Protiklad ve všech věcech

Nedávno jsem při jízdě neznámým městem nedopatřením špatně odbočil, což nás s manželkou dovedlo na dálnici, po které jsme jeli spoustu kilometrů, aniž bychom se mohli znovu otočit. Měli jsme obavy, že k příteli, který nás laskavě pozval k sobě domů, přijedeme mnohem později, než jsme byli očekáváni.

Zatímco jsem zoufale hledal cestu z dálnice, vyčítal jsem si, že jsem nevěnoval více pozornosti navigačnímu systému. Tento zážitek mě přiměl přemýšlet o tom, jak v životě občas děláme špatná rozhodnutí a jak musíme žít pokorně a trpělivě s následky, dokud nebudeme schopni znovu změnit směr.

V životě se rozhodujeme neustále. Náš Otec v nebi nám dal božský dar svobody jednání právě proto, abychom se mohli učit ze svých rozhodnutí – z těch správných, i z těch špatných. Svá špatná rozhodnutí napravujeme, když činíme pokání. Právě tím rosteme. Plán Nebeského Otce pro každého z nás spočívá v učení se, rozvíjení se a pokroku směrem k věčnému životu.

Již od doby, kdy mě a mou manželku před mnoha lety učili misionáři a my jsme vstoupili do Církve, na mě vždy dělaly dojem hluboké nauky, o kterých Lehi učil svého syna Jákoba v Knize Mormonově. Řekl mu, že „Pán Bůh dal člověku, aby jednal sám za sebe“,¹ a že „musí nezbytně býti, aby byl protiklad ve všech věcech“.² Abychom mohli používat svobodu jednání, je zapotřebí, abychom mohli zvážit protichůdné možnosti. V této souvislosti nám Kniha Mormonova také připomíná, že jsme byli „dostatečně poučeni“³ a že každému z nás byl dán „duch Kristův“,⁴ abychom „rozeznali dobro od zla“.⁵

V životě neustále stojíme před mnoha důležitými rozhodnutími. Například:

• Rozhodujeme se, zda se budeme řídit Božími přikázáními, či nikoli.

• Rozhodujeme se, zda budeme mít víru a rozpoznávat zázraky, nebo skepticky vyčkávat, až se něco stane, než se rozhodneme věřit.

• Rozhodujeme se, zda si budeme pěstovat důvěru v Boha, nebo s obavami očekávat těžkosti každého dalšího dne.

Stejně jako když jsem špatně odbočil na onu dálnici, nést následky vlastních špatných rozhodnutí může být často obzvláště bolestivé, protože vinu za ně neseme jen my sami. Nicméně se vždy můžeme rozhodnout obdržet útěchu prostřednictvím božského procesu pokání, napravit to špatné, a tím získat ponaučení, která nám změní život.

Někdy také můžeme zakusit protivenství a zkoušky způsobené tím, co je mimo naši kontrolu, jako například:

• chvíle zdraví a čas nemoci,

• období míru i období války,

• denní a noční doba či letní a zimní období,

• období práce následované obdobím odpočinku.

I když si obvykle nemůžeme mezi těmito situacemi vybírat, protože jednoduše nastanou, můžeme se svobodně rozhodnout, jak na ně zareagujeme. Můžeme tak činit buď s pozitivním, nebo s pesimistickým postojem. Buď se můžeme snažit se z takovéto zkušenosti něčemu naučit a žádat Pána o pomoc a podporu, nebo si můžeme myslet, že jsme v této zkoušce sami a že ji musíme i sami přestát. Můžeme „přizpůsobit kurz“ nové realitě, nebo se rozhodnout, že nebudeme měnit nic. V temnotě noci můžeme rozsvítit světla. V chladné zimě se můžeme teple obléct. V období nemoci můžeme vyhledat lékařskou a duchovní pomoc. Je na nás, jak na tyto okolnosti zareagujeme.

Přizpůsobit, učit se, hledat, vybrat si jsou všechno slovesa vyjadřující činnost. Pamatujme, že jsme těmi, kteří působí, nikoli objekty působení. Nezapomínejme na Ježíšův slib, že „na sebe vezme bolesti a nemoci lidu svého“, aby nám mohl pomoci, když se k Němu obrátíme.⁶ Můžeme se rozhodnout postavit svůj základ na skále, kterou je Ježíš Kristus, aby, až přijde krupobití a bouře, to „nemělo nad [námi] žádné moci“.⁷ On slíbil, že každého, kdo k Němu přijde, přijme; a požehnaní jsou ti, kteří k Němu přicházejí.⁸

Je zde ale ještě jedna zásada, která je mimořádně důležitá. Lehi řekl, že „musí nezbytně býti, aby byl protiklad ve všech věcech“.⁹ To znamená, že protiklady neexistují odděleně. Vzájemně se dokonce mohou doplňovat. Kdybychom v určitém okamžiku nezakusili zármutek, nebyli bychom schopni rozpoznat radost. Občasný pocit hladu nám pomáhá být obzvláště vděční, když máme dost, abychom se mohli znovu najíst. Nebyli bychom schopni rozpoznat pravdu, kdybychom také tu a tam neviděli lež.

Všechny tyto protiklady jsou jako dvě strany téže mince. Vždy jsou přítomny obě strany. Tuto myšlenku vyjádřil i Charles Dickens, když napsal: „Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší.“¹⁰

Dovolte mi uvést příklad z našeho života. Sňatek, založení rodiny a výchova dětí nám přinesly okamžiky největší radosti, které jsme kdy v životě zažili, ale také okamžiky té nejhlubší bolesti, úzkosti a zármutku, když se komukoli z nás něco stalo. Na nesmírnou radost a štěstí, které jsme zažívali s našimi dětmi, někdy navazovala opakující se období nemocí, hospitalizací a strastiplných bezesných nocí, kdy jsme nacházeli úlevu v modlitbách a kněžských požehnáních. Tyto protikladné zkušenosti nás naučily, že ve chvílích utrpení nejsme nikdy sami, a také nám ukázaly, kolik toho s Pánovou pomocí dokážeme nést. Úžasným způsobem nás formovaly a všechno to skutečně stálo za to. Není to snad ten důvod, proč jsme sem přišli?

Některé zajímavé příklady nacházíme také v písmech:

• Lehi učil svého syna Jákoba tomu, že strasti, které vytrpěl v pustině, mu pomohly poznat velikost Boží a to, že „[Bůh] posvětí strasti [jeho] ku prospěchu [jeho]“.¹¹

• Během krutého věznění v žaláři v Liberty Pán Josephu Smithovi řekl, že „všechny tyto věci [mu] dají zkušenosti a budou pro dobro [jeho]“.¹²

• A především – nekonečná oběť Ježíše Krista byla bezpochyby největším příkladem bolesti a utrpení v celé historii, ale také přinesla úžasná požehnání, která z Jeho Usmíření plynou všem Božím dětem.

Tam, kde svítí slunce, musí být i stíny. Povodně mohou přinést zkázu, ale obvykle přinášejí také život. Slzy zármutku se často mění v slzy úlevy a štěstí. Pocity smutku, které zažíváme, když naši blízcí odcházejí, jsou později vynahrazeny radostí z opětovného setkání. I v obdobích válek a zkázy se děje mnoho drobných laskavých a láskyplných skutků těm, kteří mají oči k vidění a uši k slyšení.¹³

Typickým znakem našeho dnešního světa je strach a úzkost – strach z toho, co nám může přinést budoucnost. Ježíš nás ale učí, abychom Mu důvěřovali a hleděli k Němu „v každé myšlence“, nepochybovali a nebáli se.¹⁴

Věnujme neustále vědomé úsilí tomu, abychom viděli obě strany každé mince, která nám byla v životě přidělena. I když na první pohled někdy obě strany vidět nemusíme, můžeme vědět a věřit tomu, že jsou vždy přítomny.

Můžeme si být jisti, že naše těžkosti, zármutek, strasti a bolesti neurčují to, kým jsme; naopak to, jak se k nim postavíme, nám pomůže růst a přibližovat se Bohu. Právě naše postoje a rozhodnutí – spíše než naše zkoušky – mnohem lépe určují to, kým jsme.

Když jste zdraví, važte si toho a buďte za to vděční v každém okamžiku. Když jste nemocní, snažte se z toho trpělivě něčemu naučit a pamatujte, že váš stav se může v závislosti na Boží vůli zase změnit. Když jste zarmoucení, důvěřujte tomu, že štěstí je za rohem; často to jen ještě nevidíme. Vědomě přeneste svou pozornost a povzneste své myšlenky k pozitivním stránkám svých zkoušek, protože ty jsou nepochybně také vždy přítomny! Nikdy nezapomínejte být vděční. Rozhodněte se věřit. Rozhodněte se mít víru v Ježíše Krista. Rozhodněte se, že budete vždy důvěřovat Bohu. Rozhodněte se „myslet celestiálně“, jak nás tomu nedávno učil president Russell M. Nelson!¹⁵

Mějme vždy na paměti úžasný plán, který pro nás má náš Nebeský Otec. Miluje nás a poslal svého Milovaného Syna, aby nám pomáhal v našich zkouškách a aby nám otevřel dveře, které vedou zpět k Němu. Ježíš Kristus žije, stále je připravený a čeká, až se Ho rozhodneme požádat o pomoc, sílu a spasení. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.