Volejte, nepadejte

Dnes bych rád na začátku vydal svědectví, že v srdci s naprostou jistotou vím, že Bůh slyší naše modlitby a osobním způsobem na ně odpovídá.

Ve světě, který prochází obdobími nejistoty, bolesti, zklamání a žalu, můžeme mít sklon spoléhat se více na osobní schopnosti a preference stejně jako na znalosti a bezpečí, jež pocházejí ze světa. To by mohlo způsobit, že budeme odsouvat stranou ten skutečný zdroj pomoci a podpory, s nímž lze čelit těžkostem tohoto smrtelného života.

Vzpomínám si na období, kdy jsem byl hospitalizován kvůli jisté nemoci a nemohl jsem spát. Když jsem zhasl světla a pokoj se ponořil do tmy, uviděl jsem před sebou na stropě reflexní nápis „Volejte, nepadejte“. Druhý den jsem ke svému překvapení zjistil, že totéž sdělení se opakuje na několika místech v pokoji.

Proč bylo toto sdělení tak důležité? Když jsem se na to zeptal zdravotní sestry, řekla: „Je to proto, aby se zabránilo zranění, které by mohlo zesílit bolest, kterou již trpíte.“

Tento život ze své podstaty přináší bolestivé zkušenosti – některé jsou přirozeně spojené s naším fyzickým tělem, jiné vznikají kvůli našim slabostem nebo strastem, další kvůli tomu, jak druzí používají svou svobodu jednání, a některé kvůli tomu, jak používáme svobodu jednání my sami.

Neexistuje snad mocnější zaslíbení než to, které nám dal sám Spasitel, když prohlásil: „Proste, a dánoť bude vám; hledejte, a naleznete; tlucte“ nebo volejte, „a bude vám otevříno“.¹

Tím prostředkem komunikace s naším Nebeským Otcem, který nám umožňuje zavolat a nepadnout, je modlitba. Jsou však situace, kdy si můžeme myslet, že volání nebylo vyslyšeno, protože jsme nedostali okamžitou odpověď nebo odpověď, která by odpovídala našemu očekávání.

To někdy vede k úzkosti, smutku či zklamání. Vzpomeňte si však na Nefiovo vyjádření víry v Pána, když řekl: „Proč by mi nemohl naříditi, abych postavil loď?“² A nyní se ptám já vás: Proč by Pán nemohl nařídit vám, abyste nepadli?

Důvěřovat Božím odpovědím znamená přijmout skutečnost, že Boží cesty nejsou našimi cestami³ a že „všechny věci se musejí státi ve své době“.⁴

Jistota spočívající v poznání toho, že jsme děti milujícího a milosrdného Nebeského Otce, má být motivací k tomu, abychom „volali“ ve vroucí modlitbě s postojem „modliti [se] vždy, a [neumdlévati]; … aby konání [naše] mohlo býti pro blaho duše [naší]“.⁵ Představte si, jak se Nebeský Otec cítí, když v každé modlitbě vznášíme prosby ve jménu Jeho Syna, Ježíše Krista. Jsem přesvědčen, že když tak činíme, projevuje se veliká moc a laskavost!

Písma jsou plná příkladů těch, kteří volali k Bohu, aby nepadli. Helaman a jeho vojsko, zatímco čelili strastem, volali k Bohu a vylévali svou duši v modlitbě. Obdrželi ujištění, pokoj, víru a naději a získávali odvahu a odhodlání, dokud nedosáhli svého cíle.⁶

Představte si, jak asi volal k Bohu Mojžíš, když se ocitl mezi Rudým mořem a blížícími se Egypťany, kteří se chystali zaútočit, nebo jak „volal“ Abraham, když uposlechl příkazu obětovat svého syna Izáka.

Jsem si jist, že každý z vás již měl a bude mít zážitky, kdy volání bude odpovědí ve snaze nepadnout.

Před třiceti lety, když jsme se s manželkou připravovali na svůj občanský sňatek a následný chrámový sňatek, nám zavolali se zprávou, že občanské sňatky se ruší kvůli stávce. Zavolali nám tři dny před plánovaným obřadem. Poté, co jsme se neúspěšně pokusili najít volné termíny na několika dalších úřadech, jsme začali pociťovat úzkost a pochybnosti, zda se skutečně budeme moci vzít podle plánu.

Se snoubenkou jsme „zavolali“ a v modlitbě vylili svou duši Bohu. Nakonec nám někdo řekl o úřadu v jedné obci na okraji města, kde byl starostou člověk, kterého jsme znali. Bez váhání jsme za ním zašli a zeptali se ho, zda by bylo možné, aby nás oddal. K naší radosti souhlasil. Jeho sekretářka nám zdůraznila, že musíme v oné obci získat osvědčení a poté jí dodat veškeré doklady do poledne druhého dne.

Druhý den jsme přijeli do oné obce a šli jsme na policejní stanici zažádat o požadovaný dokument. K našemu překvapení úředník řekl, že nám ho nedá, protože mnoho mladých párů utíkalo od svých rodin, aby v této obci tajně uzavřely sňatek, což samozřejmě nebyl náš případ. Opět nás přemohl strach a smutek.

Vzpomínám si, jak jsem v duchu volal k Nebeskému Otci, abychom nepadli. V mysli jsem obdržel jasné vnuknutí, které se neustále opakovalo: „Chrámové doporučení, chrámové doporučení.“ Okamžitě jsem vytáhl své chrámové doporučení a podal ho k údivu své snoubenky úředníkovi.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme uslyšeli úředníka říci: „Proč jste neřekli hned, že jste z Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů? Vaši církev dobře znám.“ A ihned začal připravovat požadovaný dokument. Ještě více nás překvapilo, když úředník odešel ze stanice, aniž by cokoli řekl.

Uplynulo padesát minut a on se nevracel. Bylo už 11:55 a na doručení dokladů jsme měli čas jen do 12 hodin. Najednou se objevil s roztomilým štěňátkem, řekl nám, že je to svatební dar, a dal nám ho spolu s dokumentem.

Běželi jsme ke starostově kanceláři s potřebným dokladem a s novým psem. Pak jsme uviděli, jak se k nám blíží služební vozidlo. Postavil jsem se mu do cesty. Vozidlo zastavilo a uvnitř jsme uviděli onu sekretářku. Když nás uviděla, řekla: „Promiňte, řekla jsem vám v poledne. Teď musím jet vyřídit něco jiného.“

V tichosti a s pokorou jsem z celého srdce volal k Nebeskému Otci a znovu jsem Ho požádal o pomoc, abychom „nepadli“. Najednou se stal zázrak. Sekretářka nám řekla: „To je ale krásný pejsek. Kde bych mohla takového pejska najít pro svého syna?“

Ihned jsme odpověděli: „Ten je pro vás.“

Sekretářka se na nás překvapeně podívala a řekla: „Dobře, pojďme tedy do kanceláře a všechno tam vyřídíme.“

O dva dny později jsme s Carol uzavřeli občanský sňatek, jak jsme plánovali, a poté jsme byli zpečetěni v chrámu v peruánské Limě.

Samozřejmě musíme pamatovat na to, že volání je záležitostí víry a skutků – víry, abychom uznali, že máme Nebeského Otce, který odpovídá na naše modlitby podle své nekonečné moudrosti, a poté skutků v souladu s tím, o co jsme žádali. Modlitba neboli volání může být znamením naší naděje. Když však po modlitbě podnikneme konkrétní kroky, je to znamením toho, že naše víra je opravdová – víra, která je zkoušena ve chvílích bolesti, obav nebo zklamání.

Navrhuji, abyste zvážili toto:

1. Vždy myslete na Pána jako na první možnost, jak získat pomoc.

2. Volejte, nepadejte. Obraťte se na Boha v upřímné modlitbě.

3. Po modlitbě udělejte vše, co můžete, abyste získali požehnání, o která jste se modlili.

4. Buďte pokorní, abyste dokázali odpověď přijmout v Jeho čase a Jeho způsobem.

5. Nezastavujte se! Zatímco budete čekat na odpověď, kráčejte dál po cestě smlouvy.

Možná že právě teď je někde někdo, kdo má kvůli okolnostem pocit, že je na pokraji pádu, a rád by zavolal, jako to udělal Joseph Smith, když zvolal: „Ó Bože, kde jsi? … Jak dlouho bude ruka tvá zadržována?“⁷

I v takovýchto situacích se modlete s neutuchající „duchovní energií“, jak učil president Russell M. Nelson,⁸ protože vašim modlitbám je vždy nasloucháno!

Pamatujte na tuto náboženskou píseň:

Když se modlíme, můžeme pociťovat objetí našeho Nebeského Otce, který poslal svého Jednorozeného Syna, aby nám ulehčil naše břemena, protože když budeme volat k Bohu, tak svědčím o tom, že nepadneme. Ve jménu Ježíše Krista, amen.