijet domů. Mému dědečkovi bylo 86 let a byl velmi nemocný. Možnost ho navštívit byla skvělá. Byl moc rád, že mě vidí a že se se mnou může podělit o své svědectví.

Když byly Crozierovi pouhé tři roky, zemřel mu otec, David Patten Kimball, ve věku 44 let.¹ Crozier doufal, že jeho tatínek a dědeček Heber C. Kimball by s jeho životem byli spokojeni a měli pocit, že je věrný svému odkazu.

Nejdůležitější radou, kterou mi dědeček dal, bylo, abych se vyvaroval jakéhokoli pocitu, že bych měl mít díky těmto věrným předkům nějaké nároky či výsady. Řekl mi, že se mám zaměřovat na Spasitele a na Spasitelovo Usmíření. Řekl, že jsme všichni děti milujícího Nebeského Otce. Bez ohledu na to, kdo jsou naši pozemští předkové, my budeme Spasiteli podávat zprávu o tom, jak dobře jsme dodržovali Jeho přikázání.

Dědeček o Spasiteli mluvil jako o strážném brány, s odkazem na 2. Nefiho 9:41. Řekl mi, že doufá, že dostatečně činil pokání, aby byl hoden Spasitelova milosrdenství.²

Byl jsem hluboce dojat. Věděl jsem, že je to spravedlivý muž. Byl patriarchou a sloužil na několika misiích. Učil mě, že nikdo se nemůže navrátit k Bohu pouze díky dobrým skutkům, aniž by využil Spasitelova Usmíření. Dodnes si pamatuji, jak velkou lásku a vděčnost dědeček ke Spasiteli a Jeho Usmíření choval.

V roce 2019 jsem během plnění jednoho pověření v Jeruzalémě³ navštívil večeřadlo, které mohlo být poblíž místa, kde Spasitel před svým Ukřižováním umyl apoštolům nohy. Duchovně to na mě zapůsobilo a pomyslel jsem na to, jak Pán přikázal svým apoštolům, aby se měli navzájem rádi.

Vybavil jsem si Spasitelovu úpěnlivou přímluvnou modlitbu za nás. Tuto modlitbu pronesl doslova v posledních hodinách svého smrtelného života, jak je to zaznamenáno v Janově evangeliu.

Tato modlitba byla určena následovníkům Krista, včetně každého z nás.⁴ Spasitel ve své snažné prosbě k Otci žádal: „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli.“ A pak dodal: „A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme.“⁵ Právě jednota je to, za co se Kristus modlil, než byl zrazen a ukřižován. Jednoty s Kristem a s naším Nebeským Otcem lze dosáhnout prostřednictvím Spasitelova Usmíření.

Pánovo spásné milosrdenství nezávisí na rodové linii, vzdělání, ekonomickém postavení ani rase. Vychází z toho, že jsme zajedno s Kristem a s Jeho přikázáními.

V roce 1830, krátce po zorganizování Církve, obdržel Prorok Joseph Smith a Oliver Cowdery zjevení týkající se církevní organizace a správy. Slova, která jsou nyní oddílem 20, přečetl Prorok Joseph na první konferenci Církve a stala se prvním zjevením schváleným všeobecným souhlasem.⁶

Obsah tohoto zjevení je vskutku pozoruhodný. Učí nás významu a úloze Spasitele a tomu, jak prostřednictvím Jeho smírné milosti získat přístup k Jeho moci a požehnáním. Proroku Josephovi bylo 24 let, obdržel již řadu zjevení a darem a mocí Boží dokončil překlad Knihy Mormonovy. O Josephovi i Oliverovi se uvádí, že byli vysvěcení apoštolové, a tudíž měli pravomoc předsedat Církvi.

Verše 17 až 36 obsahují shrnutí základní nauky Církve, včetně existence Boha, stvoření lidstva, Pádu a plánu spasení připraveného Nebeským Otcem a umožněného Usmířením Ježíše Krista. Verš 37 obsahuje základní požadavky pro křest do Pánovy Církve. Verše 75 až 79 popisují modlitby svátosti, které používáme každý sabat.

Nauka, zásady, svátosti a praktiky, které Pán ustanovil prostřednictvím Josepha Smitha, Proroka Znovuzřízení, jsou skutečně klíčové.⁷

Požadavky pro křest jsou navzdory své hloubce mimořádně jednoduché. Patří k nim především projevovat před Bohem pokoru, mít zlomené srdce a zkroušeného ducha,⁸ činit pokání ze všech hříchů, vzít na sebe jméno Ježíše Krista, vytrvat do konce a dávat svými skutky najevo, že jsme přijali z Ducha Kristova.⁹

Je podstatné, že všechny podmínky pro křest jsou duchovní. Není nutné splňovat žádná ekonomická ani společenská kritéria. Tytéž duchovní požadavky platí jak pro chudé, tak pro bohaté.

Na rasu, pohlaví ani etnický původ se žádné požadavky nevztahují. Kniha Mormonova jasně uvádí, že všichni jsou zváni, aby se podíleli na Pánově dobrotivosti, černí i bílí, porobení i svobodní, muži i ženy; „všichni jsou Bohu stejní“.¹⁰ „Všichni lidé mají onu výsadu, jeden jako druhý, a žádnému není [odepřena].“¹¹

Vzhledem k tomu, že jsme před Bohem „stejní“, nemá valný smysl zdůrazňovat naše odlišnosti. Někteří nás mylně povzbuzují, abychom si „představovali, že lidé jsou od nás a od sebe navzájem mnohem odlišnější, než ve skutečnosti jsou. [Někteří] se zaměřují na skutečné, ale malé odlišnosti a zveličují je až do propastných rozdílů.“¹²

Někteří lidé se navíc mylně domnívají, že když jsou všichni lidé vyzýváni, aby přijali Jeho dobrotivost a věčný život, neexistují žádné požadavky ohledně chování.¹³

Písma však dosvědčují, že od všech svéprávných osob¹⁴ se vyžaduje, aby činily pokání z hříchů a dodržovaly Boží přikázání. Pán jasně říká, že všichni mají morální svobodu jednání a „jsou svobodni, aby si zvolili svobodu a věčný život skrze velikého Prostředníka všech lidí, … poslouchali veliká přikázání jeho; a byli věrni slovům jeho a zvolili si věčný život.“¹⁵ Abychom obdrželi požehnání plynoucí ze Spasitelova Usmíření, musíme kladně uplatňovat morální svobodu jednání tak, že se budeme rozhodovat pro Krista a budeme poslušni Jeho přikázání.

Během svého života jsem byl svědkem mnoha různých rozborů a debat ohledně významu pojmů „svoboda jednání“ a „svobodná vůle“. Na tato témata docházelo a stále dochází k mnoha intelektuálním sporům.

Na obálce nedávno zveřejněného sborníku příspěvků absolventů jedné významné univerzity jistý význačný profesor biologie tvrdí: „Pro svobodnou vůli není žádný prostor.“¹⁶ Není tedy divu, že tento profesor, kterého v článku citují, říká: „Neexistuje nic takového, jako je Bůh, … a neexistuje ani žádná svobodná vůle … a toto je nesmírný, lhostejný a prázdný vesmír.“¹⁷ S tím naprosto nesouhlasím.

Základní naukou našeho vyznání je, že vskutku máme morální svobodu jednání,¹⁸ k níž patří i svobodná vůle.¹⁹ Svoboda jednání je schopnost rozhodovat se a jednat. Je nezbytnou součástí plánu spasení. Bez morální svobody jednání bychom se nemohli učit, dosahovat pokroku ani být zajedno s Kristem. Díky morální svobodě jednání si můžeme zvolit „svobodu a věčný život“.²⁰ V předsmrtelné radě v nebi zahrnoval Otcův plán svobodu jednání jako zcela zásadní prvek. Lucifer se vzbouřil a „snažil se zničiti svobodu jednání člověka“.²¹ V důsledku toho byla Satanovi a těm, kteří ho následovali, odepřena výsada mít smrtelné tělo.

Ostatní předsmrtelní duchové svobodu jednání použili a plán Nebeského Otce následovali. Duchové, kteří mají to požehnání narodit se do tohoto smrtelného života, mají svobodu jednání i nadále. Jsme svobodni, abychom se mohli rozhodovat a jednat, avšak nemůžeme nijak ovlivnit následky. „Volit si dobro a spravedlivost vede ke štěstí, pokoji a věčnému životu, kdežto volit si hřích a zlo vede nakonec k zármutku a neštěstí.“²² Jak pravil Alma: „Zlovolnost nikdy nebyla štěstím.“²³

V tomto nesmírně soupeřivém světě je přítomna neustálá snaha vyniknout. Usilovat o to, abychom byli co nejlepší, je spravedlivé a užitečné. Je to v souladu s Pánovou naukou. Snahy snižovat či znevažovat druhé nebo vytvářet překážky, které jim budou bránit v dosažení úspěchu, jsou s Pánovou naukou v rozporu. Z rozhodnutí jednat v rozporu s Božími přikázáními nemůžeme vinit okolnosti ani druhé lidi.

V dnešním světě je snadné zaměřovat se na materiální či kariérní úspěch. Někteří ztrácejí ze zřetele věčné zásady a rozhodnutí, jež mají věčný význam. Bylo by moudré, kdybychom se řídili radou presidenta Russella M. Nelsona: „Myslete celestiálně.“²⁴

Ta nejdůležitější rozhodnutí může učinit téměř každý bez ohledu na talenty, schopnosti, příležitosti nebo ekonomickou situaci. Je nezbytné klást důraz na to, aby na prvním místě byla rozhodnutí týkající se rodiny. Toto je jasně patrné ze všech písem. Vzpomeňte si na příběh v 1. Nefim, kde Lehi „odešel do pustiny. A opustil svůj dům a zemi svého dědictví a své zlato a své stříbro a své drahocenné věci a nevzal s sebou nic kromě své rodiny.“²⁵

Když čelíme různým životním zvratům, dochází k mnoha událostem, nad nimiž máme jen malou nebo žádnou kontrolu. Do této kategorie samozřejmě mohou spadat zdravotní problémy a nešťastné náhody. Nedávná pandemie covidu-19 měla vážný dopad na ty, kteří dělali vše správně. Pokud však jde o nejdůležitější rozhodnutí, nad těmi kontrolu máme. V době, kdy jsem byl misionářem, nás starší Marion D. Hanks, náš president misie, všechny požádal, abychom se naučili nazpaměť část básně Elly Wheeler Wilcoxové:

Co se týče zásad, chování, dodržování náboženských pravidel a spravedlivého života, máme vše pod kontrolou my. Naše víra v Boha Otce a v Jeho Syna Ježíše Krista a to, že Je uctíváme, je věcí našeho rozhodnutí.²⁷

Pochopte prosím, že nejsem zastáncem menšího zájmu o vzdělání nebo zaměstnání. Říkám však, že když je úsilí související se vzděláním či zaměstnáním nadřazeno nad rodinu nebo jednotu s Kristem, nezamýšlené důsledky mohou být značně nepříznivé.

Tato jasná a prostá nauka, obsažená v Nauce a smlouvách 20, je účinná a působivá díky tomu, že umocňuje a objasňuje posvátné duchovní zásady. Učí tomu, že spasení přichází tehdy, když Ježíš Kristus ospravedlňuje a posvěcuje kajícné duše prostřednictvím Spasitelovy milosti.²⁸ Připravuje půdu pro prvořadou roli Jeho Usmíření.

Máme usilovat o to, abychom do svého okruhu jednoty začleňovali i druhé. Máme-li se řídit výzvou presidenta Russella M. Nelsona, abychom shromažďovali rozptýlený Izrael na obou stranách závoje, musíme do svého okruhu jednoty začlenit i druhé. Jak president Nelson tak nádherně učil: „Věrní lidé se shromažďují do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů na každém kontinentě a na mořských ostrovech. Odlišnosti v oblasti kultury, jazyka, pohlaví, rasy a národnosti se zcela vytrácejí, když věrní vstupují na cestu smlouvy a přicházejí k našemu milovanému Vykupiteli.“²⁹

Spojuje nás, jakožto děti láskyplného Nebeského Otce, láska k Ježíši Kristu a víra v Něj. Podstatou opravdové sounáležitosti je být zajedno s Kristem. Obřady křtu a svátosti, jak jsou stanoveny v Nauce a smlouvách 20, nás spolu s našimi chrámovými smlouvami mimořádnými způsoby sjednocují a umožňují nám být zajedno v každém ohledu, který má věčný význam, a žít v pokoji a v souladu.

S jistotou a přesvědčením svědčím o tom, že Ježíš Kristus žije a že díky Jeho Usmíření můžeme být s Kristem zajedno. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.